Správné otázky

6.1.2010

Jak změnit společnost k lepšímu? Dokud se děti nenaučí osobním příkladem rodičů v dětství, že lhát, krást, prudit a zabíjet se nemá, nic se nezmění. Jak v tom může pomoci porod? Musí se změnit genová struktura lidi, aby jim odmítnutí korupční obálky působilo větší rozkoš, než její přijmutí. Aby dokázali mluvit otevřeně, ne jen ve floskulích používaných desítky let atd. Souhlasím s Vámi, že zlepšení stavu školství může hrát zásadní roli v takové změně, ale naopak nesouhlasím s myšlenkou, že je třeba volit nemenstruující zeny. Byla by to sofistikovaná nuda na entou, poslal mi své správné otázky a odpovědi jeden čtenář z ciziny, a tak jeho názorů využívám, naznačuji a upřesňuji:

Přirozený, nejlépe orgasmický porod položí zdravé základy pevného emočního systému (které jsou v šesti sedmi letech hotovy na celý život). Mimochodem, maminka je všemi těmi hormony (které se nevyplaví při přerušovaném, obvyklém, tedy nemocničním porodu) tak psychicky i fyzicky posílena, že (také díky megadávkám oxytocinu, hormonu lásky) nikdy nemá laktační psychózu nebo poporodní blues, ale právě naopak, kojení je okamžité a dlouhé (což má pozitivní vliv na inteligenci) a vždy si se svým dítětem rozumí. V osobní rovině jí velmi hlubinně dochází, že úsměv a láska jsou těmi nejlepšími lékaři, a dítěti se plně věnuje.

Dítě, kterému maminka v těhotenství co nejvíce zpívala, porozené přirozeně, do tepla, šera, bezpečí těla (zvuků, vůně) matky, se vyvíjí optimálně. Jeho mozek se ještě dalších devět měsíců dotváří, a vyvinou se příslušné spoje, které v budoucnu poslouží jako cesty a dálnice pro nastolení vyšších (emočních a kognitivních) funkcí. 

Mozek traumaticky porozeného dítěte (což je téměř každé, porozené v nemocnici), které je odděleno od matky, a mučeno všemi vyšetřeními, pláče nebo tiše trpí osamoceno, a jeho mozek je naplněn stresovými hormony, které ovšem zablokují vývoj oněch spojů, takže takové dítě je pak celoživotně niterně staženo, má strach, a pokus o dialog nebo prohru v Člověče nezlob se bere jako hluboký stres. Svou vnitřní nejistotu pak v dospělosti nahrazuje (většinou muž, protože chlapečci jsou i v tomto křehčí než dívky) maskou agrese, vulgarity, touhou po moci atd.

Takto porozený (a milující matkou vychovaný a empatickou učitelkou vzdělávaný) člověk je také chytřejší, i ve smyslu efektivněji fungujícího mozku, který si dokáže domyslet důsledky svých činů i dlouhodobě. Takovýto hoch se nebojí bránit slabší, umí prohrát i v dialogu, neočekávané věci bere jako výzvy, a ne jako problémy, není snadno manipulovatelný nějakou ideologií či davem (a floskulí). Je svůj, autentický, přizpůsobivý, ale ve svých celoživotních zásadách (zakotvených už optimálním těhotenstvím a porodem) pevný.

Naopak naše společnost se většinově skládá z porodem poškozených jedinců, a obětí obětí. Traumaticky porozený jedinec má na hard disku ve své databázi emocí nahrán především prvotní stres, tedy ohrožení na životě (novorozenec, odložený v nemocnici někam daleko od maminky, neví, že to není navždy). Pozitivní a slastné okamžiky prožívá jen při kojení, ale je opětovně od prsu a tepla těla matky oddělován. A na těchto prvních programech (a z nich) se vak vyvíjejí složitější a složitější emoce. Většina lidí porozených v nemocnicích má tedy v databázi emocí jako základní naloadováno znaménko minus, ohrožení. A proto reagují nepřátelsky, naježeně, neumí se domluvit, očekávají jen to nepříjemné atd. A pak přijde nervózní (protože špatně porozená a špatně porodivší) matka se všemi těmi pro dítě nepochopitelnými a nesmyslnými příkazy a zákazy, nervózní (protože špatně porozené a tedy stále vnitřně ohrožené) učitelky, pokrytecká společnost podobně poškozených a máme tu ukázku současné společnosti řítíc se do ekologické, sociální a ekonomické krize humanity.

Dnes víme, že právě prvotní forma porodu (rozumějte: hormonálních ovlivnění základní stavby neuronálních propojení a efektivity genů) naprogramuje člověka i co do politických preferencí: jestli bude socialista revolucionář, nebo konzervatista liberál. A je to i chování matky, které ovlivní dceru (jak je dcera porozena a opečovávána v dětství, tak se i ona bude starat nebo nestarat o svou dceru).

Dívka, která si celé těhotenství zpívá a je šťastná (v době těhotenství se ženě přestaví velké části mozku), a která se tak přirozeným (orgasmickým) porodem zrodí v Ženu, tak získává nejen fyzické, ale i duchovní předpoklady být optimální matkou (umí naslouchat, není předpojatě naježená, nedá se opít ideologickým či reklamním rohlíkem, je přirozeně moudrá), manželkou, a po přechodu i moudrou rádkyní komunity.

Návrh, aby nejméně polovina poslanců byly poslankyně, a nejméně polovina z nich už ženy po přechodu, má své racionální opodstatnění, ale to je na další delší debatu (která souvisí jak s testosteronovým puzením mužů politiků, kteří se nedokáží domluvit a nevidí dál než v rámci svého volebního období, tak s hormony ovlivněnou půlkou menstruačního cyklu žen, ve které zdaleka nejsou tak racionální, jak si namlouvají). A nebál bych se ustrnují vývoje společnosti „dobře porozených“ a vyrovnaných géniů  a sofistikované  nudy – Země a klima a sopky a cumani a kontinenty bojující o přežití, jejichž obyvatelé mají hlad a žízeň a nemají čas na nějaké kecy o duchovnosti, se zcela jistě ještě hezkých pár století postarají, aby bylo dost stresů a problémů k vyřešení. Jen je budou, na rozdíl ode dneška, řešit lidé vyrovnaní a na všech úrovních fungující.

Snad jsem tazateli naznačil, o co jde. Pro ty ostatní je ale důležitější mít možnost číst (a i tak se naučit klást) správné otázky. Tedy ty, které jdou přímo k tomu podstatnému – a k sobě samému. Pro skutečný pokrok v oblasti hledání sebe sama nemá nejmenší cenu ptát se stylem „co si myslíte o tom či onom“, nebo „proč jsou ostatní tak zlí“. Správné otázky jsou co nejstručnější (tedy ne celé odstavce), a proto také už samy v sobě obsahují ocásek odpovědi, stačí jen zatáhnout…(přičemž tazatel pak zjistí, že stačilo místo otazníku na koncích udělat tečku). I neurověda už ví, že každý jsme dokonalý, a někde dole v podvědomí vždy velmi dobře víme, co máme v té které situaci udělat. Jen nemáme k tomu moudrému v nás přístup. Jedna metoda odhalování bran a cest do hlubin podvědomí tkví právě v umění naučit se klást ty správné otázky.