Proč mniši putují od klášteru ke klášteru, od mistra k mistru, aby se něčemu novému naučili, když zen mi připadá velmi jednoduchý? Proč je důležité mít při meditaci rovná záda? Jak se pozná duchovní pokrok? V čem je rozdíl vnímání reality zkušeného mistra a začátečníka, obyčejného člověka? Je tělo mysl to samé? Co to znamená praktikovat zen, kromě meditace (v knize Zenová hůl se toto spojení používá velmi často)? Mám brát všechno co říkáte jako Pravdu? Hmm, tak si vás, studenti zenu, i vaše správné otázky, pěkně po pořádku, vychutnám (a vy si vychutnejte odstavec po odstavci, odpověď po odpovědi: rozhodně nespěchejte).
Knihy jsou knihy, ale teprve praxe zazenu člověka naučí, co to je zen. Čtením o koláči se nenajíš, měla by myslí čtenářů zenových spisků a knih znít jiná stále asi málo opakovaná zenová moudrost. Jak si má program (mysli) uvědomit, že je jen program? Tak jako oko nemůže vidět sebe samo, tak i mysl v běžném životě nevnímá, že nevnímá svět, ale (dvě desetiny vteřiny zpožděný) obrázek světa promítaný na monitor mozku. Přesto ale trénovaná mysl dokáže iluzornost svého vnímání zjistit a případně nacvičit metody, jak, chci-li, se téhle iluzi vyhnout. A nemám na mysli obvyklé, tedy halucinogenní a drogové (či smyslově deprivační) fígle.
Při dlouhodobé meditační (zazenové) a kóanové a každodenní klášterní práci na sobě samém tak pilný student postupně nacvičuje jiné dendritické propojení určitých částí mozku: neurony jsou po pár měsících (či letech) jinak, nově, propojeny, a další pak, vyvolány potřebou a namáháním příslušných center, nově vznikají.
Jinými slovy, to, co začátečníkovi připadá snadné (prostě si sednu a medituji) je jen vnější forma oné docela náročné usilovné práce na přestrukturování mozku (a vnímání a myšlení). Jako když přijde náhodný člověk do sálu, kde zrovna jógíni usilují o celkové zklidnění celého těla i mysli metodou, které se říká jóganidra (postupně vědomě uvolní všechny svaly a nakonec i kosti v těle, postupujíc od prstů u nohou až po temeno hlavy), a řekne: to umím taky, a lehne si a zavře oči. Netuší, že zklidnění těla je ta nejlehčí číst tohoto cvičení, a že zklidnit zběsilý hukot myšlenek v hlavě začátečník prostě bez usilovného a dlouhodobého tréninku zvládnout ani nemůže.
A proč to putování od mistra k mistrovi? Je-li člověk příliš unavený, a ve svých článcích (coby novinář) nebo řešeních zadání (výroby nebo života) už sám není schopen své chyby uvidět, natož opravit, je dobré požádat (o korekturu či radu) někoho jiného. Jiný styl nebo nečekaná odpověď (nebo náhodný zvuk) pak spustí blesk skutečného řešení (přičemž začátečníci zapomínají, že je předtím třeba celé roky meditovat a své tělo a především mysl, a mozek, na toto šokové osvícení připravit).
Celé generace západních adeptů zenu (a meditace) meditovaly (kontemplovaly, modlily se) v křesťansky poníženém předklonu, což bylo a je špatně. Pozice by měla být rovná, vzpřímená, také proto, aby na hladinu mysli z těla putovaly informace o vyrovnaném, stabilizovaném a rovnovážném posezu. Jinými slovy, aby se počet milionů bitů za vteřinu, které neustále mozek zpracovává, co nejvíce umenšil, a zbylo tak více energie na samotnou práci s bdělostí, koncentrací a stále delší výdrží ve stavu, kdy je mysl co nejméně zatěžována informacemi zvenčí. Křivá záda, nebo posez s koleny v různé výši (takže na obě hladiny obou mozkových hemisfér dopadají různě intenzivní informace o postoji či posezu, a člověk, mysl, je opět „nakřivo“) pak nejen že mysl nezklidní, ale naopak, dodají další nezpracovatelné informace, a adept meditace pak po hodinách utrpení „vidí“ různé vize a obrazy, jenže to nejsou výsledky pilné práce s ukázněním mysli, ale spíše neblahé důsledky negativních úmyslů a postojů, znečištěného prostředí: zkušení mistři radí, projdi tím, je to jen práce ega.
Jednoduchost zenu je jen vnějším atributem dosaženého mistrovství. Odpovědi mistra jsou logické a vlastně jednoduché… je to ale ona (začátečníky matoucí) jednoduchost, která čiší z každého mistrovského činu. Když mistr světa v krasobruslení skočí během pěti minut své volné jízdy několik čtyřnásobných skoků, vypadá to snadno, právě tak jako salta akrobatů na lyžích, skateboardech nebo motorkách. Jenže jen mistr světa ví, kolik je za zdánlivou samozřejmostí jeho výkonu potu, slz a také roků pilného tréninku (viz fejeton Deset tisíc hodin). Hbitost, s jakou mistr chytá své studenty při chybných výrocích, nebo samozřejmost, s jakou je přistihne zrovna když chtějí odbočit do slepé uličky, je důsledkem roků výuky a kumulativní zkušenosti soucitného pedagoga.
Duchovní pokrok student sám na sobě nepozná. Jen podle ovoce poznáme dobrých stromů… Člověk si připadá stále stejným, protože se vidí a vnímá denně – a nemá s čím porovnat. Teprve když teta půl roku nevidí osobně děti své sestry, užasne, jak vyrostly: matka by si, pokud by jim nemusela každou chvíli kupovat větší boty, ani nevšimla. Symbolem moudrosti je, ne náhodou, ulita.
Každý vjem každého člověka se liší i tím, jakou databázi předchozích zážitků, vědomostí a zkušeností má. Podívá-li se na jablíčko obyčejný člověk, který se chce jen zakousnout, nebo sadař, který čtyřicet let profesionálně pěstuje jablka, je to jistě rozdíl. Právě takový rozdíl ve vnímání zdánlivých každodenních maličkostí existuje ve způsobu, jak vnímá a hlavně jak své vjemy zpracovává začátečník, nebo duchovní učitel. Umění vnímat, vidět a využívat souvislosti v souvislostech je umění, které se, jako moudrost, nedá koupit či naučit najednou.
Kde končí tělo? Kde začíná? Jsem oddělen od ostatních, nebo od vzduchu, který dýchám, či vody, kterou piji? Kde končí vzduch, který dýchám? V nose? Krku? V plicích, v krvi? Vždyť já jsem vzduch, který dýchám, a nedokázal bych se od něj oddělit. Právě tak voda, kterou piji nebo přijímám i ze vzduchu, který dýchám je mou neoddělitelnou součástí.
Kde začíná a končí mozek, respektive mysl? Je jen v lebce? Nebo i v míše? Nebo pokračuje po všech nervových vláknech a sítích neuronů po celém těle? Když se začátečník brání přenést pomyslně vědomí do oblasti třetí čakry, do hary, protože to prý nejde, nebo alespoň on to neumí, ptám se: Kde je tvá mysl když si nakopneš malíček? V malíčku, odpoví… No vidíš, že to umíš, odpovídám…
Slovní spojení praktikovat zen se používá jako nepříliš adekvátní překlad z angličtiny do češtiny (v polštině je to přesnější). V zásadě jde o každodenní všední klášterní (nebo běžný) život, v rámci kterého je „duchovní“ vše, co člověk dělá. Vše se stává meditací, nejen zazen nebo pomalá meditační chůze. To, jak se člověk umývá, jak (po sobě) uklízí, jak pomáhá v kuchyni a loupe cibuli nebo škrábe brambory či umývá nádobí, jak zdraví kolegy nebo jak se pokouší zklidnit běh myšlenek (narovnat hladinu mysli) při každé činnosti (a v klášteru samotném je všechno, od nejmenších detailů, vymyšleno a účelně vyrobeno a užíváno tak, aby zapadlo do celkového rámce neustálého tréninku koncentrace bdělého vědomí).
Pravda je velmi relativní pojen a každý ji má jinou (tu svou). Přičemž právě v zenovém buddhismu se od samého počátku, od dob Buddhy, klade důraz na osobní zkušenost. Když potkáš Buddhu, zabij Buddhu, říkají mistři. Když se ti bude chtít na záchod, co ti pomůže, když tam zajdu já? Nevěřte ani mně, tvrdíval Buddha žákům. V rámci učení se vyplatí důvěřovat učiteli, ale postupně pak jde o to, aby si student sám na sobě a svých zkušenostech ověřil, jestli je to, co mu říkal učitel, pravda. Jestli (mu to taky) funguje. Jinými slovy, z počátku se vyplatí brát vše, co říká a učí učitel, jako Pravdu, později je ale třeba si to ověřit na vlastní oči, uši, tělo a mysl. Učitel učí podstatu, know how, esenci, a je na studentovi, aby se to naučil aplikovat v dalších a zákonitě jiných situacích.
Protože vše souvisí, propojím výše položené otázky a naznačené odpovědi jakoby ve spirále a dostanu se opět na počátek: už jsem několikrát naznačil, že z toho, co registruje máš mozek, vědomě vnímáme jen malinkatou část. Většina znalostí je předávána nevědomě, a proto se začátečník naučí ásány lépe a důkladněji, když se to učí v oddíle jógy, dva metry od zkušeného cvičitele. Proto se učeň naučí vyřezávat hudební nástroj lépe, když to může celé měsíce dělat kousek od svého mistra. A právě v klášteru nebo v meditačním centru, když je student součástí kolektivu, je jeho duchovní pokrok nejrychlejší a nejefektivnější.
