To, že mladí na stáří nedokáží ani pomyslet, natož si dokázat představit, že i oni jednou zestárnou, je známo. To, že tahle země (Země?) není pro starý, je velkou chybou, která se nám i Evropě vymstí. Tak jako v duchovnosti: práce na sobě nikdy nekončí, a právě proto je úroveň pochopení souvislostí a umění dokázat vidět a užívat i detail detailu detailu, kterou oplývají moudří staří všech věků (a samozřejmě i duchovní učitelé a mistři, ale i sadaři, vinaři, architekti a další) nebetyčná a všem prospěšná.
Jenže ve společnosti, která obdivuje a protežuje jen lidi mladé a výkonné, i když lidsky nezkušené (právníky, soudce, herce, sportovce aj.), se cesta k moudrosti vytratila. Bylo to revoluční nadšení tehdy mladých poválečných ročníků, které v roce 1948 naivně nastartovalo pozdější krutosti. Podobné to bylo v roce 1917 v Rusku a v době Mao Ce Tunga (a posléze za kulturní revoluce) v Číně a také v Kambodži a v Africe a jinde.
Když se člověk učí chodit, trénuje neustále a vylepšování zautomatizované koordinace pohybů pokračuje vždy, když si další generace vymyslí jiný adrenalinový sport: pro nás to byly brusle, lyže a kolo, pro naše děti skateboard a frisbee (létající talíř), pro současnou generaci to jsou různé ty akrobatické a žonglérské skopičinky, které ovšem dokonale trénují spolupráci mysli a těla (a evolučně rozvíjejí další dovednosti a schopnosti mozku).
Když učitel „vidí“, že student stírá sníh ze stolu na stolní tenis, a shrnuje jej přímo na místo, kde pak později bude stát, usmívá se pod vousy, protože ze zkušenosti už ví, protože mrzne, že to pak hráči bude klouzat a znemožní mu to stoprocentní výkon a potěšení… zatímco student to zažívá poprvé a jeho mozek ještě nezažil to „poučení géniů“ (kteří chyby dělají, ale už nikdy je neopakují). Když mladá soudkyně posílá o generaci starší lidi šmahem do vězení, aniž kdy v cele byla déle než deset minut na exkurzi, absolutně netuší, co to pro odsouzeného znamená a jak to láme psychiku. Když mladý politik, ošlehaný jen stranickými půtkami o volitelné místo na kandidátce své strany, řídí vládu celého státu, samozřejmě dělá chybu za chybou, protože nemá zkušenosti.
Staří moudří bývali (a třeba snad opět zase budou) garanty lidsky přijatelného a nikoho nediskriminujícího přístupu k běžným i novým trendům společenského, ale i rodinného života. Dědečci a babičky byli těmi nejlepšími, protože trpělivými a nespěchajícími a milujícími učiteli vnuků a vnuček. Dnes psychologové ví, že rodina, to byly (a zase by měly být) tři generace. Teprve dnes objevujeme jak dříve neprokazatelné, i když empiricky předávané, výhody soužití dědečků, babiček a vnoučků, tak genetickou provázanost prarodičů s vnuky (kouřící dědeček vnukovi předá, i když otec nekouří, zvýšenou pravděpodobnost srdečních příhod, cukrovky, zvýšeného tlaku atd.).
Zatímco v Číně, Japonsku a Asii všeobecně je důchodový věk (přestože oni tam technicky vzato něco jako důchod neznají) poctou a nejlepším obdobím života, u nás je opět všechno jinak (a špatně). A nejen u nás. Jinde se ale staří dokáží o sobe postarat. Před dvaceti lety v Holandsku vláda vydala nový zákon, který měl pomoci důchodcům. Jenže se ukázalo, že to naopak důchodcům finance ubírá. A tak se důchodci tehdy telefony (e-maily ani mobily nebyly) svolali a tři dny stanovali s transparenty, a zájmem tisku a televize, před domem ministerského předsedy. Za týden vláda zákon zrušila. Nebo odjinud – v USA se čtyřicetimilionová organizace důchodců (AARP) vzájemně stará o lidi starší padesáti let. A rozumní ekonomové zatím marně nabádají podnikatele, aby si konečně všimli finančního a investičního potenciálu rostoucí populace důchodců.
Rozumný, protože zkušený a životem ošlehaný a poučený sadař zná stovky fint a vylepšení, jak sázet, pečovat a pěstovat. Nefunguje to ve všech oborech, takový údržbář nebo instalatér se dnes od svého dědečka moc nedozví, protože používá spíše počítač než koudel. Ale v zásadě platí, že duchovně zorientovaný a emočně vyrovnaný člověk se postupně dokáže (ve fungující společnosti) uplatit a často i vyniknout v jakémkoliv „lidském“ oboru.
Učitel, který se za dvacet třicet let výuky duchovnosti setkal s těmi nejpřekvapivějšími ukázkami studentské naivity (kterou sám kdysi prošel), dokáže poradit prakticky ve všem a vždy. Je (v jejich očích) moudrý. Virtuózní indický hudebník zvládá hrát nevěřitelnou rychlostí, k ní ale došel tím, že celé roky hrál pomalu. A jen mistr umí hrát pomalu.
Mládí oplývá energií a tahem na branku, ale také naivitou a zbrklostí. Kdo věří mládí, dělá chybu. Významné zlo světa vždy zaváděla agilní mládež, ví i Karel Steigerwald. Zkušenost starých (a často tedy i moudrých) je totiž v lidské společnosti nenahraditelná. Mladí komunisté ochotně podlehli vábení naivní verze komunismu, a právě tak dnes mladé ženy skončily v dalším extrému a emancipace je (tranz)formovala v genderové fanatičky a bohyně sexu za víkend (protože se žádná nezeptala zkušených a moudrých žen… také protože ty už nejsou).
Naznačuji a tvrdím, že společnosti, které si váží svých starých, jsou moudré.
