Ostatně soudím, že sen většiny humanistů a intelektuálů o tom, že člověk, zvláště ten současný, je v jádru dobrý a empatický a altruistický, je jen velkou iluzí. Naopak to vypadá, že i současné závody ve zbrojení (po dvou světových válkách v minulém století) a konzumaci jsou jen přirozeným vyústěním evolučního zadání: přežívá ten, kdo vyhraje, kdo zbrojí a cvičí metody zabíjení a propagandy, a touha po ještě větší konzumaci (přitom ono kýžené štěstí je jako droga: jsou potřeba stále vyšší dávky). V březnu mne zaujalo:
Slyšíme-li ale naše politiky zrovna letos před volbami o čem se baví, jak s námi diskutují, jaké problémy je zajímají, jen potvrzují, že jsme se z českého politického autismu dodnes nevyléčili: žádné ze skutečných témat, která ohrožují naší civilizaci, tedy nás voliče v Čechách a na Moravě, v jejich řečech neslyšíme. Dostali jsme se evidentně do pasti: co nás nejvíc ohrožuje, je způsob naší politiky, její sebestřednost a banalizace, jen si to nechceme připustit. My občané se toho bojíme a politici to využívají. To je ten nejtvrdší důkaz toho, že nejsme ještě svobodní: Nevíme, kde jsme a co chceme a politici důležitá témata mohou ignorovat. Náš „morální orgán“ je zakrnělý dvěma totalitami. Václav Cílek se ptá takto: Když se vědci chovají jako děti, když se miliardáři chovají jako děti, politici jsou spratci… jak já bych měl být dospělý? Karel Hvížďala
Vzdělání není recept na štěstí. První pověrou je, že vysokoškolské vzdělání je nejen receptem na šťastný život, ale i podmínkou výkonu všech povolání, která slušný člověk vůbec může vykonávat. Statisticky lze prokázat, že příjem vysokoškoláků je v průměru vyšší než příjem zbytku populace, tj. „těch neštudovaných“. Nicméně žádná statistika nezaručí, že zrovna váš příjem bude nadprůměrný anebo vyšší než příjem vašeho souseda. Aby vysokoškolské vzdělání i tak zaručovalo šťastný život, musí platit rovnice, že (o něco) více peněz se rovná většímu štěstí. Ze zkušenosti víme, že tato rovnice neplatí. S tím souvisí i představa, že vysokoškolské vzdělání, respektive titul, je známkou řádného člověka… Vysokoškolské vzdělání či titul ke šťastnému a řádnému životu jednoduše není třeba. Zároveň titul není třeba pro mnohá povolání, která se dnes nabízejí jen absolventům VŠ. Přehnané požadavky na vysokoškolské vzdělání spjaté s různými povoláními člověku zbytečně znepříjemňují život. Dále vedou ke snaze si takto „potřebné“ vzdělání pořizovat podobně, jako si pořizujeme kus salámu u řezníka. Jakub Jirsa
Zatímco realita možná zůstává v našich vzpomínkách, v médiích je zaznamenána jiná skutečnost. Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost, napsal Orwell. Minulost, tak jak jsme ji žili, neexistuje, existuje minulost, jak ji stvořila televize. Michal Klíma
Přijde maminka s dcerou do hračkářství a ptá se, jaké mají panenky Barbie. Máme Hospodyňku za 19 dolarů, Kosmonautku na 19 dolarů, Manažerku za 19 dolarů… a pak je tu jedna Rozvedená za 269 dolarů. Žena se diví, proč je zrovna Rozvedená tak drahá. Protože s ní dostanete ještě Kenův dům, Kenovo auto a Kenovu jachtu, madam. (Miloš Čermák cituje)
Studenti MU předčili naše očekávání. Jeden tým objevil zajímavou finskou technologii umožňující z plynů vznikajících na skládkách komunálního odpadu vyrábět plyn vhodný pro pohon osobních aut. Další skupina připravila do detailů propracovaný koncept car-sharingu pro Brno. Líbil se i projekt sítě rychlého bioobčerstvení. Zdálo se mi, že to, co děláme, má smysl. Jenže nebyli bychom v ČR, kdyby náš příběh skončil úspěšnou prezentací vzniklých záměrů. Hned tři týmy studentů se rozhodly své projekty uskutečnit. První skupina se svým projektem seznámila členy zastupitelstva jednoho středně velkého českého města. Ty záměr velmi zaujal a plně ho podporovali do okamžiku, než získali důležité know-how a kontakty. Pak nastal obrat o 180 stupňů a podporu nahradily cílené obstrukce. Zároveň se, jakoby náhodou, vynořil téměř totožný projekt, ovšem patřící firmě spřízněné s panem starostou a místostarostou. Stejně jako naši studenti nemám nejmenší pochyby o tom, kdo v této férové soutěži uspěje. Druhý tým se pokusil uvést do praxe síť stánků s rychlým bioobčerstvením. Politik, který má podobné projekty v dané městské části Brna na starost, byl alespoň upřímný. Tolik a tolik stotisíců zajistí, abych vám neházel klacky pod nohy, tolik a tolik dokonce mou podporu. Když už nic, alespoň se studenty víme, proč se jednomu člověku v Brně neřekne jinak než brněnský Jančík. Třetí tým dopadl nejlépe. Po zkušenostech prvních dvou skupin se rozhodl uskutečnit svůj záměr ve státě, kde krádež ani úplatek nejsou běžnou součástí podnikání. Jediné, co potřebují, je znalost němčiny. Vždy jsem byl na svou příslušnost k MU hrdý, ale po všech uvedených zkušenostech vím, že jsem se mýlil. Na realitu ČR připravovala studenty nejlépe právnická fakulta Milana Kindla v Plzni. Bohuslav Binka
Když odečtete vliv hospodářského cyklu, dostanete stav veřejných financí, za který můžou politici. Z této jednoduché premisy vyšel ekonom Raiffeisenbanky a z veřejně dostupných dat pak spočetl, že politici v Česku roku 2009 zavinili 83% „sekyry“ naší státní pokladny. Letmé mezinárodní srovnání pak prozrazuje, že u Česka je toto číslo neobvykle vysoké. Výpočet tak říká, že víc škody než globální recese způsobili české ekonomice místní politici. Aleš Michl
ČR používá internet přes 90% adolescentů 12 až 19 let, stejně jako v ostatních vyspělých zemích. Další věkové skupiny však již začínají zaostávat – u mladých dospělých 20 až 29 let máme slušnou penetraci okolo 80%, nicméně ve věkové skupině 50 až 59 let to je již jen 37% uživatelů internetu a nad 60 let pouze 14%. Používání internetu je tedy v ČR výrazně věkově stratifikované, zatímco u vyspělých států je situace jiná. Např. ve Švédsku, Austrálii či USA je nad 70-80% uživatelů internetu až do 59 let, podíl uživatelů výrazně klesá až od 60 let. Čeští mládí tedy z hlediska používání internetu za světem výrazně nezaostávají, zatímco od středního věku jsou nižší podíly velmi výrazné. David Šmahel
Vychází najevo, že katolické dívky, často ze středostavovských rodin, se prodávají za šálu od firmy Chanel či za dražší večeři. Mnozí v Polsku bědují, že konzumerismus zničil duši národa. Funguje to tak, že dívky si vyberou potenciálního mecenáše, jdou za ním do obchodu a svedou ho tím, že si zkoušejí různé části oděvů. Sex poskytují za novou blůzku, nikdy za peníze. Většinou k sexu dochází na záchodech v nákupním středisku nebo v autě na parkovišti. Filmařka Roslaniecová charakterizuje „dívky z nákupních středisek“ jako dcery kapitalismu. „Rodiče se jim někde ztratili v závodě o novou pračku nebo auto a málokdy jsou doma. Čtrnáctiletá dívka potřebuje hodnotový systém a ten se neutvoří bez vedení od rodičů. A tak dívky žijí ve světě, kde neexistují city, pouze cynická vypočítavost.“ Roslaniecová však poukazuje na to, že tento trend se nevyskytuje jen v Polsku. Podle nedávné studie, jejíž vypracování zadal polský ombudsman pro děti, prodává 20 procent dětských prostitutů a prostitutek v Polsku své tělo za značkové oděvy, elektroniku či vstupenky na koncerty. Dívky v průměru se stávají prostitutkami v patnácti letech, chlapci ve čtrnácti (u nás to lepší nebude, pozn. aut.).
České děti, které se vrátily po několika letech z USA, baví na pražské školní docházce uvařené obědy. „Schůl lanč? To byl čojz mezi hamburger, cheesburger nebo hot dog..“ Ohřátý polotovar vyndaný z mrazáku s hrnkem mléka za 3,5 dolarů, zelenina je možno ale za dalších 5 dolarů. „A to sme raději šly koupit sodu nebo snek do automatu“. Soda nebo snek – v praxi nejčastěji Coca-Cola a sladká tyčinky Snickers, to jsou další stovky kalorií k nevýživnému, ale tučnému obědu. „Ale někdy sme měly pizzu nebo makačízy,“ dodávají děti se vzpomínkou na kolínka se sýrovou omáčkou. Daniel Anýž, HN
Druhá vlna feminismu v USA postavila na pranýř ne jednotlivé násilníky, ale mužství jako takové. Situaci žen přiznávaly feministky k holocaustu, C. MacKinnonová prohlásila, že každý sex je znásilnění ženy. Z anket vyplývalo, že každá čtvrtá studentka byla znásilněna (následně se ukázalo, že tři čtvrtiny dívek o tom vůbec nevěděly, feministky do této situace zahrnuly i situace, kdy kluk dívku ukecal). Alena Melichová
Narodili jsme se do věku, kdy velká literatura měla svou váhu. Netušili jsme však, že to je soumrak krásného psaní, umění slova a velkých románů. Konec literárního rozmachu. To vše je pryč, odneseno komercializací duše čtenářstva. Není již dobrých čtenářů, o velkých ani nemluvě. Dnes mají navrch senzacechtiví polykači banálních příběhů a dětských pohádek. Jakoby lidé uvízli v pubertě a nevěděli, jak z ní ven. Pohádky pro dospělé, kde se učí, jak dobro vítězí nad zlem, ač jejich dennodenní zkušenost je právě opačná. Možná, že si do těch pohádek odcházejí „oddechnout“ před realitou? Čtení se zúžilo na rozšifrovávání znaků do slov a vět, ale pocit něčeho většího, co jsme za velkým psaním tušili, zcela mizí. Stanislav Moc
