V té záplavě rozhořčených e-mailů od rozhořčených žen, které prostě jen neumí číst a berou cokoliv zbytečně a naježeně osobně, se najednou objevil dopis, který, doufám, potěší i ty další selsko rozumné (muže a ženy): i mne pohladil po duši. A tak jsem si pustil indickou (konejšivou) hudbu, píšu tento úvod a zveřejňuji (samozřejmě s jejím svolením) moudře ženský názor Ženy, která se nakonec našla.
Vážený pane Marku, velice mě zaujaly Vaše příspěvky na téma ženských seminářů, víkendových líhní ztepilých bohyní a jiných hluboce ženských záležitostí.
Na jedné straně mám velikou radost, že od Vás vychází tak jasný hlas rozumu. Na straně druhé mě opravdu hluboce mrzí, že skutečnost je opravdu taková, jak ji popisujete.
Ráda bych se s Vámi podělila o zkušenosti z takového semináře (i když ani nevím proč, možná je důležité převést tuto zkušenost do slov spíše pro mě), který byl ale v porovnání s těmi, které popisujete Vy, celkem neškodný, ba dokonce chvílemi i příjemný. Přesto… tak nějak mám pocit, že si na sebe ženské ušily pěknou boudu. Vytvořily jsme si takové divadlo, v jehož středu figuruje jakási pažena, která je ve všech směrech vyladěná, vyčištěná, uvolněná, sdílející, plačící, tvořící, ničící a já nevím, kolik ještě dalších milion vlastností asi může mít. Ale za tou spoustou slov a mýtických archetypů a rituálů nějak ne a ne najít toho člověka (a už vůbec ne to správné pohlaví).
Jela jsem na víkend v ženském kruhu, přesto mi po přijetí nikdo nepodal ruku, ani se nezeptal, jak se jmenuji (asi je důležité to říct až rituálně v kruhu). Jela jsem si trochu udělat legraci z toho, jak že my ženské ten svět vidíme (a že ho často vidíme zbytečně složitě), ale za celou dobu se mi nepodařilo u nikoho zachytit opravdu upřímný srdečný smích. Přišlo mi, jako bych byla v prvním ročníku herecké akademie a hrála s protřelými herečkami z národního…ty pohyby, ten tanec, ty sukně, ty ženské hluboké pohledy, ten zasněný éterický hlas a jemná gesta…a nejlepší je to, že už po prvním dni jsem se přistihla, že to na sebe taky zkouším hrát. Naštěstí už mám celkem bystrozrakého pozorovatele a svou mysl cepuji buddhistickými meditacemi, takže mě to velice rychle přešlo…na rozdíl od pocitu takové trochu trapnosti. Přesto nelituji – ta zkušenost pro mě byla velice cenná právě proto, abych zjistila, že tohle divadlo nepotřebuji a že stačí, když budu dál hledat u sebe a v každodenním obyčejném životě.
Bohyně a bojovnice – dle mého soudu zcela nepochopené a znetvořené podoby ženy, které se v současné době stávají opravdovou pastí. I pro mě je cesta k ženství hledáním, ale už teď vím, že bohyní jsem, když mě tak vidí můj milující muž (pro něj jsem totiž bohyní jen tím, že jsem, a ne tím, že já sama si to dokola opakuji). Prostě mám pocit, že za tou spoustou řečí se úplně ztratil ten smysl. Abychom byli šťastní – muži a ženy spolu.
Já si totiž svého muže i jiných mužů opravdu vážím. A i když je skvělé být někdy jen v ženské společnosti, podle mě je to ve velké míře destruktivní (stejně jako u mužů). A forma víkendových seminářů je podle mě stejně tak trochu umělá…copak ženy umí jen tančit, dotýkat se a probouzet v sobě skryté síly? Řekla bych, že síla žen je právě v jejich každodenních životech…v tom, jak je dokáží dělat jedinečné.
Věřím tomu, že existuje několik světlých výjimek (snad existuje několik žen lektorek, které svoje ženství a samy sebe neberou tak strašně vážně). Stejně jako existují výjimky mezi lektory konstelací, reiki, a v podstatě učiteli obecně – tedy lidmi, kteří usilovně pracují sami na sobě a s lidmi jednají s nejhlubším respektem a neléčí si spirituálním „poradenstvím“ své vlastní komplexy a skryté rány.
Děkuji za vaše postřehy, i když věřím, že reakce na ně musí být někdy hodně ostré. Ono je strašně těžké tohle prokouknout a mnohem těžší je se s tím srovnat a přiznat porážku. I pro mě to nebylo snadné – ženy mají především obrovský strach z toho, že je někdo zraní, takže bojují – čili chovají se jako muži. A tenhle způsob seminářování a ženského sdružování je velmi rafinovaným bojem (já a moje velice dobrá přítelkyně nazýváme tuto techniku – odpusťte ten lidovější výraz – nabarvit si koule na růžovo), kde žena už vlastně nebojuje (je ženou!), ale přitom si kolem sebe staví hradby slov a konceptů, aby ji žádný muž nemohl nikdy ohrozit. Být muž, taky by mě nebavilo se na to dívat. Chce to veliký kus odvahy tyhle hradby prolomit, protože vyvolávají falešnou představu bezpečí a síly, kterou ženy tolik hledají. Jenže dokud žena drží v ruce meč, muž ji sotva obejme. Je to paradox – nejodvážnější bojovnicí se žena stane ve chvíli, kdy odhodí meč na zem.
Víte, já bych jednou moc ráda pracovala s lidmi. Ještě asi před půl rokem jsem si říkala, kolik jsem toho v životě zameškala. Kolik úžasných seminářů jsem mohla zažít. Kolik výcviků jsem mohla projít. S kolika šamany se učit poznávat jiné reality. Kolik jsem se toho mohla naučit. Kolik ženských skupin jsem mohla zažít. Jak barvitě a oslnivě jsem mohla rozvinout svou intuici a dozvědět se, v kolika životech jsem byla kněžkou. Měla jsem pocit, že jsem o něco důležitého přišla. Byla jsem rozmrzelá, že místo toho sebou mlátím o zem a přeříkávám mantry, řeším každodenní záležitosti, zjišťuji, že jsem sobec a že duchovností utíkám od toho, že si nedokážu vydělat dost peněz a že hluboko uvnitř pro jistotu pohrdám každým člověkem, protože by mohl být lepší než já. A teď pociťuji hluboko vevnitř obrovskou vděčnost za to, že je můj život právě takový, jaký je. A i Vaše články mi pomohly si plně uvědomit, že opravdu není o co stát a že ty nejlepší věci mám sama v sobě a nevede k nim cesta navoněná lahvičkou z aura somy. A za to Vám děkuji.
Tento e-mail asi nebude čítankovým příkladem logické výstavby textu, přesto doufám, že je pro Vás srozumitelný. Těším se, že si brzy přečtu nějakou Vaši knihu. Přeji Vám z celého srdce vše nejlepší a mnoho úspěchů (ať už to pro Vás znamená cokoliv).
