Campbellova mýtická cesta hrdiny (mladý muž musí překonat celou řadu nástrah a nebezpečí, než přes devatero hor a řek a po vyluštění řady hádanek a překonání řady život ohrožujících překážek dojde na místo, kde někoho nebo něco vysvobodí a vrátí se jako zmoudřelý a dospělý hrdina), i statečné činy naivně nadšeneckého Japonce jménem Hiro, hrdiny seriálu Heroes (čti hírous), Hrdinové, má v moderní době života hrdiny v běžné společnosti celou řadu paralel. Bolavému kolenu město a cestování spolehlivě poskytnou devatero překážek k překonání a celou řadu jiných překvapivých nebezpečí.
Zdravý člověk a hrdina předtím netušil, jak moc kroků ho například nutí dělat architekti a provozovatelé Pražské integrované dopravy. Jen z mého bydliště na autobus (330 kroků), na metro, přes různá schodiště na nástupní perón (200 kroků), přestup z linky metra A na linku C (155 kroků), cesta z metra k prodejně jízdenek a na perón k vlaku (480 kroků), a to celé pak ještě jednou zpět dělá celkem 1165 kroků, tedy 582 dopady na bolavou nohu jen při pokusu dostat se na vlak či autobus… aby hrdina vůbec odjel a někam dojel. A to si hrdina vždy raději počká na dny, kdy nemrzne, nesněží a nefouká. O tom, že při držení pohyblivého madla v metru hrdinu něco bolestivě píchlo do ukazováčku (snad aby nemohl dobře držet šíp), už se raději ani nezmiňuji.
Podobně tak při shánění vyšetření. Přímé autobusové spojení na ty čtyři a půl kilometry od místa mého bydliště k panu doktorovi vzdušnou čarou neexistuje. Nepřímé by znamenalo jet dvanáct minut busem na Skalku, a opět jiným busem jinudy půlhodiny směrem téměř zpátečním k ordinaci praktického lékaře. Asi tam budu muset i teď v zimě zajet na kole, napadlo hrdinu, a tak vděčen za to, že neprší, nesněží a nenamrzá, překonal sedmero křižovatek a desatero (kvůli spěchavým šoférům) život ohrožujících míst, přes trenažér namrzlých neuklizených chodníků až k nevytopené a průfučné budově Domu s pečovatelskou službou. Celý propocený si zašel sednout do teplejší jídelny, odkud hrdinu ale jedna nerudná majitelka klíčů vyhnala, že to musí zamknout a nemůže ho tam nechat se zahřát. Co kdyby se mu něco stalo?
Když hrdina v roce 1968 pracoval na brigádě v Pohřební službě (aby se přestal bát smrti), na jednom hřbitovu uviděl a navždy si zapamatoval heslo, které těm dnes mladším nedochází: Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy.
Ano, tahle země není pro staré a nemocné hrdiny. Nedochází jí, že za pár let (při stávajícím jedovatém a prašném způsobu života a stravování) budou všichni postižení a oběti obětí. Ta krátkozrakost a nepoučitelnost tvora, který se egoisticky a pyšně nazval homo sapiens sapiens, je do nebe volající. Ale na druhou stranu, možná právě tohle všechno z některých vytváří hrdiny.
Návrat z Českých Budějovic raním vlakem poskytl hrdinovi celou řadu možností, jak prověřit zlepšování stavu kolene a zocelit tělo a duši. Rychlík o mnoha vagonech měl sice čerstvě umytou podlahu, ale všechny páčky ovládání vytápění na nule: byly tam právě ty tři stupně Celsia jako venku. Koženka sedadel mrazila právě tak jako kovové sedačky u autobusových zastávek v Praze, a tak si hrdina musel navléci další tričko v naději, že další vrstva něco zmůže. Dlouho nezmohla. Na nádraží samotném se hrdina pokusil najít prodejnu novin, ale bolavé koleno, které si chtělo ušetřit desítky kroků, zavelelo, a tak sebral výtisk novin Metro (v Budějovicích?). Tyhle „noviny“ ho zachránily – seděl na nich a hrdinsky dokázal, že před Táborem mu sice moc teplo nebylo, ale nebyla mu už taková zima.
To ale hrdina netušil, že další ostrý test ho čeká hned na další stanici: po oznámení průvodčí věděl, že musí vlak opustit a nastoupit do přistaveného autobusu, protože mezi Sudoměřicemi a Olbramovicemi již téměř rok hrdinové a jiní cestující vlakem nejezdí. Autobusy stály tak čtyřista kroků mimo nádraží, a cesta k nim vedla před přes ráno zmrzlý tankodrom včera rozbředlého rozježděného sněhu. Chlad uvnitř hrdinovo tělo přestálo bez úhony, jak bylo tím dálkovým pochodem rozehřáto, jenže pak znovu do jiných, studených vagónů (hrdina musel uznat, že teplota v kupé byla přece jen vyšší než v předchozím vlaku, jistě také protože i venkovní teplota se zvýšila). Božský režisér pak připravil další test hrdinova kolene: vlak zastavil na úplně posledním, sedmém nástupišti, takže cesta do haly nádraží a na metro byla téměř kilometrová.
Hrdinovo koleno tak bylo otestováno: ještě není v pořádku, druhý den se opět rozbolelo. Jiná „cesta“ k trpělivosti čekala v rámci pokusů zprovoznit mobilní připojení k internetu. Máme tady wifi, ale z jednoho adsl zdroje, a protože soused puberťák objevil nedávno chatování, nemohu se kvalitně připojit (když třeba chci zveřejnit článek nebo v něm opravovat): když začne kecat, kecá celé hodiny (a někdy i dny, a když maminka není doma, i noci). A tak mi má bytná, která si užívá půlročního synka na venkově, poslala připojení na klíčence (operátor to za malý příplatek poskytne k paušálu). Je to prý snadné. Po několika marných pokusech a konzultacích nakonec profesionál zjistil, že usb klíčenka je v pořádku, připojení je v pořádku, ale v mém netbooku je v jistém seznamu v operačním systému automaticky zakázán přístup i do „telefonního subsystému“: můj počítač, snad žárlivě, snad aby otestoval trpělivost hrdiny, nechce nikoho nového nechat vstoupit. Vtip je v tom, že se to nedá odškrtnou. Nikdo netuší, proč. Hrdina to vzdává a pokusí se o řešení u jiného IT specialisty, protože s netvory na úrovni atomů bojovat neumí.
Naznačuji, že cest jsou tisíce a každodenních, a hrdina po nich s úsměvem klopýtá a diví se, že to tomu režisérovi stojí za to, takhle otravovat důchodce (který již dávno nechce lámat skály a dívčí srdce a soupeřit o místo v hierarchii smečky). Cesty hrdiny jsou nevyzpytatelné a stále nesmyslnější.
Naštěstí přišlo jaro a sluníčko.
