K mým nejsilnějším zážitkům se šamanismem patří setkání s jednou krásnou, starou indiánkou v Novém Mexiku. Byla to šamanka, která léčila lidi s rakovinou. Ti lidé museli zůstat čtyři dny v kamenném iglú, kde šamanka pálila kořeny jakési rostliny. Její léčba měla mnohem lepší účinky než chemoterapie. Chtěl jsem vědět, co je to za rostlinu, a ona mi ji ukázala ve stepi. Vypadala jako aloe. Řekla mi: „Vyndej ji ze země.“ Vzal jsem za ni vší silou, ale ani jsem s ní nehnul. A ta baba rostlinu pohladila a jen dvěma prsty ji lehce vytáhla. Měla osmdesáticentimetrový kořen! Byl jsem z toho úplně vedle a ptal jsem se jí, jak je to možné. Ona odpověděla: „Musíš s ní komunikovat, poprosit ji.“ Bořek Šípek
Jiří Paluska se stal místostarostou v Praze 2 před čtyřmi lety, tehdy se také obměnilo skoro celé vedení městské části. Poprvé zbystřil, když začal otevírat obálky s nabídkami nájmů za obecní byty. „Někteří lidé nabízeli opravdu raketové ceny,“ říká. Nešlo mu do hlavy, proč chce někdo platit za třípokojový byt tolik, třeba třicet tisíc korun. Vždyť za takovou cenu by si pronajal vilku na kraji Prahy. Brzy k němu jako k předsedovi majetkové komise města začali přicházet první stěžovatelé. Jedni se ptali: Kdy nám byt výhodně prodáte, s tím jsme si ho přece najímali. Místostarosta se divil, že o něčem takovém přece nikdy nebyla řeč. Dotyční ale ukazovali „tajné usnesení rady města“, podle kterého má dům jít do privatizace. Vyšlo najevo, že jde o falzifikát. Další chodili s tím, že sice nabídli v obálce vysoký nájem, dohoda však byla taková, že jde jen o to, aby vyhráli. Po pár měsících jim město mělo nájem v tichosti snížit. Korunu všemu nasadila paní, která zuřila: „Moji nabídku jste kvůli formálním chybám vyřadili, dobrá, ale co teď bude s těmi sto tisíci korun, které jsem dala na úředníky?“
“Kdybychom s dnešní znalostí tvarovatelnosti lidského mozku chtěli vymyslet médium, které změní naše mentální neurologické obvody co nejrychleji a co nejefektivněji, pravděpodobně bychom vynalezli internet.“ V roce 2008 provedla trojice psychiatrů na UCLA pokus s 12 zkušenými uživateli internetu a s 12 lidmi, pro něž bylo užívání internetu novinkou. Publikovali výsledky svému výzkumu v knize s titulem Your Brain on Google (Váš mozek na Googlu). Před začátkem experimentu byla oblast mozku, které se říká dorzolaterální předfrontální kortex, centrum krátkodobé paměti a krátkodobého rozhodování, u lidí bez zkušeností s internetem zcela pasivní, u webových veteránů absolutně aktivní. O šest dní později, poté, co obě skupiny strávily každý den hodinu na internetu, byly vzorce mozkové aktivity příslušníků obou skupin už totožné. „Pět hodin na internetu a struktura mozku lidí bez předchozí zkušenosti s internetem už byla restrukturalizována.“ Je základním principem mozku, že je nesmírně citlivý na veškerou stimulaci a dochází k složité kaskádě neurochemických elektrických důsledků na každou formu stimulace. Jste-li vystaveni opakovaným stimulům, vaše neurální okruhy budou zaktivovány. Avšak pokud zanedbáte jiné stimuly, vaše ostatní neurální okruhy budou oslabeny. A to je základem Carrova argumentu: Onlinový svět zaměstnává náš mozek povrchními a dočasnými skutečnostmi tak intenzivně, že hluboké myšlení začíná být nemožné. Nicholas Carr
Vezměme třeba nekonečné hašteření nad potenciálem obnovitelných zdrojů energie. Většina tohoto hašteření předpokládá, že jediný způsob, jak společnost může nebo smí využívat energii, je způsob uplatňovaný dnes v průmyslových zemích. Tak se z jedné strany trvá na tom, že řekněme větrné elektrárny mohou poskytnout stejný typ zásobování okamžitě dostupnou a hojnou energií, na jaký jsme byli zvyklí, s využitím jistých ekvivalentů týchž distribučních systémů a technologií, jež jsme zvyklí používat, zatímco na druhé straně – všeobecně s lepšími důkazy – se trvá na tom, že tohle možné není. To co v těchto debatách téměř vždy chybí je skutečnost, že je docela dobře možné žít v technologicky vyspělé a humánní společnosti, aniž bychom například měli elektřinu v zásuvkách na každé zdi napříč celým kontinentem, nebo aniž bychom dali do zástavy svou budoucnost, abychom umožnili jednotlivcům projíždět se v beznadějně neefektivních osobních vozidlech po extravagantním systému dálnic. Čím dříve začneme přemýšlet o tom, jaké druhy a formy větrných turbín je skutečně nejvhodnější vyrábět – spíše než abychom se pokoušeli nacpat větrnou energii do Prokustova lože elektrické rozvodné sítě, která byl navržena pro využití velmi výstředních druhů energie získaných z fosilních paliv – tím dříve může být větrná energie využita k budování energetického systému budoucnosti, spíše než být oporou selhávajícího systému minulosti. V cestě tomuto uznání faktického stavu samozřejmě stojí emocionální síla dnešní ideologie pokroku a slabozraký předpoklad, že způsob, jakým dnes věci děláme, musí být nejlepší z možných. John M. Greer
Jíst hodně ryb, doporučují nastávajícím maminkám snad všichni lékaři. A bylo by tomu tak i dál, kdyby jistý Fei Xue z Harvard School of Public Health se svými kolegy v Michiganu nesledoval zdravotní stav více než tisíce žen rodiček. Při kontrole zdravotního stavu sledoval i obsah rtuti v jejich vlasech. Ukázalo se, že ženy, které jedly ryby, měly ve vlasech rtuti hodně. Vůbec nejhorších hodnot se dobraly ženy, které konzumovaly ryby z konzerv (www.osel.cz)
Co se týká vylepšení českého školství, doporučil bych dovážet žáky. Ve středním školství máme kapacitu asi 140 procent. Tedy skoro třetinu budov a často i lidí máme nadbytečnou. A vedle toho řešíme, že stárneme a vymíráme. Když řeknete v Mongolsku, Vietnamu nebo třeba i v Tanzanii nebo na Filipínách, že česká střední škola přijímá žáky, ozvou se vám tisíce zájemců. A budou to dospívající lidé, kteří mají motivaci, chtějí se učit, naučí se česky. Po maturitě tady budou chtít dál studovat, většina i tady žít, mít děti. A my si mezi těmi tisícovkami zájemců budeme moct vybírat nejschopnější. Tím vyřešíme nadbytečnou kapacitu středních škol, ale také vysokých škol, přineseme mezi naše podle všeho už poněkud zlenivělé středoškoláky žádoucí konkurenci. A protože si naše budoucí středoškoláky budeme moct vybrat, nepochybně to zvýší i kvalitu vzdělávání. Ale hlavně, řeší to většinu problémů našeho důchodového systému. Ty jsou přece z toho, že máme málo dětí. Tihle maturanti by mohli vydělávat na můj i váš důchod. Buď Češi vymřou, anebo se musíme smířit s tím, že někteří z nás budou mít šikmé oči nebo budou černí. Ondřej Štefl
To, co si vyberu nebo vlastním, mi připadá za jistých okolností lepší, než když se mi to nabízí (volič je mnohem spokojenější s politickou stranou poté, co ji zvolí, než před volbou). Ztráta má pro mne mnohem větší zápornou subjektivní hodnotu, než jakou má kladnou subjektivní hodnotu stejná věc, pokud ji získávám. Nakonec existuje efekt „zlevněné budoucnosti“, který nás vede k úplně jiným rozhodnutím pro budoucnost (budu cvičit, nakoupím zeleninu, budu spořit) než pro současnost (poddám se kouzlu okamžiku, sním slané brambůrky). Jinými slovy egoismus, lenost a nedostatek odvahy. Gilbert ale přichází s přesvědčivými hypotézami o tom, kde anomálie v lidské mysli vznikají. Past je nastražena v úhlu našeho „mentálního“ pohledu, respektive v jeho relativitě. Zní to vznešeně, ale je to vcelku jednoduché. To, co je blízko, v mém vlastnictví, na dosah, tady a teď, vnímám ve sféře reálných požitků, užitků a emocí. Události za týden, za rok, imaginární alternativy, něco pravděpodobného, vzdáleného, to vnímám více jinou, frontální částí mozku, která se věnuje spíše racionálnímu porozumění a představivosti. Navíc je to mlhavá představa (viz úmrtí syna z počátku článku), kterou si doplňuje mozek podle své libovůle. Stejné předměty jsou v budoucnosti jen mlhavé odlesky těch reálných. Když si něco vybírám, je to stále představa, kterou porovnávám s obrazy toho, co bych mohl získat namísto toho. Když něco vlastním a ztrácím, vnímám užitek mnohem reálněji. Gilbert ironicky poznamenává, že připomínáme kmen Pygmejů, kteří když poprvé vyšli z pralesa do otevřené krajiny a uviděli v dálce bizona, domnívali se, že jde o hmyz. Jejich zrak nebyl zvyklý na perspektivu a neuvědomovali si, že vzdálené věci se jeví jinak. Lidské vnímání záleží na kontextu. Ale náš kontext je většinou imaginární, tedy někde v mlhavé dálce, na což rádi zapomínáme. Nikola Hořejš
Z Jana Nepomuckého, což byl arcibiskupův notář, žádný zpovědník královny, vytvořila církev mučednickou legendu. Nebylo to zadarmo, za Johánkovo svatořečení inkasoval Řím 180 000 zlatých. Z kapes zdejších prostých „daňových poplatníků“. V účtech je i položka Discretiones, tedy diškrece vatikánským komisařům. Zdeněk Mahler, www.literarky.cz
