aby mohlo být líp, odpovídám již dvacet let žurnalistům na otázku, jak vidím budoucnost. Už jsem zmiňoval, že mi to většinou editor opraví (na ještě není tak dobře, aby mohlo být lépe). Provozní a profesní slepota „odborníků“ všeobecně stále narůstá, ale protože katastrofických scénářů i z velmi odpovědných míst a od seriózních autorů přibývá (ale čím víc jich je, tím rychleji to vše vyšumí právě tak, jako pára nad hrncem a české úplatkářské nebo sledovací aféry), pokusím se opět a pádněji naznačit (a citovat), že (jak jsem psal v 80. letech) „času je málo a voda stoupá“. A že jen na nás záleží, jaké změny nás v nejbližší budoucnosti čekají, také díky způsobu, jak budeme budoucí (nezbytné) změny očekávat a jak o nich budeme mluvit a psát. Další kumulace popisů krizí a neštěstí nic neřeší, naopak, jakmile se začneme na to, co přijde, pozitivně těšit, začne být lépe.
Náš životní styl je problém, ne globální oteplování (říká v rozhovoru český energetický zmocněnec Václav Bartuška), žijeme nad poměry, že naše potřeby jsou obrovské a neudržitelné. Ale zároveň chápu, že tohle je něco, s čím nemůžete přijít do voleb. Winston Churchill mohl kdysi slíbit svému národu krev, pot a slzy jen proto, že se v tu chvíli nesnažil vyhrát volby, nýbrž padla Francie a nebylo zbytí. O neudržitelnosti našeho životního stylu a našich nároků nemluvíme zatím jen proto, že ještě pořád všechno funguje, ještě pořád to jde…
Vyvíjelo se lidstvo historicky kvůli něčemu jinému, než kvůli krizím? Jsme pohodlní, jsme konzervativní (přičemž konzervatismus patří k základním kvalitám života a bez něj bychom nepřežili), jsme opatrní, jsme líní (a teď myslím nás jako lidstvo, ne nás jako Čechy) a bez krizí bychom se nikam neposunuli, ví i Václav Bartuška. Já vždycky ukazuji studentům malou travičku, z níž postupně člověk vyšlechtil pšenici. To musel být strašlivý hlad, který donutil člověka piplat se s malou rostlinkou, aby z ní nakonec něco bylo. To nebylo z rozmaru; to bylo z hladu.
Cesty k nápravě jsou i Bartuškovy známé: začít se chovat rozumně. Když dnes řeknete průměrnému Čechovi, kolik spotřebovává energie a vody, nebude vám to věřit. Třeba denní spotřeba vody na jednoho člověka ze západního světa je podle mezinárodních odhadů 3000 litrů. Dva litry vypijeme, šedesáti litry spláchneme záchod, v nějakých dvou stech se umyjeme a zbytek jsou potraviny; sto litrů vody na kilo pšenice, deset kilo pšenice na kilo masa… Ale určitě by se většina lidí zdráhala, považovat maso za přepych.
Informace jsou neúprosné: Já si myslím, tvrdí energetický zmocněnec české vlády, že změna, daná prudkým zvýšením počtu lidí, kteří mají nároky na zvýšení životního stylu, který s sebou nese obrovskou energetickou náročnost, je mnohem důraznější, než změna klimatu. Tři miliardy lidí, které si v tuto chvíli myslí na „náš“ životní styl, na auto, na televizi, na mobil, na všechno to, co považujeme za samozřejmé, vytváří podle mne mnohem větší tlak na zdroje a ekonomiky, než klima. V tomto smyslu jsem ještě na psacím stroji v 80. letech min. stol. psával ve svých samizdatových fejetoncích o tom, že pokud by každý Číňan chtěl mít stejnou životní úroveň jako my v Evropě, včetně auta, nestačily by na to suroviny celé planety.
Zdvižený varující prst odjinud: Už v polovině tohoto století budou pravděpodobně celé Spojené státy, Středomoří, Jihovýchodní Asie, většina Latinské Ameriky, Austrálie a téměř celá Afrika čelit devastujícím vlnám veder a zejména drastickým obdobím sucha, které se navíc budou s postupujícím časem zhoršovat, píše Jan Beránek v článku nazvaném příznačně Vítejte v pekle, vycházejíc ze studie Amerického Národního střediska pro výzkum atmosféry (NCAR), které publikovalo minulý týden analýzu nazvanou „Sucha během globálního oteplování“. Mapuje změny dešťových srážek očekávané během tohoto století v důsledku postupujících klimatických změn. Studie poukazuje na to, že brzy nás čekají sucha tak dlouhodobá a rozsáhlá, že to přesahuje známou lidskou zkušenost. Podstatný rozdíl oproti minulosti bude i v tom, že se budou odehrávat v hustě osídlených oblastech: na světě bude žít přes deset miliard lidí. Popsané hrozby pravděpodobně způsobujeme sami zejména spalováním fosilních paliv, ničením lesů a intenzivním zemědělstvím.
Že to zní hrozivě a jak to, že s tím nic nejsme schopni udělat? Samozřejmě, co jste po minulém století plném válek čekali? Každá další generace dětí, která se narodila a žila nebo žije někde poblíž bojů, nebo v nedostatku, je totiž (emočně i lidsky) více poškozena. Číňané ale vždy věděli, že krize znamená i šance, Indové ne náhodou mají boha ničitele i stvořitele zároveň, a každý generální úklid (třeba před Vánocemi) v prvních fázích sice vypadá spíše jako rozmnožení chaosu… přesto směřuje k čistotě a „řádu“. Takže pro vnímavého i to, že zatím ještě není tak zle, a nevyhnutelnost budoucí globální i individuální krize (šance na změnu) je stále zřejmější. Důležité je spíše jak se k tomu všemu stavíme (nemůžeme změnit nezměnitelné globální trendy počasí nebo ekonomie, ale můžeme změnit své postoje k těmto blížícím se kolapsům). A s pomocí pozitivního přístupu (lidí jako je Kiesha, rozluštení ve videu níže) se zcela jistě dokážeme nějak aklimatizovat.
Naznačuji, že konečně začíná být hůře, aby pak mohlo začít být lépe. Bankéři, politici, ale i emancipující se ženy se sice někdy chovají jako puberťáci, kteří vší silou dělají opak toho, co jim moudřejší radí, ale to jen protože se (a to) zatím nechápou: spěchají a zbrkle hodnotí, aniž by domysleli skutečný smysl všech současných událostí (nemůžou za to, protože jejich mozky zatím trénovaly jen negativní vnímání, a tím, že vnitřně znejistěni se snaží pohrdlivě diskutovat a negativně psát o negativních příznacích změny, krize, ne-moci, zase jen trénují a posilují neschopnost se uvolnit a dokázat vidět věci a události ve správných souvislostech, tedy jako generální úklid): tedy že se jedná skutečně jen o jakýsi generální úklid – ke kterému ovšem musí nejdříve, nebo paralelně, dojít i v mysli uklízeče.
A pokud vám tohle pozitivní poselství (i s vědomím, že nejméně třicet let učím pozitivnímu myšlení a vyhýbání se negativním slovům, zvláště slovu problém) nestačí číst, zkuste si jej poslechnout v příjemnější formě velmi pozitivního video-poselství jedné mladé ženy. Udělejte si na to hodinku času (vydržte alespoň 46 minut), bude se vám moc líbit: ona i to, co říká (a ve šprtech jistě mnoho údajů zarezonuje a vzpomenou si, že to i ono jsem psal a říkal, a psali a říkali i mnozí jiní, jen jim to tehdy ještě nesouviselo a nerezonovalo).
Vzrušující současnost kolapsu všeho (protože tahle civilizace je daleko křehčí, než si myslí pesimisté) už bublá, a mnohé se propojuje Ještě sice není tak zle, a mí čtenáři už tuší nebo dokonce ví, že to myslím pozitivně, ale čas (na skutečnou, niternou změnu) se krátí a voda (pochopení a připravenosti) stoupá… Ještě není tak zle, aby mohlo být skutečně lépe, ale blýská se (třeba právě tímto videem) na lepší časy …
P. S.: Začíná vám docházet, proč se tak snažím podpořit pozitivní změnu v porodnictví (které tvrdohlavě poškozuje v současnosti se rodící děti, jenž jsou daleko chytřejší a připravenější na onu hlubokou změnu, která nás všechny, ale především je, čeká)? A proč tak tvrdošíjně apeluji na těhotné ženy, že především ony jsou (spolu)tvůrkyněmi světa a s trochou snahy mohou rodit a porodit buddhy budoucnosti?
P. P. S. listopad 2011: http://www.vidime.net/video-7902
