Půlnoční uvedení filmu Exil (6. října 2010 na ČT 2) bylo skutečným zážitkem. Také kvůli hudbě, ale zvláště desetiminutové nepřerušované hudebně-exorcistické pasáži. V Alžíru narozený Francouz romského původu Tony Gatlif (1948) je zkušený režisér, a právě za tento film dostal Cenu za režii na filmovém festivalu v Cannes v roce 2004. Příběh filmu (návrat emigrantského páru z Francie do rodného města, Alžíru) není tak důležitý a nezaznívá tak naléhavě, jako hudba, a také jaksi mezi řádky naznačená snaha ženské hrdinky Naimy najít „sebe samu“. Upozornění: tohle není blog, ale reklamní leták s návodem k upotřebení (ukázky a rituálu).
Pokud jste film minuli, zkuste si najít (link níže) alespoň desetiminutový záznam „vyhánění „dábla“ feminismu z těla hrdinky pomocí extatického rytmu a tance: protože tohle je jediná možnost i pro české nespokojené a genderem a emancipací vyzbrojené ženy. Nikoli slova, ale tanec a rytmus v dostatečné délce by jim mohl a měl pomoci. To, co se ale v českých esoterických ženských kruzích nabízí, nejsou rituály, ale, kostým nekostým, jen jejich povrchní parodie.
Zažil jsem takových českých ženských rituálů několik a trpěl jsem. Vím také, že ženy, které samy sebe pasovaly do rolí jakýchsi rituálních kněžek, kněžkami rozhodně nejsou: většinou si den před rituálem nastudují jména a atributy toho kterého (keltského, pohanského, indického) rituálu z internetu, a pak stačí, aby se kursistky uvolnily, a nahoře (nebo cele) bez, za zvuků hudby, pomalovaly a užily si spřízněně chápající ženské společnosti. Jenže ony naprosto netuší, s čím si (tyhle Češky, Slovenky a Evropanky, které se chtějí za víkend naučit běhat s vlky) zahrávají.
Netuší také, jaké zmatky jejich nahota a jednovečerní odvázanost zanechávají jak v mladých mužích, bubenících, tak později v jejich partnerech doma. Netuší, jaké energie (jiných než regionálně a kulturně zdejších frekvencí) vyvolávají, naprosto nepřipraveny. A také že měnit styly a cíle rituálů mnohokrát za rok (jako šaty nebo boty, a v poslední době i muže) vytvoří spíše nestravitelný guláš, a ne kýženou ženskou jednotu a spokojenost.
Kdyby tři hodiny jen tancovaly, pohyb a rytmus sám by se postaral o vysmejčení ega a mužských stylů vnímání reality, tak jako je to velmi názorně vidět ve zmíněném filmu. Jenže rychlokvašené, levohemisférově našprtané (a samy sobě si vzájemně kvalifikaci potvrzující) lektorky, protože i ony samy se stále jen hledají, se navíc velmi rády poslouchají, a dalším přívalem verbalismů jen přilévají olej na plotnu současného příliš verbalizovaného a konzumního ženství.
Naima, hrdinka filmu, je typická živočišná, sexuchtivá, milující, ale také nesnesitelně snadno zraňující Arabka (i podle jména), která ovšem neumí arabsky, putuje spíše náhodně a chaoticky tam, kde by možná mohla zjistit, kdo a co je. Nakonec se jí to, spíše náhodně, ale možná osudově, protože její touha po odhalení tajemství vlastní identity je spalující a někdy až sebedestruktivní, právě díky rituálu, v zemi jejích předků, povede. V doporučené ukázce je ovšem jen jednou z několika „léčených“ žen (a ve filmu hraje archetypální roli mladé ženy, která si se sebou v postmoderním světě neví rady).
V ukázce je jasně vidět a slyšet několik (po tisíce let osvědčených a v nejrůznějších kulturách podobně užívaných) hlavních zásad takového rituálu, při němž se vědomí doposud nespokojené a nešťastné ženy, která neví, odkud přišla a kam a proč jde, v rytmickém transu, za stále se zrychlujícího se rytmu a víc ohlušujícího zvuku bubnů a ječivých vysokých výkřiků ostatních žen, právě tak jako při holotropních rituálech, podvědomě uvolní a dramaticky vyčistí. Z hlubin podvědomí vyplavou věci, dlouhodobě i před sebou samou utajované a skrývané. Navíc je rituál veden zkušenými ženami, které jím již mnohokrát prošly, a které „terapeuticky“ (také protože ony základní příčiny nespokojeného ženství se opakují) odhalí „skrývanou“ příčinu problémů. Tohle ovšem není zase až tak důležité, protože síla rytmu a hudby je dokonalý rejžák, který odmočí, vybělí, namydlí a vydrhne vše, co je třeba.
Vychutnejte si filmovou ukázku, shlédněte případně film celý, ale nezapomeňte, že tak jako o jídle, lásce, vztazích či duchovnosti nestačí jen číst, tak ani jakkoli dokonalý rituál vám nepomůže, pokud se ho přímo nezúčastníte. Ani pokud byste tančily při druhém, třetím shlédnutí, s sebou, to nebude fungovat. Všechny ty dunivé frekvence rytmů, ječivé vysoké frekvence ženských hlasů (tělo dostává v jakémsi skotském střiku celé frekvenční spektrum, a tak má co dělat samo se sebou a nestará se, co na to mysl, a mysl je zahlcena signály těla, a nestíhá se jako obvykle babrat v sebestředných kruzích stále se opakujících výčitek a dokonale se, většinou poprvé v životě, uvolní) nikdy nedokáží malinké reproduktůrky počítače zprostředkovat v požadované kvalitě. Stejně pak nutnost sledovat film očima spolehlivě blokuje možnost vypnout racionalitu (a diktát společenské a dnes i generové kontroly převládající masky a role té které ženy): při tanci a v rámci ohlušujícího rituálu se oči (a tedy i ego) vypínají… a teprve pak lze zamíchat guláš feministických bludů důkladně, ode dna.
Samozřejmě, na některých českých ženských rituálech občas náhodně a nepoučeně (protože chybí zkušené ženy, šamanky) dojde k situacím, vnějšně se podobajícím původním dávným rituálům, a téměř animistické a nečekaně duši uvolňující a slzy do očí vhánějící zážitky pražanek a intelektuálek zamíří správným směrem do hlubin jejich podvědomí… ale to je tak všechno. Je to jen ochutnávka, prezentace rituálu, nikoliv skutečný transformativní rituál, jak je „dokumentaristicky“ zachycen ve filmu Exil. A navíc řada žen dokonce své extatické stavy předstírá (očima sledují, jestli ji ostatní sledují a obdivují)… dle neuvěřitelně škodlivého „programu“ zvláště na malých městech Co by tomu řekli lidi…
Tak jako se čeští bubeníci, snažící se hrát africky, dlouho a pyšně motali v bludišti neznalosti techniky a základních motivů této původně léčivé akustické (psycho)techniky – všichni chtěli hned hrát všechno, a co nejvíc nahlas a co nejrychleji, přičemž úspěch byl (a v zemi rytmicky hluchých a slepých) jednooce snadný, nakonec museli několikrát na pár týdnů zajet do Afriky naučit se skutečně bubnovat (a rozeznávat kvalitu a objevit úmysl rituálů) přímo od tamních mistrů, právě tak i české šamanky budou muset celá léta studovat u novodobých, ale v tamní nepřerušené kultuře fungujících šamanek arabských, tibetských, indických, latinskoamerických i keltských: nahledat si to na síti nestačí.
Jako sůl potřebují ženy české, zvláště ty seminářové, skutečný, hlubinný a kvalitní rituál. Samozřejmě totéž, jen s jistým zpožděním, a v mužské verzi, čeká i muže české. Psal jsem o tom již mnohokrát: rituály všeho druhu nám všeobecně chybí víc, než si to odvážíme přiznat, a je to na stavu společnosti vidět a cítit. Ne román (pro muže a pro ženy), ale rituál (nejprve pro ženy) by možná cosi (po)mohl změnit. Desetiminutová pasáž z filmu Exil je k tomu ukázkově efektivní pozvánkou.
