Další ctností člověka, který hodlá dospět, a posléze i důvodem, proč jsem dokázal nevzdat touhu a úsilí zjistit, kdo jsem, a realizovat své potenciály (jak by se dala nazvat touha každého člověka po duchovnosti, a, odvážím se to napsat i v téhle tak materiální době a společnosti, po osvícení), bylo a je umění navázat na stav, ve kterém jsem byl předtím, než jsem musel své snažení z jakýchkoli závažných důvodů (na chvíli, ale také na docela dlouhou dobu) přerušit. Navázat (a nemuset vždycky začínat znovu, od nuly). Navazuji volně na článek o zaťatosti a umanutosti.
Hovořím o tom často při nácviku zazenu: po těch evropských pětatřiceti (amerických pětačtyřiceti a japonských šedesáti) minutách sezení v nehybné pozici následuje tzv. kinhin, pomalá meditační chůze. Pozorní studenti odkoukají od svých učitelů nejen techniku sezení a chůze, ale i soustředění, s jakým ten, kdo už ví, a umí „navázat“, přechází ze sedu do stoje a naopak.
Od dob prvních pokusů o český zen v polovině 70. let min. stol. jsem (naivně a zbytečně) smutný z těch, kteří sice usilovně meditují v zazenu, ale pak, když zazní zvoneček, a je třeba vstát a začít kinhin, se zvedají jako staré báby: našišato, rozmáchnutě, absolutně nekoordinovaně, téměř opovržlivě. Jaká to bouře se musí odehrát na hladině předchozí meditací tak pracně zklidněné mysli… Meditující tak rázem ztratí vše, co meditací získali. A totéž v bleděmodrém se opakuje, když je třeba ukončit meditační chůzi a znovu zaujmout pozici v sedě: někteří studenti duchovna přímo padnou na podlahu, samá nekoordinovaná ruka a noha, nakřivo, našišato, a je přímo vidět, jak vědomím a pozorností vyjedou z hary zpátky do hlavy a jak pak musí začít (meditačně) zas a znovu. Nenaváží tak na to, čeho už dosáhli (a tak lehkomyslně v několika vteřinách ztratili). A začínají pak od nuly celý život (a někde uvnitř jim hlodá otázka, jak to, že jsou stále takové nuly). Měl jsem jednoho takového studenta: pilně na sobě pracoval, ale pak, třeba po několika měsících, pravidelně lehkomyslně a naivně v několika hodinách „ztratil výšku“: odejel k rodičům, nebo kamarádům, a rázem se (tak jako vyléčený alkoholik po půllitru piva) vrátil do dob nezodpovědného dětství… a musel začínat znovu, od začátku.
Když jsme totiž coby gymnazisté chodili po horách, jeden učitel často prohlašoval, že nejdůležitější je neztratit výšku… Je to podobné, jako když někdo po dvacáté začíná studovat angličtinu. Dojde k páté lekci, ztratí soustředění a motivaci, vynechá jednu, pak druhou lekci…a zapomene vše, co uměl, takže neumí a ani nemůže navázat. Povídali jsme si nedávno s jednou studentkou sama sebe, po roce plynně navázali na její tehdejší otázku, a vida, už má ten správný směr: její mysl byla po roce drobných ale vzájemně na sebe navazujících (duchovních) cvičení připravena přeskočit jednu zdánlivě drobnou, ale o to důležitější pastičku rozumu. Okamžitě pochopila, v čem spočívala její hlavní chyba (v negativní formě hlavní otázky). a navázala na původně správný směr pátrání v tehdejší „výšce“… a teď už je jen otázkou času, kdy a jak své zadání vyřeší (a pomůže tak nejen sobě, ale i všem ostatním).
Nebo jinak: na seminářích se často setkávám se snahou účastnic poslední večer se odvázat. Oheň, tanečky, předvádění bubeníků (a bubeníkům) a pak kytara a písničky… nic proti tomu, je-li čas a prostor (a pokud to po desáté večer neruší celou vesnici). Jenže po týdnu systematického čistění myslí a těl je to, co mohou mít kdykoliv jindy (zvláště pro zklidněné hladiny mysli) spíše destruktivní (jakoby si po týdnu kurzu zdravého vaření daly poslední večer hovězí guláš). A tak místo aby si odvezly výsledek týdenní práce na sobě samé, v jedné protančené a projuchané hodince se jejich mysl vrátí tam, kde byla předtím (a z tak transformativních disciplín a zážitků zbudou jen vzpomínky, nikoliv trvalý efekt). Ztrácí tak výšku…
Totéž bohužel platí i jinde, třeba v oblasti vztahů a duchovnosti. Jakoby se té velké Lásky, o které neustále sní, vlastně bály (a raději se poslušně vrátí, a to se týká samozřejmě i mužů, na své malé hnojiště a do známého smrádku). Je totiž nakonec poněkud nepohodlná a taky zdržuje od nakupování… Jako s duchovností: pro většinu rozmazlených a tedy líných příslušníků anglosaské civilizace (ke které se pyšně řadíme i my), a dokonce i pro ty, kteří (až snobsky, odcaď pocaď) meditují a jsou z morálních a duchovních příčin třeba i vegetariáni, by osvícení bylo vlastně nepříjemnou událostí. Co s osvícením dnes? Těch komplikací s tím… ostatně soudím, že to je problém celého národa - jen za mého života ztratil výšku hned dvakrát: po roce 1968 a po roce 1989 (kdy se navíc zalekl svobody, která je také poněkud nepohodlná).
Jak v životě obyčejném, turistickém, tak i v životě duchovním, je důležité naučit se neztrácet výšku. Mozek génia se od mozku průměrného utrápeného člověka liší jen efektivitou své práce (i Einstein uměl neztrácet výšku). Ženy to mají v tomto ohledu obtížnější (kvůli menstruaci „ztrácejí výšku“, občas nejen tu duchovní, každý měsíc až do přechodu) a obvyklé meditace pro ně nejsou vhodné. Zato ale mají propojenější mozkové hemisféry, možnost těhotenství (kdy se jim přestavuje mozek) a přirozeného, orgasmického porodu: nemusí celé roky meditovat, jako muži. Těm ovšem zase (kromě usilovnosti a umanutosti) stačí naučit se neztrácet výšku… a vždy navázat tam, kde skočili (jakkoliv dávno) předtím.
