Být filosofem znamená „racionálně“ studovat celý život myšlenky jiných a přitom zůstat svůj. To je ovšem, zvláště dnes, v dobách, kdy slova, zvláště jejich váha a důvěra v ně, už nejsou, co bývala, téměř nemožný úkol. Mozek se navíc přizpůsobuje tomu, co a jak myslí: filosof, který celý život studoval myšlenky jiných filosofů, a byl nucen citovat, v naprosté většině nic originálního a nového nevyfilosofuje. Několik let starý pokus o filosofické osvětlení pojmu neonormalizace doplnil filosof Škadraba dodatkem, inspirovaným shlédnutím filmu Avatar. A dopustil se přitom takových nesmyslů a pojmologických přemetů, že musím citovat a reagovat (i když vím, že ucho, které nechce slyšet, neslyší, ani kdybych řval přímo do něj). Upozornění: tohle je nepovinná četba, spíše jen důkaz čím se baví někteří filosofové (a jak se taky mrhá intelektem)…
„Je to stejné jako v teologii: jakmile přijmeme hřích, neposkvrněné početí a vtělení, je tu vše naprosto racionální.“ Gilles Deleuze
Fenomenologická myšlenka „přirozeného světa“, stejně jako její habermasovská obdoba, stavějící „životní svět“ proti „systému“ (tedy komunikativní jednání proti strategickému jednání), je samozřejmě daleko sofistikovanější, než jak to naznačuje moje formulace, navíc má nespornou inspirační sílu. Přesto si myslím, uvažuje v typickém žargonu filosofů Škadraba, že je v ní ukryta jedna zhoubná tendence. Jejím aktuálním ztělesněním je pro mne např. Cameronův sci-fi velkofilm Avatar, prý nejvýdělečnější film „všech dob“ (gratulujeme). Západní civilizace je v něm zobrazena jako civilizace technická, vyznačující se naprosto exploatačním přístupem k přírodě, celkovým zmrzačením a závislostí na nejrůznějších technologických protézách. Proti ní je postaven svět Náviů, pandorských domorodců, žijících v přirozeném souladu s divočinou.
Filosof možná viděl úplně jiný film, protože píše dál: .Falešnost tohoto kýčovitého zadání spočívá v naplnění touhy po bezrozporném, modře harmonickém světě. Je to zadání nikoliv ekologické, ale pseudo-ekologické, v konečném efektu anti-ekologické. Je příznačné, že Pandora představuje svět nejen mimozemský co do umístění ve vesmíru, ale také nadzemský co do charakteru zdejší benevolentní gravitace (plovoucí hory). Ta touha po duchovnu je nejnebezpečnější pastí kritického myšlení (zvýraznil Vl. M.)
Falešnost kýčovitého zadání je ovšem v každé pohádce a v každém mýtu světa od počátků lidstva. Vidí jakýsi bezrozporný svět… ale Pandora je přece vše jiného než bezpečí: naopak, první polovina filmu je neustálým střetem s životu nebezpečnými dravci a nemotorného a hlučného filosofa by sežrali hned k první snídani.
Nesnesitelná lehkost (v materialismu vystudovaných) některých filosofů, kteří žonglují i se slovy donedávna nejtěžšího kalibru (a hodných největší úcty), jak se jim to zrovna argumentačně, v rámci toho jejich kritického myšlení, a občas notně nesmyslného zadání hodí, je do filosofického nebe volající. Vlastně by to nestálo za zmínku. Jenže když pohrdlivě zmíní něco tak nesmyslného, jako je v jejich očích a myslích duchovnost, tak mne to vždy spolehlivě napruží.
Tak znovu, pánové a dámy: jak je z posledních let neurovýzkumů (a díky funkční magnetické rezonanci) více jak jasné, duchovnost prokazatelně existuje a je přirozenou vlastností člověka (Koukolík). Zdravě porozený, hrou a pochvalou vychovaný a vzděláním nezkažený člověk je ve své existenční rovině bytost právě tak duchovní a emoční, a tím pádem zdravá, šťastná a ekologická… jako (nikoliv jen a výhradně) hmotná a racionální. Filosofové a vědci staré školy (pozor: opět žijeme v době měnícího se paradigmatu) hodně diskutovali, ale zároveň provozovali pravidelné meditace, a jednou do roka strávili týden v Eleuzíně, kde se postili, čistili na těle i duchu, a pak prošli halucinogenním obřadem s výpary námele a (dnes bychom řekli) new age hudbou: byli to především duchovní mistři a učitelé, z jejichž tvorby jsme si pak my, přes překlad z arabštiny, vybrali jen tu matematiku a filosofii.
Mnoha současným filosofům a vědcům tak stále nedochází (a ani si tu možnost nepřipouštějí), že svět a realita je iluze, promítaná do jejich mozků o dvě desetiny vteřiny zpožděně, a zkreslená a zabarvená všemi nezvládnutými emocemi a negativními zkušenosti od raného dětství až doposud.
Být přesvědčen, že současná společnost není „příliš materialistická“, je naopak materialistická málo, neboť má hrubou neúctu k „matérii“ našeho pozemského života. O Zemi není v Avataru pochopitelně téměř ani zmínka. Poselství je jasné: řešení ekologických problémů patří na jinou planetu, někam na Pandoru, která je ostatně jen projekcí naší mysli (tedy avatarem v obvyklém slova smyslu). Žít ekologicky lze jen v pralesech, resp. „na stromech“, s naší civilizací nelze už udělat nic, zbývá nám jen na to všechno moc nemyslet; filmový „třetí rozměr“ je zde právě jen technologickým trikem, jehož hloubka je halucinogenní hloubkou útěku před neveselou skutečností… je příkladem a důsledkem předem rozhodnutého filosofa, jehož mysl je kontaminována a tedy i naprogramována celoživotně „kriticky“ (babička říkávala, když jsem moc mudroval, že „jeden myslel až vymyslel trakař“ a také „vymámil z jalové krávy tele“).
Mysl, která jen kritizuje, neumí pak nic jiného (a kritizuje pro kritizování). „Kritické myšlení“ je v tomto smyslu návykové a taky bezpečné. Duchovnost je pro tyto filosofy a materialisty „nebezpečná“ – je to divočina. Filosof pak má podvědomě strach a ten mu, právě tak povědomě, zablokuje možnosti vymyslet něco nového, jiného. Anebo vidět pohádku jako pohádku.
Alternativa tedy neexistuje, je zcela mimo obzor čehokoliv normálního. Tato neexistence alternativy má přitom pro Avatar fatálnější následek, než se na první pohled zdá. Pandora totiž nejen že je fikcí, je navíc fikcí špatnou, protože do harmonického světa mimozemských „modrásků“ vlastně projektuje ne alternativu k „technické civilizaci“, nýbrž její dokonalejší, vysněnou podobu… Ideálem technické civilizace, který je divákovi podprahově předáván, jsou pak právě Náviové. Příroda, v níž žijí, je zobrazena jako proniknutá jedním všeovládajícím principem, na který když se napojíme, zrušíme rozpor mezi našimi záměry a schopností přírody tyto naše záměry naplňovat; jde jen o to naučit se ovládat příslušný kabel.. dovozuje filosof (jakoby u všech převratných objevů, které měnily a změnily naši civilizaci, nebyly nejprve, často vysněné, vize) a pokračuje dále v tomtéž až nelogickém duchu:
Kultura Náviů je lyrizovanou, „indiánským“ mysticismem stříknutou verzí dokonalé technické civilizace v tom nejplnějším heideggeriánském významu: vše jsoucí je toliko zásobárnou sil, které můžeme užívat ke svému prospěchu, a to bez toho, že bychom se s nimi dostávali do nějakého rozporu. Mentalitě filmu Avatar nejsou vzdálené výroky některých našich politiků, kteří nám opakují, že ochrana přírody je sice pěkná věc, ale měla by být především „pro lidi“. Představa přírody jako zcela harmonického celku je totiž jen jinou stránkou sebevražedného přesvědčení, že příroda vůbec nepatří k naší současné civilizaci (a ona k ní) – a že tedy chráníme buď přírodu, nebo lidi.
Citovaný filosof by jistě dokázal zkritizovat i tak nestálý a tedy i nespolehlivý východ slunce: Náviové žijí v „primitivním“ stadiu ne proto, že by byli tak moudří a vyznávali „trvalou udržitelnost“, ale proto, že v jejich životech neexistuje nedostatek, prázdno, nespokojenost, jež by je nutila k vytváření nějakých technologických protéz; luky a šípy, stejně jako náznaky jakéhosi „přírodního náboženství“, jsou vynucená žánrová rekvizita – je totiž evidentní, že divácká srozumitelnost těchto domorodců se opírá o podobnost s indiány. Vlastně máme před sebou kontra-historický remake Tance s vlky. Nemožnost happyendu v boji proti silnějšímu okupantovi a nakonec i smrt titulní postavy však těmto filmům dodávaly aspoň jakýsi punc tragédie. Avatar je už jenom fraška.
Znal jsem to u marxisticko-leninských filosofů (kde jsou dnes stohy jejich nevyvratitelných důkazů o názorové nadvládě vědeckého materialismu), rozpoznávám to i u mnoha současných reprezentantů „tvůrčí inteligence“ (rozuměj: socialistický pojem pro ty, kteří se živí hlavou). Ve smyslu Deleuzeova citátu parafrázuji: s názory pana filosofa na Avatara je to stejné jako s teologií: jakmile přijmeme hřích (jak si to ten režisér mohl dovolit), neposkvrněné početí (nesahejte mi na kritické myšlení a mé filosofické vzdělání) a vtělení (egoistický racionální program neomylnosti vlastní logiky), je tu vše (a tedy i naprosté nesmysly a protimluvy) naprosto racionální.“
Je stále zřejmější (a díky fMRI prokázanější), že každý člověk touží po duchovnu, jen si v téhle společnosti z neznalosti nebo nedůvěry v intuici zvolí více než často místo ducha, spiritu, alkohol, špiritus (s následky pro koordinaci těla, myšlení a zdraví), anebo levou mozkovou hemisférou preferovanou filosofii (dominantně verbální a s množstvím logických pastí). Jak u alkoholiků, tak u těchto filosofů se tak nedá nezvolat: Ach, ta touha po duchovnu!
