Setkávám se s tím celý život: rostoucí řada přátel, příbuzných a známých si na mne, samozřejmě za mými zády, stěžuje: „Je fajn, je osobnost, ale když on si pořád stěžuje“ (myslí spíše „když on mne pořád kritizuje“). Pokusím se na několika příbězích naznačit, že to pro mne není nic nového, a že i zde je rozhodující úmysl: když se stěžovatel naučí vnímat druhé jako ohrožení, když ho v dětství a ve škole za názor nebo zvědavost trestají, a když ho nikdy nepochválí, bere vše ostražitě a v očekávání trestu, místo radosti… a na ty, kteří se chybami učí, a něco dokáží, si pak stěžuje. Jenže (překvapení!) existují i takoví, kteří si „stěžují“, aby prostě napravili (a příště nedělali) chyby.
Tchán kdysi na dvorku topil v rezavých a tím pádem nádherných železných kulatých kamínkách s dlouhou latí podepřenou rourou jako provizorním komínkem (ohříval vodu). Já to uviděl, zaběhl si do domku pro foťák a s rozzářeným úsměvem si to šel vyfotit. Velmi zamračený tchán nasupeně odešel, a já se za tři týdny od tchýně (se kterou se dalo mluvit) dověděl, že si stěžoval, že jsem se mu „vysmíval“.
Takto (nesmyslně zbytečně) vnímají naježené manželky cokoliv vykonají a řeknou jejich manželé. A tak naježeně zafunguje amygdala mozku člověka, který několikrát po sobě neodevzdal článek v termínu, nebo jinak nesplnil, co slíbil, nebo jako nakladatel bez vědomí autora změnil obálku a titul knihy, nebo se vyspal se ženou kamaráda, který byl právě ve vězení: protože ten druhý byl svědkem jeho prohry, podvědomě se snažil a snaží vidět ho rovnou negativníma očima. Nedojde mu (a mysl vytěsní co bylo nepříjemné), že chybu původně udělal on a ne ten, na kterého se zlobí a vyčítá mu, že si stěžuje.
Takový (na posly „špatných“ zpráv o vlastních nedostatcích) stěžující si člověk nepochopí, že například v zenovém klášteru berou všichni mniši ty starší zkušenější, natož mistra, jako neotřesitelnou autoritu, od které je kritika vlastně dar. Nepochopí, protože nezažil, že rána zenovou holí je akt lásky právě tak, jako chvilkové společenské „znemožnění“ toho či onoho mnicha, je-li přistižen při racionálním a tedy nezenovém „myšlení“(nebo jinak, že když se „mu“ všichni hurónsky smějí, smějí se situaci, a ne jemu). Nepochopí, že tím, že mu jeho duchovní Cestu mistr (nebo ten, kterému říká stěžovatel) tím, že mu hledání svou kritikou v jistém smyslu ztěžuje, mu vlastně pomáhá (a on si, začátečník, stěžuje, a ještě jemu za zády, přičemž kdyby mu to řekl do očí, jistě by z toho vzešlo moudré poučení aktérů i přítomných a v budoucnu i čtenářů téhle příhody).
Má druhá žena mi v době, kdy (aniž mi co řekla) už kula rozchodné pikle, například vyčítala, že jí nic nedovolím. Když mi to řekla poprvé, podivil jsem se a chtěl vědět, o co jde. Prý jsem vždycky, když se na něco zeptala, řekl ne. Začal jsem se smát: co se dá odpovědět na dotaz, jestli si má půjčit na cestu na seminář auto (když naposledy řídila v autoškole před dvaceti lety), nebo začít prodávat šátky a závoje (když pravidelně vrací na pětistovku jako na tisícovku), nebo jestli má chodit na aerobik. Naopak, připomněl jsem jí, že když se zeptala, jestli se má naučit břišní tanec, řekl jsem rozhodné ano! Bohužel, zvláště pak v posledních měsících našeho života manželského, se ptala na takové nesmysly, a dělala schválně všechno tak radikálně a trucovitě jinak (než jsem, když se zeptala, poradil), že Ne bylo jedinou možnou odpovědí.
Když se tak ohlédnu za životem, musím uznat, že má touha po dokonalosti (to, že jsem nelhal a vždy na mne bylo spolehnutí, a že jsem předháněl vývoj a „věděl“ a komentoval hodně věcí mnoho let předtím, než začaly být společensky akceptovány) musela pro nejisté a v názorech konjunkturální lidi okolo mne být velmi iritující. A tak si jiným stěžovali na to, že jsem si (na ně) „stěžoval“. To je ovšem jako kdyby se prvňáček durdil, že pan učitel je egoista, protože nechce připustit jiný názor než že dva a dvě jsou čtyři, a ne tři, a stěžoval si na něho mamince. Nebo jako když hledač duchovna, který, přijede-li do jeho města nějaký duchovní mistr, jde na jeho přednášku předem naježen, v rámci dotazů ho napadne a začne obviňovat, a když je vlídně zpacifikován, po přednášce si začne na mistra stěžovat, že je arogantní (víc je ovšem těch, kteří si stěžují, aniž by na přednášku vůbec zašli).
Navíc totiž tihle stěžovatelé (a současné mužsky myslící emancipované ženy) nikdy nepřiznají chybu (a zvláště ne, že jim kdysi kdosi radil, ať to či ono nedělají). A tak jsou nepoučitelní. Znám desítky usilovných zazenistů (a zazenistek), a tři ženy, se kterými jsem dlouhodobě žil, kteří (a které) zůstaly ve svém lidském vývoji zabrzděny jen protože kdysi odmítly vyslechnout, natož uskutečnit, co jsem jim radil… a když se později ukázalo, že jsem měl pravdu, začali si na mne stěžovat. Znám jen několik takových, kteří, po letech, přiznali, že mne měli poslechnout (a že s jistým zpožděním dokonce začali dělat to, co jsem jim radil).
Už v mládí jsem totiž zjistil, že když hraju ping pong s lepším soupeřem, sice prohraju, ale rozhodně se naučím víc, než když hraju s někým, kdo je slabší. Proto jsem rád prohrával (a co jsem neuměl, to jsem se umanutě snažil naučit), proto jsem vyhledával ty, kteří uměli víc než já. Když jsem s ostatními spolužáky nacvičoval na spartakiádu, tak moc mne to (jako cokoliv nového) bavilo, že jsem v tom zástupu většiny ostatních, kteří to flinkali, vypadal jako totální „šprt“, a spolužáci si začali na mne mezi sebou stěžovat. Když jsem si jako kapitán sídlištních družstev (vybíjené, volejbalu, hokeje, fotbalu) vybíral další členy do družstva, ti, kteří nic moc neuměli a proto jsem je nevybral, si na mne stěžovali (protože jsem jim ve své naivní upřímnosti o svých důvodech a jejich neumění rovnou řekl). Když jsem jako vedoucí různých rockových kapel kritizoval výkon toho či onoho spoluhráče, který se před koncertem opil a všem nám to zkazil, začali si na mne mezi sebou stěžovat. Neumím totiž lhát.
Rád vzpomínám na pozdější „drzost“ (jak to asi muselo vypadat z pozice stěžovatelů), s jakou jsem navazoval kontakty se všemi duchovními a hudebními mistry, se kterými jsem přišel (záměrně) do styku. Raději nevzpomínám na zástupy těch, kteří začínali (to či ono) se mnou, ale já jediný to dokončil, a kteří pak o mně šířili: „On si jen stěžuje“. Ať už to bylo při hře na tabla, v zenu, etnické a world hudbě, při vydávání časopisů, výuce alikvotů a potažmo v rámci přístupu k hudbě jako takové, při osvětě co se týká přirozených a orgasmických porodů… nebo v době, kdy jsem se vrátil z vězení, k překvapení všech, dokonale rozesmátý a výkonný (přičemž stěžovatelé očekávali, že budu zlomený, a tak si na mne mezi sebou stěžovali, že se vyvyšuju). Několik psychicky narušených žen si mě a na mne jistý čas stěžovalo, že je schválně nechci vyléčit (přičemž odmítaly mé vysvětlení, že léčit odmítám, protože když jim pomůžu, vlastně jim uškodím, protože se nenaučí vyléčit se samy), jiné mne pak celé měsíce v telefonátech rovnou (a stále vulgárněji) obviňovaly, že jsem zavinil, že nejsou šťastné. Vedení jistého blogu si na mne stěžovalo šéfovi (a ten mi zakázal, abych jim dále psal), protože jsem protestoval proti nevyváženosti a nespravedlnosti, s jakou protežovalo anonymní osočovatele a stěžovatele… že prý si stále stěžuji: třikrát jsem jim jen připomněl jejich slib, že s tím něco udělají. Nakonec se opět ukázalo, že jsem měl pravdu, a oni o rok a půl později, přece jen, jako jedni z posledních u nás, anonymitu diskutérů omezili.
Jeden člověk celý život hledal Pravdu. Nakonec ji, konečně, našel, ale zhrozeně si stěžoval: „Ty jsi tak ošklivá. Co já jen řeknu v naší vesnici?“ Pravda mu poradila: „Řekni jim o mně nějakou lež.“
Hm. Kdo si stěžuje (na druhé a dobu a osud), nic se nenaučí. Kdo si stěžuje, je-li v právu, a aby napravil chybu či omyl, posouvá se (jako ten génius, který občas také udělá chybu, ale už nikdy ji nezopakuje). My Češi jsme nám a bohu žel národ stěžovatelů a tedy i závistivců. A krníme.
Nenajde pravdu, ani o sobě, ani o světě a životě vůbec, kdo si jen stěžuje.
P. S.: Pro šprty odkaz na téma rozšiřující článek Oty Ulče:
