Jaký máte vztah k alternativní medicíně, zeptal se mne jeden čtenář, a já vychrlil řadu důvodů, proč jsem téměř celoživotně „alternativní“ i co se týká doktorů. A protože to může připovysvětlit i to, proč jsem jaký jsem, a případně ukázat cestu i dalším, včetně možnosti umění zvládnout cokoliv ve smyslu co tě nezabije, to tě posílí, namátkově naznačím, jak to se mnou bylo a proč nechodím k lékařům, ale když už, tak k léčitelům.
Od dětství nosím brýle (o třicet let později jsem z matky dostal přiznání, že celé těhotenství proplakala), ale prvních deset let jsem přes ně neviděl. Koukal jsem nad obroučky a byl za to trestán, bit, a přilepovali mi brýle na nos, ale já si vždy našel nějaký způsob, aby to vypadalo, že brýle používám, ale stejně jsou koukal mimo ně. Pak mi jiný očař zjistil, že nemám mít rozptylky, ale spojky (že jsem tedy, kromě toho, že jedno oko bylo tupozraké, nebyl dalekozraký, ale krátkozraký).
Jediné mé úrazy v dětství byly tržné rány kolem obočí a víček, když jsem při klukovských rvačkách dostal pěstí a samozřejmě se okamžitě rozbily brýle a špička jejich nožičky se vždy zaryla kam neměla. Po mnoho let později jsem cvičil a nacvičil umění odejít z hospody pár minut předtím, než se to tam popere. Občasné oděrky a řezné ranky vyléčil jitrocel, bradavičky spolehlivě odstranil vlaštovičník, chřipky vyléčil lipový čaj a vypocení, a již tehdy jsem zjistil, že pokud nechci chybět na hřišti nebo na louce (kde jsem trávil všechen volný čas hned po návratu ze školy), musím pro to něco preventivního udělat. A naučil jsem se např. vzít si aspirin v okamžiku, kdy jsem vycítil, že na mně něco, obvykle tedy nachlazení nebo chřipka, leze.
V pubertě mne začala bolet kolena. Běhal jsem neustále jako čamrda (matka si stěžovala: „Já tě pozorovala, když hraješ fotbal. Všichni kluci se aspoň na chvilku občas zastavili, jedině tys běhal nepřetržitě: zastav se občas!“) a pan doktor řekl, rostou mu kosti moc rychle, to přejde. Já bolestí nemohl usnout, a tak jsem experimentoval, a zjistil, že když si lehnu na břicho, a střídavě pokrčím kolena a zvednu je až téměř k bradě, spolehlivě to přestane natolik, abych mohl usnout. Když jsem o deset let později začal cvičit jógu, docela rychle jsem zvládl skrčit nohy do pozice lotosu.
Míval jsem noční můry. To je normální, řekl pan doktor. Já se ale rozhodl, že s tím něco udělám, a postupně jsem se naučil děj nějakého toho (často opakovaného) hororu zastavit, a probudit se vteřinku předtím, než se mohlo stát něco tak krutého, abych se musel probudit zpocený a třesoucí se strany, jako dřív. O pár let později jsem se sny naučil ovládat a „snil“jsem si pak i na přání (vydal jsem v samizdatu např. knihu o rockových snech, nebo sci-fi snů). A o desítku let později jsem se dočetl, že někde v USA se lidé učí tzv. lucidní snění, být si ve snu vědomi, že sní.
V devatenácti letech mi začalo pískat v uchu, a za pár dnů jsem se začal tak motat a blinkat, že mne odvezli na infekční oddělení a 14 dnů mne tam nechali umírat. Padal jsem do nějaké hlubiny a dávil, i když nebylo co vyzvracet. Až poté přijel nějaké specialista, poslechl si, co jsem tvrdil od začátku, a diagnostikoval tzv. Meniérův syndrom (poruchu ústrojí rovnováhy). A začali mi dávat neslanou dietu a jednou za týden jsem si musel sednout na otáčivou stoličku a sbor lékařů do mne šťouchal a točil se mnou a točil. Nakonec mi prozradili, že to je nevyléčitelné a že se na to dává Kinedryl (antiemetikum). Já to poctivě bral denně, ale během pár týdnů jsem zjistil, že to velmi uspává a oblbuje. A tak jsem se naučil vycítit příznaky blížícího se záchvatu a brát ty prášky preventivně, a ze vzorného studenta se během několika měsíců stal zarputilý hledač odpovědí (protože mi nikdo nedokázal zodpovědět mé otázky), který se přestal spoléhat na mínění a rady těch druhých (zvláště odborníků).
Na té otáčivé stoličce jsem zjistil, že když mnou točí doprava, přestává to. A tak jsem se pak tréninkově a preventivně často točil doprava (dělal jsem piruety jako baleťák, skákal jsem skoky jako krasobruslař, a házel diskem s otočkou) a záchvatů se téměř zbavil.
Pamatuji, jak mému otci trhali nosní sliznici. Prý má v nose moc chlupů a špatně se mu tedy dýchá. Mluvil o tom jako o největší bolesti na světě. Když mne jednou zase na onom ORL oddělení pozorovali, zkoušeli také pomocí zrcátka, jak dýchám, a když zjistili, že dýchám jen jednou nosní dírkou, rozhodli se vytrhnout mi nosní sliznice. Joj, to jsem utíkal…později jsem v józe zjistil, že člověk dýchá střídavě tou či onou nosní dírkou, a jak se to dá vědomě ovlivnit.
První týden ve vězení v roce 1986 jsem nemohl na malou. Zkoušel jsem se dostat k vězeňskému lékaři, ale nepodařilo se mi to. Od té doby mne několik let vždy na jaře a na podzim trápily bolesti močovodu (a dodnes je to nejslabší článek mého zdraví). Byl jsem ženou zdravotnicí donucen zajít na urologii, a jak jsem tam na přeplněné chodbě (Lurdy!) čekal, byl jsem svědkem příznačné situace. Jeden postarší, čiperný pán křepce a s úsměvem sledoval sestřičku, která ho zavedla do ordinace, a za půl hodiny ho, mrtvolně bledého, vyvezli na pojízdném lehátku. A tak jsem se zvedl a utíkal… a začal používat tzv. Akabaneho metodu (teplem z vonné tyčinky zásobovat energií jednotlivé mediriány): diagnostika je zároveň léčení, a vyrovnává se tak jedna i druhá strana těla.
Pak jsem si zajel do jedněch tehdy příjemných malých soukromých lázní, a místní pan léčitel se mi „podíval“ do hlavy, něco myslí posunul, a já měl několik let (do další emočně náročné situace) naprostý pokoj.
Ve školním věku jsem v autobuse cestou na nějaký ten hrad vždycky blinkal. Když jsem pak letěl do Japonska (přes Moskvu do Chabarovsku, vlakem do Nachodky a pak parníkem do Jokohamy), samozřejmě jsem se obával, co se mnou ta letadla a hlavně parník udělají. Rozhodl jsem se, že to zvládnu. Už při letu z Moskvy jsme se nad Altajem dostali do turbulencí, a v nočním letadle začaly nejprve blinkat děti, a z toho smradu pak i dospělí. A tak jsem začal pobíhat a pomáhat utírat a uklízet, až jsem zapomněl, že bych měl blinkat především já sám. Na parníku jsem první noc raději nespal, stál uprostřed lodi a pozoroval hladinu a vlny, a překonal jsem to: celé tři následné dny jsem si pak (a také na zpáteční cestě za dva měsíce) pochutnával na velkých porcích kaviáru (číšníci nanosili předkrmy pro všechny, ale většina lidí ležela na pokojí a blinkala) – přece to nenecháme vyhodit, že, říkali jsme si s jedním Polákem, námořníkem. Od té doby jsem už nikdy neblinkal.
Více o zubech a podebraném palci http://blog.baraka.cz/2009/01/babske-rady/ a o koleni
http://blog.baraka.cz/2010/03/koleno/
Shrnuto: ze záchvatů Meniera (motání hlavy) a bolestí páteře jsem se dostal piruetami a jógou, z různých vředů a vyrážek vegetariánstvím, z neurotických potíží meditací, z častých rým a kašlů tak, že jsem se naučil cirkulární dech na didžeridu (ty prudké krátké nádechy při hře jsou dokonalým tréninkem sliznic v horní části nosu, tady v těch místech, které rozhodují, jestli podlehneme všem těm běžným bacilům a virům, nebo je zvládneme), z některých zděděných potíží jsem se dostal pomocí čínské přírodní medicíny, a ze strachu před smrtí jsem se kdysi dostal tak, že jsem se nechal zaměstnat u Pohřební služby (v srpnu 1968). Pokud už cítím, že na mě něco „leze“, řeším to bylinkovými čaji nebo zpěvem manter. Posledních pětadvacet let jsem si tak života a těla jen a jen užíval. Před lety mne sice u moře nějaký velký létající hmyz kousl do ramene, podebralo se mi to, a za měsíc mi zjistili lymskou boreliózu, ale nabízená antibiotika jsem odmítl a sice pomalu, ale jistě se vyléčil pomocí gemmoterapie. Jednou za čas si zajedu na „promačkání“ nohou a páteře k Julkovi Patakymu, a nad věkem již notně zpomalenou regenerační schopností mávám rukou. No a co?
P. S.: Díky nezodpovědným a suverénně necitlivým lékařům jsem se tak naučil starat se a spoléhat, celoživotně, jen sám na sebe. Díky nejprve nutnosti a posléze dobrovolné volbě být celoživotně a všestranně alternativní jsem dnes připraven nepadnout do pasti stále pohodlnějšího Googlu a jiných matrixů: tak jako umím hledat a nalézt přírodní variantu nápravy nějakého zdravotního problému, zcela jistě budu umět Google (na jakékoliv úrovni) prostě vypnout a bez toho či onoho se obejít. Nebo, jinými slovy, jakmile člověk pochopí věci skutečně do hloubky (a tady je nejlepším učitel poznání sebe sama, tedy duchovnost), a naučí se neustále se učit a dát se poučit, a neopakovat chyby v rámci jednoho oboru nebo jedné činnosti (a neztrácet výšku), naučí se pak tuto moudrost aplikovat v jakékoliv další činnosti.
