Sobota. Ráno vstávám kolem sedmé, nazuju sněhule a umetu si cestičku ke schránce, kde na mne čekají čerstvé, i když zmrzlé noviny. Odložím si je na ústřední topení, aby se nahřály (vždy přitom vzpomenu na anglické komorníky, kteří svým lordům ranní Timesy dokonce i vyžehlí), postavím vodu na čaj a udělám si snídani. V osm zajdu dvěstě metrů hlubokým sněhem (no tohle, žádná auta, klid, pohoda) do obchodu koupit chléb a sójové rohlíky. Pomalou četbou jen toho, co mne zajímá, jak v tisku, tak na internetu (a užíváním si dalších korálků zadostiučinění) pak trávím další hodinku či dvě.
Protože drobně leč vytrvale sněží, vyjdu každé dvě hodiny zamést cestičku k brance (která se opět mrazem zmenšila, tak je podložena cihlou). Dopiluji právě rozepsaný blog, vyfotím třinácticentimetrovou pokrývku pingpongového stolu a čistoskvoucí zahradu, odhrabu sníh od stolu a honem do tepla, abych si za hodinku mohl zapinkat (hraji sám proti sobě, od plochy na zdi se míček při správné razanci úderu odrazí zpět na mou plochu stolu za síťkou, a já si užívám jak umění odpinknout několikrát za sebou, tak po dvou třech zkusit razantněji nebo topspinověji užít rozkoše okamžiku, kdy míček poslechne a letí přesně tam a tak, jak jsem zamýšlel).
Pak přišla návštěva a dokonce s labradorem Pakem, takže jsem si užil psí radosti s míčkem ve sněhu a pak jeho vitality, s jakou objevoval dávno ztracené pracovní rukavice nebo kus molitanu. Housku na několikrát zblajznul a nekonečně optimisticky se zvedl vždy, když jsem pak přicházel (v marné naději, že má ještě jednu).
Pak jsem si stěrkou na okna opět setřel drobný snížek ze stolu, zapinkal si, a šel uvařit vločkovou kaši z nepasterizovaného kravského mléka, které mi bylo přineseno darem. Přidal jsem kousek másla, medu, rozdrcené lískové oříšky a užil si. Královsky najeden, a přečtenými dalšími stranami sobotních příloh, jsem si po poledni šel na hodinku zchrupnout. Užívám si onen rituálek první spací pozice právě tak, jako za mlada.
Po probuzení jsem si opět šel vyvětrat plíce a rozproudit tělo pětiminutovkou pingpongu v dokonalé bělobě prašanu, tentokrát již zbrázděnému psími stopami, připravil jídlo a usedl k obrazovce, protože jako vždy v sobotu dávají na jednom kanále přímý přenos z anglické první ligy. Nekoukám pravidelně, ale občas si dám desetiminutovku fotbalu, na který je, na rozdíl od toho českého, radost se dívat. Užívám si postupně stále více zvládnutého umění zapnout fotbalový kanál právě, když se něco semele (před koncem) a změní se skóre.
Když je krajina bílá, a sníh bílými čepicemi milosrdně přikryje a ozdobí halabala umístěné kusy prken a prázdných nádob (které se přece někdy mohou hodit), je čistší nejen „barvo“, ale i tvarově. Když má člověk čisté myšlenky (ráno jsem se probudil s nápadem napsat krátkou předmluvu a umístit na internet blog sestavený jen z fotografií z pomalého Silvestra jen s popisky, a jak jsem se tak snažil stručně nastínit onu pomalou čistotu, a jak mi pokojem, zněla melodie jedné z tam zpívaných manter, užíval jsem si čistoty mysli a prostoru).
Mám dny dlouhé, velmi dlouhé, neustále jsem na něco soustředěn a užívám si každého pohybu (vzadu v hlavě bzučí jiná mantra: to si to užívám, zatímco republika bojuje se sněhovou kalamitou a ve světě se bojuje a půl lidstva netuší, co dnes bude jíst). Večer při zprávách v televizi se soucitem sleduji reportáže o lidech, kteří na osmnáct hodin zapadali na docela zaváté silnici, s empatií vychutnávám informace, jak si lidé v nouzi pomáhají, a s nadšením obrázky dětí (všude ve světě), které se z toho přívalu čistoty velmi radují.
Neděle: dalších osm centimetrů prašanu. A protože je kolem nuly, docela nalehko popadám lopatu a odhazuji sníh na těch dvou cestičkách, které během dne budu potřebovat: k vratům (čekám další návštěvu) a ke stolu na ping pong. Zahrada je opět dočista a doobla vyhlazená a tak si, než začnu uklízet sníh, chvíli jen tak vychutnávám a užívám té čistoty.
Pak si dělám miso širo polévku (z fermentované a tedy hnědavé sojové pasty, která je k dostání už i v supermarketech), bíle a tmavohnědě svítících kostiček uzeného tofu (široi znamená bílý) a mořských řas (používám teď zrovna právě jedny, koupené v Tescu, dovoz z Koreje, které se krásně rozvinou a mají dokonalou zelenou barvu). Pouštím obvyklé Rádio Etno (které během dne občas prostřídám stanicí Česko, potažmo BBC, a sem tam i Rádio Beat), které nabízí nikdy nenudící směsku od Jethro Tull a reggae po indickou bhangru a dokonce i Värttinä a alikvotní zpěv Tuvanců, a dávám se do další porce pomalého vychutnávaného čtení těch článků, které stojí za to (to poznám už po několika náhodně vybraných řádcích). V poslední době se, asi také s novým formátem sobotní přílohy, poněkud zhoršila MF Dnes, ale až na výjimky si pochvaluji a užívám Orientaci, sobotní přílohu LN.
V mládí jsem se totiž naučil, aniž mi to kdo vysvětlil, rychločíst (čítával jsem sto stránek za hodinu, dvě knihy za den), a díky komunistickým novinám při letmém otevření novin zase okamžitě narazit na jediný za přečtení stojící článek. Tuhle kombinaci (rychločtení a umění najít diamant v kopě písmenek), zvláště dnes, v té záplavě informací ke čtení na internetu, vřele doporučuji.
No a když zmíním, že si několikrát denně pustím mantry, zahraji na hang, zazpívám alikvoty, už asi chápete, jak si toho všeho užívám. Navíc ta běloskvoucí čistota a ticho sněhové peřiny… když se sníh usadí…
