Výborně. Díky za optání. Už jsem to někde psal, že teď, když žiji sám, a poprvé nemusím financovat rodinu nebo ženu, a navíc neplatím pojištění, protože jsem důchodce (a na složenky mi přispívá stát malým, ale stále snad jistým důchodem), jsem bohatý jak jsem nikdy v životě nebyl. A celé dny jsou jen a jen moje a já si je vychutnávám.
Koleno pomalu přestává bolet a na operaci nepůjdu, jak mi doporučili i přátelé, co se vyznají (a kteří léčí řadu těch, kteří na operaci šli a teď je to bolí opět, protože nebyla odstraněna původní příčina bolestí): piji čajíčky a beru různé věci na podporu vývoje nové chrupavky v kloubech. Samozřejmě jsem hodně omezil chození po městě, takže jen jednou týdně jedu do Rádia Etno, jinak jen občas 200 metrů do obchodu, protože všechny větší nákupy (dobrou zeleninu, mraženou rybu, kozí sýry a vegetariánské výrobky) mi z nějakého toho hypermarketu na Skalce vozí spolubydlící.
Jako někdejší vášnivý čtenář tu teď po dlouhé době mám kupu nepřečtených knih: detektivky Střed Larssona z cyklu Milénium, sborník sci.fi Singularity, knihu Douwe Draaismy Proč život ubíhá rychleji, když stárneme (o autobiografické paměti), Průvodce hledačlů absolutna (encyklopedii duchovník nauk) od Johna Lashe, Poselství šamanů od Veselo von Lüpkeho, Tajná učení rostlin (moudrost srdce při přímém vnímání přírody) od Stephena Buhnera (s množstvím citací od mých oblíbených autorů), Lidské vědomí od Stanislava Grofa, a chystám se i na posledního Koukolíka (Lidství).
Sobotní příloha LN (včetně úterní Akademie) mi, kromě denního výtisku, a taky občasné cestopisy a naučné pořady na ČT 2 poskytují dostatek informací o tom, co se děje ve světě, který mne zajímá. Někdy si ve čtvrtek koupím i Reflex.
V počítači koukám na některé výborné filmy (zásobuje mne přítel), a teď právě si užívám u nás ještě nevysílanou třetí a čtvrtou řadu seriálu Heroes. Je to dokonale udělané (v těch asi třiceti dílech jsem zatím našel jen jedinou produkční chybu), a plné hezkých vět, například: „Tělu prospívá, když má srdce poslání.“ A všechno kdy chci, a bez reklam!!!
Vařím si střídmě, ale kdy chci a co chci.), a pravidelně vaří i spolubydlící. Dvě stanice autobusem odtud je velké nákupní centrum, kde mají suši, takže když si chci udělat svátek, zajedu si tam na tu delikatesu (anebo mi ji přivezou).
Teď v týdnu mne čeká jedna prezentace na konferenci 20 let svobodné duchovnosti (Český zen:iluze a vývoj praktické duchovnosti), ve středu a ve čtvrtek 10. a 11. 3. pořádá Husitská teologická fakulta, Pacovská 4, Praha 4 (kousek od stanice Budějovická) a časopis Dingir, v pátek si jdu užít na koncert Stephana Micuse, a další prezentace mne čeká v kině Aero v sobotu 13. 3. večer (na téma Zeitgeist: Jak jsme Zmateni roZumem). Obě prezentace už mám v počítači, a jsem pyšný na to, jak se mi povedly.
Někdy se probudím kolem druhé v noci, a bez toho, abych kohokoliv rušil, si zapnu wifi, přečtu co je ve světě nového, odpovídám na správné otázky čtenářů a čtenářek, vyplňuji dotazníky různých studentů do jejich diplomových prací o New Age nebo muzikoterapii, a téměř denně pracuji na nějakém novém fejetonu (to, co mne probudí, je někdy sen, jindy myšlenka, hodná zapsání a rozvinutí). A pak znovu usínám. Po šesté se probouzím a už mám noviny ve schránce.
Přes den si mohu (obvykle po obědě, ale jindy třeba v pošmourném pozdním odpoledni) na hodinku zalézt do postele a dělám to téměř pravidelně.
Pračka je výkonná a vypere mi vše, co chci a kdy chci, a stůl na ping pong stojí pod ořešákem a láká i teď, v zimě a ve sněhu, ke hře (hraju sám o zeď, nebo s kolegou, který se neustále lepší: to stojím u zdi a jen mu vracím míčky: nemusím namáhat koleno). Koupil jsem si i rotoped, a vrzající klouby „mažu“ tak, že si lehounce „jezdím“ před obrazovkou, na které mi jdou nějaké zprávy (nebo olympiáda nebo jiný sport, například ping pong).
Do města to mám deset minut autobusem na stanici metra a 15 minut metrem do centra. Za humny se už těším na cyklostezku (zatím je na části ještě sníh), a okny (na kterých jsou Swarowskiho křišťály, které ve slunci hází nádherné „dužáky“), pozoruji různé sýkorky, kosy, špačky, hrdličku, sojky, brhlíky, jak zobou, co jsem jim nasypal.
Ó, já se mám. Až se chce provokovat parafrází slavné větičky Jiřího Paroubka: Kdo z vás to má, pánové?
