Jak mluví české děti? To je kunďák, hodnotí osmnáctiletá Martina příchod chlapce. Opravdu hezké holce se říká kundička, říká mladý muž Ludvík. Ale my už to neužíváme, to říkají hlavně děti v nižších ročnících. Ruth vysvětluje: Hodně se dne používá slovo šukna, pro obě pohlaví. To je někdo, kdo je hodný píchání. Kurva říkáme pořád, a tady kurevský, zkurvený, pokurvený, říká Mariana. Třináctiletý Martin vysvětluje: Pyča je třeba učitelka, která mě sere, ale když je někdo píča, to je fakt blbý. To je holka, která je děvka. Proč pijeme alkohol? Je to nejjednodušší způsob jak se dostat do stavu, kdy můžeš s druhým komunikovat. Marihuana? Hulí všichni reggae a rastamani, pro ně je to bylina lásky. A pro gymnazisty je to intelektuální záležitost. Některý lidi se zhulej před výstavou, aby ji líp vnímali. Na obchodkách hulej všichni, dodává Ludvík. Jana konstatuje: Když se holka s někým víckrát vyspí, je považována za děvku. Ale na obchodních akademiích klidně přijde holka mezi kluky a řekne, že je nadržená. Martin Komárek, Magazín MF Dnes
Národy nejsou hrdé na své padlé či živé hrdiny, umělce, vědce, vynálezce, kulturní úroveň, HDP (nebo DPH?), finančníky, politiky, ale na jedenáct novodobých gladiátorů poskládaných z nejrůznějších koutů světa (někteří získali jejich občanství dokonce už na jaře tohoto roku), kteří, pravda v potu tváře, pod jejich prápory vydělávají těžké peníze. Nic víc a nic méně. Až tento cirkus skončí, nechají se najmout jiným impresáriem a budou účinkovat v jiných představeních s jinými kamarády. A nikde už nejsou ti vesničtí kluci, kteří odmítli zahrát si fotbal s Klabzubovou jedenáctkou slovy: „My hrajeme pro čest, vy hrajete pro peníze.“ Místo aby kopali na plácku (plácky nejsou, stojí tam supermarkety), sedí u počítačů, pojídají hamburgery a hrajou střílečky, čímž si bystří zrak, křiví páteř a zakládají na panděra. Ti, co neztratili zájem o pohyb, se musí probojovat do sportovních škol, což chce protekci a peníze. Tam jsou roztříděni podle vědeckých kriterií a z těch nadějných se posléze stanou noví gladiátoři… Radkin Honzák
Žijeme v cenové totalitě a iluzi. Špatné iluzi. Jsme uměle udržováni v nevědomí, jsme přesvědčováni politiky i masmédii, že ceny, za kterých žijeme v České republice, jsou normální, ba dokonce, že je u nás všechno levné. Ale není, píše Petr Hynek. Vytáčí mne, když za stejný počet minut volání musím u svého operátora platit téměř 6,5 krát více než kamarád, který pracuje o šest kilometrů dál, v rakouském příhraničí. Tam za 300 minut volání zaplatí 7 Euro, já za stejnou službu 1150 korun. Podobné je to s dopravou, energiemi, cenami aut, službami a zbožím ve stavebnictví… Většina potravin je za hranicemi vlasti levnější, o kvalitě raději ani nemluvě. Vytáčí mne bankovní poplatky, které máme snad nejdražší v Evropě. A vytáčí mne přístup našich bankovních úředníků. Dnes jsem si dovolil zavolat do KB Břeclav, proč mi ještě za dva týdny nebyli schopni převést moje peníze na účet u nové banky, kterou jsem volil právě kvůli nižším poplatkům. Prý na to mají ze zákona 45 dní! To je možné, ale že by mi bankovní poradce aspoň něco řekl, když jsem účet rušil, to ne… Takže 45 dní může banka vesele nakládat s mými prostředky a kdybych je náhodou potřeboval, tak mám prostě 45 dní smůlu… Chtěl bych na závěr jen poprosit naše politiky, aby prosadili zrušení názvu Evropská unie. Výraz „unijní“ totiž znamená „jednotné“. A já si rozhodně nemyslím, že máme jednotné podmínky jako naši sousedé. Spíše totalitní. Petr Hynek
Soutěž Meteoru (takový ten pořad na Českém rozhlase, co poslouchal už i váš dědeček) o české jméno pro nedávno objevený nový druh rozježené tanzanské opice vyhrálo jméno „paviánec kipunji“. Bohužel jméno „štěkna rozcuchaná“ porota ocenila až čtvrtým místem a její (třináctileté, mimochodem) autorce Haně Svobodové místo výletu do Tuniska poslala kresbu od Štěpána Mareše. Samozřejmě že štěkna byla vyřazena, protože zněla moc vtipně a název nového druhu primáta je něco nesmírně vážného, co nesmí být zatíženo humorem. A přitom by se vedle takové kukuřice koňský zub, nosorožíka kapucínka či sliznatky obecné vyjímala štěkna naprosto přirozeně. Není divu, české přírodopisné (i chemické) názvosloví u nás spolu se svým bratrem vytvořil Jan Svatopluk Presl, kreativní ďábel, jehož imaginace při vytváření slov je s námi i po sto padesáti letech a který by se s paviáncem nesmířil. Díky němu jsou s námi tak nádherně mazlivý tuleň i varovný dusík, dikobraz i klokan s vorvaněm, čmelák je čmelák, a ne dejme tomu včelovec (či -jako v angličtině – „zmatená včela“) a bledule taky není bílokvět. Preslovy názvy jsou malé básně, jsou jak obsahuplné, tak libozvučné, úderné a stručné jako epigramy. Řekne-li se dusík, už nemusíte vysvětlovat, co s vámi ten plyn udělá, když se jím necháte obklopit, jak musí vysvětlovat Britové se svou kopírkou z francouzštiny „nitrogen“. A podobně u štěkny rozcuchané byste snad ani nepotřebovali obrázek, abyste ji viděli (a slyšeli) před sebou, co víc – je to slovo krásné, zpěvné a skácelovsky sevřené („ubývá míst, kam chodívají smečky štěken“), každá štěkna by byla v zoo při adopcích jistojistě to nejúspěšnější zvíře (vždyť který manžel by odolal zasponzorovat štěknu jménem své choti). Tomáš Baldýnský
Pan Petr Holán je dlouholetý vysoký úředník ministerstva financí, který si chtěl v důchodu udělat radost. Jeho odůvodnění, proč se dal na stará kolena do psaní pohádek pro děti, by nemělo zapadnout: „Chtěl jsem, aby po mně něco zůstalo. V životě jsem popsal desetitisíce stránek ekonomických textů – od rozpracování usnesení sjezdu až po usnesení vlády. Prostě bláboly.“ Před 14 lety publikoval současný komentátor LN Martin Weiss zásadní článek Cesta k moci vede přes dlouhé texty. Weiss v něm řeší neduh soudobé demokracie, který spočívá v tom, že běžný občan nemá ani čas, ani kapacitu, aby se mohl zabývat expertními texty, které vytvářejí státní byrokracie, jež by měly teoreticky být kontrolovány zástupci lidu. „Schopnost produkovat a konzumovat extrémně dlouhé texty je podstatnou vlastností pro dosažení a udržení moci,“ uzavírá. Jeho závěr teď může být doplněn o přiznání pana Holána. Vládnutí se realizuje prostřednictvím extrémně dlouhých blábolů.
Viděla jsem Kaplického budovu společnosti Selfridges v Birminghamu. Ne na fotografii jako dosud, ale konečně na vlastní oči. Je to nádherná stavba, odvážná a originální, a postavil ji tvůrce světového formátu. Abyste její krásu, která si nezadá s krásou gotické katedrály, mohli vychutnat, nestačí vidět ji na fotce, je nutné jet na místo. Pak teprve oceníte i genialitu urbanistického řešení: Kaplického budova vklouzla do problematicky zastavěného středu města a rázem mu dodala lidský rozměr, vrcholnou eleganci a dynamiku. Zatímco jsme budovu obíhali ze všech stran a žasli nad její proměnlivostí a ladností i tím, jak se na jejím plášti rafinovaně zrcadlí okolí, zažívala jsem dva protichůdné pocity – pýchu a vztek. Byla jsem pyšná na našeho rodáka Jana Kaplického, který se takto proslavil, a zuřila, že doma jsme mu nic takového postavit nedovolili. Ani dnes není úplně jasné proč. Jaké idiotské partikulární politické zájmy a animozity v té komedii o knihovně na Letné sehrály svou roli. Jedno ale je jasné: všichni ti domácí nýmandi, kteří se o Kaplického otírali a naznačovali, že snad měl protekci, mu nesahají ani po kotníky, protože architekt, který postavil budovu v Birminghamu, patřil a patří bez diskuse mezi ty nejlepší. Birmingham bylo jeho vrcholné dílo, a i když jej nejspíš projekt pražské knihovny nepřekonal, nesla pečeť jeho jedinečného stylu. Kaplického kritici sice vydali svědectví hlavně sami o sobě, ale bohužel dosáhli svého. Praha, která má staveb od prvotřídních světových architektů zatraceně málo, přišla o možnost tuto situaci aspoň trochu změnit. A to vinou bezvýznamné politické garnitury, která byla momentálně u vesla a po níž zbude nanejvýš pověst zlodějské partičky. Ale i ta se vytratí, stejně jako jméno toho, který se chtěl zavděčit, a tak se postaral, aby se Kaplického projekt zazdil. Ale jeho budovy zůstanou, i když jistě ne navěky. Ale u toho už my nebudeme, zatímco u té ostudy s konkurzem a zničeným projektem knihovny na Letné jsme byli všichni. Jana Machalická
V našich útrobách poskytujeme ubytování s plnou penzí o řád vyššímu počtu buněk, než jakou tvoří celá naše tělesná schránka. Přítomnost některých z nich rozhoduje o našem zdraví, kondici a náchylnosti k nemocem. Vědci s oblibou prohlašují, že není úplně jisté, jestli naši střevní mikrobi otročí pro nás nebo vlastně my pro ně. Proto o nich pro jistotu v poslední době mluvíme jako o „mikrobiálním orgánu“ nebo o „bioreaktoru“, což nepokrytě prezentuje naše stanovisko. Ony o nás pravděpodobně jako o „eukaryotické chodící skládce“. Každopádně je není radno podceňovat, jsou dobrými sluhy, ale jak jsme všichni měli možnost zažít, i zlým pánem. Na každou buňku našeho těla máme v sobě 10 mikrobiálních.
Psychologové tvrdí, že náš pocit spokojenosti je určen následovně: 50% – genetická výbava, 40% – každodenní prožitky a 10% – celkové životní podmínky včetně výše příjmu a vzdělání. Ať už vyhrajete milion v loterii anebo se dostanete do vězení, úroveň vaší spokojenosti se s velkou pravděpodobností po několika měsících vrátí na dřívější úroveň. Prožitky štěstí, radosti, úspěchu sice zvyšují náš pocit spokojenosti, ale pouze dočasně. Podobně je tomu i s prožitky negativními. Zvyknout si na zhoršenou situaci déle trvá než zvyknout si na zlepšení. Ale že si člověk zvykne i na šibenici, je už potvrzeno vědeckým výzkumem. Spokojenost klesá s věkem přibližně do věku okolo 40 let. Pokud je ale člověk zdravý a v dobrém partnerském vztahu, jeho spokojenost po čtyřicítce postupně zase stoupá. Věřící vesměs vykazují vyšší míru spokojenosti. Osoby, které se politicky či občansky angažují, jsou vesměs spokojenější než pasivní sousedé. Nedostatek životních jistot silně ohrožuje náš pocit spokojenosti. Lidé, kteří mají pocit rovnosti ve svém okolí, včetně chudých mezi chudými nebo chudých, kteří jsou smířeni se svou chudobou, jsou prý spokojenější než lidé kteří jsou sice vysoko na příjmovém či společenském žebříčku ale níže než jsou jejich přátelé a sousedi nebo níže než si nárokují. Lidé, kteří usilují o úspěch jsou často méně spokojeni než ti, kteří se vyrovnali se svou situací tak jak je. Být nespokojený mezi nespokojenými, nezaměstnaný mezi nezaměstnanými, otylý mezi otylými prý má na naši psychiku blahodárný vliv. Sdílení nespokojenosti nebo stigma lidem pomáhá. Hana Brixi
