Čtvrtá část ukázek z knihy Český zen, tentokrát o tom, jak nepříjemné zážitky z mládí mohou být katalyzátory úžasných zážitků v budoucnu. A taky o českých iluzích. A taky o Sherry, kanadské svědkyni mého tehdejšího prozření, kterou jsem od té doby neviděl a rád bych se s ní setkal, ale už se mi ji, ani ve věku googlu, nepodařilo vypátrat.
CIBULE
Banzan vešel do krámu a řekl
Mistře řezníku, dejte mi ten nejlepší
kousek masa co tu máte.
Každý kousek masa v mém krámě
je ten nejlepší, ohradil se řezník.
Na ta slova byl Banzan osvícen.
Seššin probíhal jako obvykle. Dvě stovky adeptů osvícení kolem dokola v hale tělocvičny v parku ve Varšavě, uprostřed čelní stěny oltář s několika soškami Buddhů a bodhisattvů, hodně květin, zapálené vonné tyčinky. Budíček v půl šesté, od šesti první runda sezení. Cítil jsem se skvěle. Nohy nebolely, nebo si spíše zvykly. Organizace seššinu klapala. Všechno vypadalo skvěle. Tolik mladých v hnědých kimonech, zvonek, úklony, kinhin, znovu zazen. Když na mě přišla řada chodit s holí, v jakémsi tranzu jsem se poklonil tomu, kdo chodil v řadě přede mnou, hbitě a elegantně jsem vstal, jedním pohybem si upravil kimono, slavnostně zvedl hůl a majestátně ale pevně vykročil. Krok, dech, krok, dech: atmosféra v hale byla třeskutá snahouudržet počítaný dech. Kdo šel kolem oltáře, nezapomněl se poklonit. Když si někdo sepnutýma rukama řekl o ránu, rázně a jistě jsem mu dvakrát podél páteře předal svou lásku a soucit. Hm, přelétla myšlenka, kdyby mi někdo před rokem řekl, co tu budu dělat, nevěřil bych.
S Andrejem jsme seděli dlouho do noci. Zatímco ostatní chodili chodbou sem tam do umýváren a ukládali se k spánku, seděli jsme jak ďáblové. Bylo jasné, že poměry v hlavě byly čím dál tím třeskutější.
Myšlenky, reakce na lidi a zvuky, vzpomínky, okamžité pocity – to všechno jen vzniklo a bez vnitřního komentáře zase zmizelo. Sem tam myšlenka nad myšlenkou – dokázal jsem to. Je to jak to popisovali zenoví mistři v knihách: podloženo vlastní zkušeností to ale má docela jinou dimenzi. Žasnul jsem: jako úlitby ega, myšlenky na myšlenky prolétly,nebo dovolil jsem jim prolétnout, a nezanechaly na hladině mysli ani stopu. Jen letmý dotyk, jako zobáčkem vlaštovky, bez reakcí, emocí, komentářů. Ono to funguje, křičelo to něco aniž bych dole, jako skála v pozici sedící a soustředěně ztotožněný s imaginárním nic v haře, jakkoliv emočně či rozumově reagoval.
Zazen jako skála. I v tomhle měli ti blázniví mistři pravdu. Sherry seděla přímo přede mnou, přes uličku. Vždycky po kinhinu, když jsem si sedal zpátky do pozice a zaostřil oči na skvrnu na parketách asi dva metry před sebou, abych rozostřil a vnitřním zrakem obrátil pozornost do hary, jsem periferním viděním registroval drobnou postavu Kanaďanky. Občas jsem si dokonce všiml, že i ona, tak zkušená učitelka Dharmy, sem tam vypadla z nehybnosti, cukla sebou a znovu se vrátila do meditace, a někde nad hladinou mysli vzlétl ptáček soucitu a překypující laskavosti. Jako film ve filmu ve filmu: okrajové a nedůležité děje probíhaly jako obvykle, ale to skutečně důležité ne-probíhalo v mysli. Jaksi jsem to registroval, ale dokázal nereagovat.
Když jsem se blížil Sherry, věděl jsem, že požádá o ránu holí. Požádala. Trochu mě to vyvedlo z míry, ale v mžiku jsem se vzpamatoval, uklonil se, napřáhl hůl a strnul: Sherry byla tak drobná, že mezi pásem kimona a límcem bylo jen tak dvacet centimetrů prostoru – a hůl má 70 centimetrů! Jak se trefím, blesklo mi hlavou. Zmatek rozvlnil obvyklé pochyby, ale vše se odehrávalo tak rychle a tak mimo, jakoby v loužičce rozvířené problémem, přičemž okolní hladina mysli zůstala klidná, že nebyl čas zazmatkovat a přemýšlet. Nebyl čas a emoce nestačily zamíchat obvyklými strachy: přitlačil jsem si holí Sherry víc k zemi, abych si ji narovnal, a límec nelímec, pořádně jsem ji dvakrát udeřil. Bylo jasné, že jsme si sympatičtí. Víc než jiní. Bylo jasné, že ránu nepotřebovala kvůli sobě. Bylo jasné, že se něco děje nebo stane. Úklona jako poděkování.
Předpisově jsem dál kráčel v rytmu dechu, a hladiny mysli míchaly chuchvalce myšlenkových mlh a mraků, pasírovaly emoce, vzrušení, únavu ale i extázi z tělesného vyčerpání a radosti ze zvládnuté pozice zároveň.
V kolektivu se i českým egoistům dělaly poklony snadněji.
Když jsem obešel celou tělocvičnu, s poklonou předal hůl dalšímu v řadě a vrátil se na své místo, vznešeně a plynule, bez jakéhokoliv vyrušení těla či mysli, a opět zasedl do pozice, miloval jsem všechny v sále a všechny které jsem znal, ale hlavně Sherry přímo před sebou. Bylo to neuvěřitelné: jakoby ze mne tryskal hlubinný soucit všemi póry a do všech směrů. Jako bych vysílal a přijímal všechny vlny všech lidí v hale a všichni jsme si vzájemně dodávali energii.
Četl jsem o tom, ale stejně mě to překvapilo. Film života? Tělo jisté, unavené ale pevné v polovičním lotosu, z očí prýští velké slzy pochopení, soucitu a hlavně zážitku propojení všech se všemi, bez rozdílu mezi teď a včera a před deseti lety. Najednou jsem se rozbrečel jako malej kluk. Slzy a nekonečný pocit blaženého spokojeného štěstí namixovaného s všepronikajícím soucitem se všemi kolem a kolem. Jsem svobodnej, vždycky jsem byl svobodnej, jsem láska a vždycky jsem byl.
Bylo jasné, že Sherry ví, co se ve mně děje a že dokonce ví, že vím, že to ona ví. Řady kluků a holek v kimonech, v pozici, třetí den seššinu. A bylo to.
Vzpomněl jsem si na cibuli. Jak jsem ji nenáviděl. Od jara jsem jako kluk musel každý rok plít záhony na zahrádce za domem. Drátěný plot, branka se zámkem, vlevo záhony sousedů, prostřední pás byl náš, malá třešeň a záhony jiřin vepředu, mrkev a cibule vzadu, před boudičkou, kde choval otec králíky.
Nenáviděný a nepříjemný pocit oschlé hlíny na prstech se ale nedal srovnat s pachutí a slizkostí velkých rozvařených kusů cibule v polévce. I když byla v hrnci jedna jediná cibule, vždycky mi vyšla do talíře. Jak jsem ji nenáviděl. Dělalo se mi z ní špatně: pocit dávení spolehlivě vyvolal jeden zapomenutý lístek, natož pak celá cibule. Když otec přijel na sobotu z montáží domů, při obědě dohlídl na to, abych dostal zvláště velkou cibuli. Je to zdravý! Ale já to nemám rád. Vybírat si nebudeš. Jez co je na stole. Ale já se pozvracím. Zkus to a přerazím tě.
Stalo se co se stát muselo. S pocitem nespravedlnosti a odporu jsem strčil lžíci s cibulí do pusy a okamžitě začal dávit a cibuli vyprskl na stůl. Málem mi odletěla hlava jak silný pohlavek jsem dostal. Rozvařené kusy cibule všude po stole, já na zemi pod stolem a brýle někde pod kredencí. Řev, pláč, pocit nespravedlnosti, marnosti, bezmoci. Cibule jako největší nepřítel mého dětství.
Ještě nadnášený neuvěřitelně rozsáhlým pocitem šťastného soucitu se všemi bytostmi na světě (i v tom měl Buddha pravdu!) jsem okamžitě po zvonku na znamení ukončení zazenu odešel do kuchyně a začal pomáhat – předtím jsem to nikdy nedělal. Nosil jsem talíře, rozdával lžíce, chleby. V jakémsi tranzu jsem nosil, slavnostně, vznešeně, láskyplně, soucitně, radostně, posvátně, lásku a dar darů: zlaté velké kusy energie. Vůbec mi nenaskočilo jméno toho, co jsem nosil. Teprve, až měli všichni, jsem si jako jeden z posledních odnesl svou porci na své místo, nabral lžíci a vložil jídlo do úst. Na vznešené hladině hladin pocitů další vrstva, pronikající všemi vrstvami, ale jasně oddělená a odděleně ostře vnímaná: tohle je nejsladší, nejchutnější, nejlepší jídlo mého života. Neuvěřitelné potěšení. Nikdy předtím jsem nikdy nic takového nejedl, a nikdy v životě si nic tak hlubinně nevychutnám. Velké kusy cibule, jen na másle. Bylo jedno, jak dlouho budu jíst. Každý okamžik byl naprosto přítomný ale také nekonečný. Velké kusy cibule. Propojené nespravedlnosti, křivdy a problémy se zaleskly obrácenou stranou mince a dodaly svou barvu mozaice dokonalosti zázraku života.
Pochopení. Probuzení. Realita světa, situací, bez iluzí a egoistických vrstev, které zamlžují a zbarvují všechno subjektivními nánosy vnímání světa. Všechno, ale naprosto všechno co ti mistři psali, je pravda.
Velké sladké na jazyku se rozplývající kusy cibule, prokládané kousky chleba, pluly dovnitř, čas se zastavil, občas probleskl šíp myšlenky a vzpomínky na to či ono a jako se všemi trumfy v ruce, jedna karta za druhou pleskala o imaginární stůl vítězného mariáše žití: všechno souviselo, nic nebylo náhodné. Bez cibule v mládí (a tedy bez všech těch průšvihů a marných zoufání, tehdy a tam tak tragických) by nebyla cibule teď, potvrzení otevření dveří a důkaz, že Oni všichni měli pravdu. Tat tvam asi, to ty, to já jsem ten stvořitel, protože svět je takový, jakým ho já činím. Jak jednoduché – a Pravda opravdu na špičce nosu! Jak průhledné a jak zbytečné je trápení člověka, jak důmyslné závoje Máji, iluze o životě, oné Lily, hry na život. Jasné jak facka, když už se prohlédlo.
Seděl jsem v zazenu, dokonale soustředěn do hary, ale někde nade mnou probleskovaly v klipových střizích toho nejgeniálnějšího režiséra minulé i budoucí okamžiky, jako přes kopírák a spoustu průhledných fólií. Jako déja vu se tenhle cibulově dokonalý okamžik vracel (i když ne už s takovou intenzitou chutě a vůně jako poprvé) na dalších a dalších soustředěních a workshopech.
A chtělo se mi teprve teď sedět jak blázen. Věděl jsem, že iluze malého českého hledače osvícení o tom, že až vyluští koan a až mu To dojde, bude navěky konec s „prací“ a námahou, byla jen další iluzí. Od té doby jsem na druhých a jiných adeptech jasně rozeznával, jak se marně plácají nesprávnými směry. Miloval jsem svět a lidi a sebe. Cibuli především.
