V moderních společnostech je pro základní běh věcí lhostejné, kolik lidí se hlásí k náboženství nebo nějaké spiritualitě. Na věcech se nic nemění, i když většina lidí je „náboženská“, jak to vidíme v USA jako hlavní zemi moderního kapitalismu. Když si vypůjčím jedno předvolební motto, tak kdyby náboženství mohlo něco změnit, dávno by ho zakázali. Náboženství a duchovnost má spíše povahu psychického polštáře, na němž lze spočinout a na chvíli se dostat někam jinam než jsou chladné a nevyzpytatelné zbožní vztahy nebo beznadějná životní situace. Duchovnost se jeví jako nutný doplněk dnešního flexibilního a tekutého kapitalismu, který se potřebuje spojit s nějakými hlubšími dimenzemi a kořeny, aby byl snesitelný. Ne náhodou tolik manažerů podniká výpravy do indických klášterů. Michal Hauser, Chvála materialismu
Minulé dny prosáklo od evropských komisařů, že kultura přináší ekonomice velké zisky. Větší než automobilový a další průmysly, a tudíž budou hledat, jak ji více podpořit. To je fakt, který však není neznámý. Argumentovali jsme jím už mnohokrát. Měla jsem před lety v ruce studii, která dokazovala, že kulturní akce přinášejí do rozpočtů více než například sport včetně fotbalu. Kromě toho je tady ještě jeden další zásadní rozdíl. Nejen že kultura přináší nemalé příjmy finanční, ale navíc vytváří nehmotné hodnoty, bez kterých naše civilizace nemůže přežít. Vytváří kulturní podhoubí a kulturní chování, které je hodno člověka a jeho rozvoje.
Automobilový průmysl vyrábí automobily, které přispívají k ničení životního prostředí, připravují o život velké množství lidí, kteří hodnoty mohli vytvářet, a spotřebovává obrovské množství energetických zdrojů. Fotbal je spojen s fanoušky, kteří se často stávají bezpečnostní hrozbou, takže téměř každý fotbalový zápas zaměstnává stovky policistů, kteří jej prodražují a navíc přidruženým výsledkem bývají zranění, poničené stadiony a někdy i města, ve kterých se zápasy konají. Z ekonomického hlediska jsou tedy jednoznačně ztrátové, z hlediska kulturního škodlivé. Člověk, který si přečte hodnotnou knihu, vyslechne koncert, zhlédne kvalitní výstavu, film nebo představení, nic nezdemoluje, naopak v něm posílí touhu po kvalitě, tvorbě a hodnotně žitém životě. Táňa Fischerová, Tak nevím
Dějiny výzkumu jaderné fúze poskytují vynikající příklad. Již více než půl století přední vědci průmyslových států světa opakovaně a nepřesně trvají na tom, že stojí na pokraji otevření dveří ke komerčně životaschopné fúzní energii. Biliony dolarů byly utraceny na to, co by mohlo být nejlépe popsáno jako sbírka technologicky vyspělých krysích děr, neboť stejná hrstka přístrojů je přestavována ve stále větších a přepychovějších verzích, a výsledkem jsou větší a nákladnější propadáky. Je to pořád dokola; jen za peníze, které samotná americká vláda platí do fondu dvou současných fúzních megaprojektů, National Ignition Facility a ITER, by velmi pravděpodobně bylo možno pořídit systém solárního ohřevu teplé vody pro každou obytnou budovu ve Spojených státech, a tím naráz snížit spotřebu energie v domácnostech přibližně o 10%. Místo toho byly vynaloženy na projekty, o nichž dokonce i většina nadšených zastánců přiznává, že budou pouze dalším neprůkazným krokem na cestě k fúzní energii. Informace, která zde chybí, je ta, že jaderná fúze nepředstavuje schůdné řešení. I kdyby bylo možno udržet trvalou fúzi mimo jádro hvězdy, a s pravděpodobností něčeho takového to zrovna teď nevypadá moc dobře, bylo nepochybně prokázáno, že náklady na výstavbu dostatečného množství fúzních elektráren, aby na nich vůbec záleželo, by byly tak vysoké, že si je žádný národ na Zemi nemůže dovolit. John M. Greer, Kybernetika Černých rytířů
Spotřeba tabáku vede k ekonomickým ztrátám ve formě vyšší úmrtnosti a nemocnosti a vyšších nákladů na zdravotnictví. Toto se pak odráží na poklesu pracovní produktivity a zpoždění ekonomického rozvoje díky horšímu zdravotnímu stavu obyvatelstva. Tyto zvýšené náklady spojené s kouřením nesou spotřebitelé, stát a soukromé firmy a tudíž dotují tabákový průmysl. Bez těchto dotací by kouřilo jen zanedbatelné procento populace a investice do tabákového průmyslu by měla návratnost srovnatelnou s ostatními odvětvími. Evropská studie z r. 2000 odhaduje, že kouření stálo ČR asi 77-103 miliard Kč za rok, což v roce 2000 znamenalo asi 3,6-4,8 % HDP. Jeden kuřák tedy stál Českou republiku v r. 2000 minimálně 23-31 tisíc Kč. V 1999 Česká republika přišla zhruba o 75,3 miliardy Kč v důsledku kouření (výpočet ztráty v předcházejícím odstavci).Ve stejném roce stát vybral na daních za tabák 20,2 miliardy Kč. Celková roční ztráta v 1999 byla zhruba 55,1 miliardy Kč.
Koukal jsem v krámě na klávesnici, kde kromě běžných mačkátek bylo i varovné Oops! (Jejda), nouzové Help! (Pomoc) a zoufalé Oh My Gosh! (Božínku!). Byla to klávesnice pro blondýny. Vzpomněl jsem si na studii Davida Johnstona z australské Queensland University of Technology. Asi neměl v práci co dělat, a tak zjišťoval: Blondýny vydělávají o sedm procent více než brunety. A že blondsky žijí s muži, kteří v průměru vydělávají o šest procent více než džentlmeni od ostatních vlasatic. To asi nebude tou klávesnicí. Škoda, že výzkumník nekoukl také na výdaje manželů blondýn. Jestli ta procenta navíc v platech jsou dostačující. Ono totiž v těch výdajích je vždy zakopaný pes. Třeba postoj ministrů za VV k úsporám ve státním rozpočtu mi připomíná chování naivní blondýny, která místo na ekonomiku myslí na podzimní hon na Zdeňka Tůmu. Po volbách jsem mačkal Oops! Teď Help! A jestli to takto půjde dál, tak po odklepnutí rozpočtu na 2011 promáčknu Oh My Gosh. Aleš Michl, Blondýna ve státním rozpočtu
Profesor Patočka nám na přednáškách říkal: Všimněte si, že děti, které si hrají na pískovištích a komunikují mezi sebou, dětskou obrnou zpravidla neonemocní, zatímco ty nejtěžší případy se objevují ve Švédsku, kde děti žijí ve vzdělaných rodinách, přepychově a izolovaně. To platí i dnes: Kdo jako malé dítě neprožil malá utkání s bakteriálními signály nebezpečí, stává se potenciálním alergikem. Jistě, výrazně do toho mluví i genetika, ale to je ta daň pokroku. Děti na venkově, které chodily pást husy, žily s kravičkou a vyháněly ji na pastvu, alergie neměly. Kdežto dnes, v komplikovaném, sterilizovaném nebo alespoň upraveném světě žijící děti, jimi paradoxně trpí. Trocha té špíny k životu prostě patří. Špíny neboli přiměřených podnětů přirozeného prostředí. Dá se to nazvat různě. A co matky, které dnes pouští k novorozencům návštěvy jen v rouškách, aby je chránily? To je zločin. I když se musím k něčemu přiznat. Jako mladý bakteriolog jsem o těchto věcech ještě moc nevěděl. Když se nám narodila dcera Štěpánka, vydal jsem vyhlášku a vylepil ji na zeď: Zákaz vstupu bez roušky. Vaničku jsme vypalovali lihem, no blbost veliká. Ale přežila to. U kluka jsem to naštěstí zrušil. Mikrobiolog a imunolog prof. MUDr. Ctirad John, DrSc v rozhovoru
Ke vzdělání patří děsivé slovo selekce, učitel je manipulátor. Akorát nemanipuluje s geny, jen s memy. Vysokoškolský diplom není než varování, že jde o memeticky modifikovaného jedince. Jiné slovo pro kulturu zní umělost. Původní les je stejně umělý konstrukt jako autentický umělec. Konstruujeme přírodňáky a pěstujeme divočinu. No, ale jestli je naší přirozeností nepřirozenost, tak to ani jinak být nemůže. Poražený strom je mocný symbol, petici proti kácení vám podepíše snad každý, i kdyby jinak bláznivě plýtval papírem a vším. Já se snažím symbolům trochu odolávat, i když tu nekonzistentnost člověk nejlíp vidí na druhých. Někdo je nervózní, aby omylem nepožil nějaký GMO produkt, přitom sám třeba kouří jak fabrika. Někdo nejí maso, protože mu je líto zvířátek, ale vlastní děti terorizuje až k neuróze třeba zrovna tím vegetariánstvím, eventuálně nechá rozleptat španělské plzáky v soli. Já taky každý strom málem opláču, ale nikomu to neříkám. Jen čtenářům Sedmé generace. Stromy mají osobnost, to přece vidíme na první pohled. Jeden lesák se mi prořekl se svou předtuchou, že se mu všichni ti poražení velikáni jednou pomstí. Dnešní imperativ zní přijímat, ale není to už konzum ve smyslu shánění věcí, nýbrž přímo v povinnosti konzumovat. Jako když rozmrzne mrazák a musíte zlikvidovat zásoby. Strávit to, užít si to, degustovat, mít zážitek, být zábavní, prezentovat se. Máme odpovědnost za konečnou a vrcholnou fázi produkčního řetězce. Idolem doby je moderátor. Život se bere jako pořad. Nejvíce žijeme při lifestylové konverzaci, při pohodové talkshow. Tady na vesnici je příznakem třeba to, že sousedi už skoro nepěstují zeleninu, prý se jim nevyplatí. Ale vyplatí se jim nákladně pečovat o anglickej trávník. Že tento svět končí, hlásám už někdy od sedmdesátého roku. Ale ono mi to nakonec jednoho dne vyjde… Vladimír Kokolia v 7. generaci
