Celé ty roky, kdy píši také o tom, že za každou agresí je niterná nejistota (a útok je vlastně obrana, viz písnička Psi sa bránia útokom), a jak by se dalo mnohé změnit tím, že by se změnilo porodnictví, narážím na útočící a obviňující čtenáře (a většinou čtenářky). A protože a přestože je fejetonů již téměř tisíc (a kdo dnes má trpělivost číst a hledat, i když už téměř všude jsou zapnuté vyhledávače, přitom nové slevy ve svetřících si každá motivovaná dokáže vygooglovat okamžitě), je mi poslední dobou opět víc vytýkáno, že píši jen negativně: přitom i pozitivních fejetonů je také dost. A tak abych svůj mediální obraz zde vyváženě rozněžnil, jaksi „osladil“ (přestože nesladím), a abych inspiroval k dalším pochvalám, požádal jsem některé své dlouhodobější studenty a dvě Ženy o „domácí úkol“:
Je to zvláštní – Tvoje fejetonky působí na první čtení lehce „militantně“, ale kdo čte pozorně, vidí, že je Ti líto mizejícího ženského světa, protože ten mužský je všude kolem. Jsi hodný a máš ženy rád, jsi zklamaný a zraněný a já Ti v tomhle rozumím, i když vím, že totéž platí i o mužích. Ale Tobě je líto toho mizení ženské něhy, oblosti, měkkosti – a ano – máš pravdu. Je to škoda. Však ale ani všichni muži nejsou šovinističtí, tvrdě logičtí atd. – ani Ty nejsi… máme všichni co dělat a co vylepšovat, a to mě baví. Je to pěkná práce a život je skrz ni nádhernej… zarezonovala ve mně něha,to já ráda, protože něha je rodu ženského…:-). Děkuju. Vlasta
Co na tobě neustále obdivuji je neskutečná vytrvalost, s jakou odoláváš všem (nesmyslným) útokům na tvou osobu, názory, rady, a vše dobré, co ze sebe dáváš… vím, že některé umí hodně zabolet (hlavně ty nespravedlivé, spíše než ty nepochopené), ale ty se vždy jen otřeseš a jdeš dál, protože to co učíš a s čím se s námi, zvědavci v oblasti spirituality a života dělíš, jsou nanejvýš důležité věci, na kterých ti skutečně záleží. Umíš velmi přesně vystihnout podstatu věci v několika slovech, a proto je to správně podnětné, inspirativní… Pro naježené je to určit obtížněji stravitelné, ale to jenom protože tneš do živého, a správně „čtou“ (píšu uvozovky, protože oni vlastně často ani číst neumí, jen jsou dopředu a předpojatě připraveni zaútočit, a rádi chytají za slovo a úplně jim uniká podstata, ale těm, kteří jsou schopni vidět za slova, je nad slunce jasnější, kolik laskavosti lásky) a soucitu je v tom, co tak trpělivě celý život učíš, žiješ a ukazuješ.
Každý další pokrok ve vědě/medicíně/duchovnosti dokazuje, že máš a měl jsi celý ten čas pravdu… malé korálky zadostiučinění (lepší pozdě něž nikdy) jsou důležité… jen kdyby lidé neztráceli čas a energii na (a priori) odmítání a popírání,m a raději akceptovali, že existují i jiné možnosti.
Proto si myslím, že ti je líto víc věcí, než jen mizející ženskosti, ale ty sám víš nejlíp (a s tebou i rostoucí počet lidí, díky tobě), že právě to je nejlepší začátek kam je třeba soustředit energii na skutečně podstatnou změnu!
Obdivuji tvou schopnost vidět jasně a hlavně „dopředu“ (jak to asi mnozí z nás začátečníků vnímají, a díky tobě už také vím, kde na to je odpověď – čistit mysl od přílišných emocí)… s tebou je všechno jednoduché, hladké, na vlně… nemáš na lidi žádné náročné požadavky a už vůbec ne výčitky… a to je úlevné. Ti,. Kteří tě znají vědí co vím i já, že jsi ten nejlepší přítel jakého mohou mít a partner do každého počasí a života… děkuji ti. Eva
Jak ho vidím? Pořád do všeho až klukovsky nadšeného! Ne jako bývají děti (objevit, získat něco nového pro sebe a hrát si s tím v koutě, nebo se chlubit). Největší radost mu dělá, když nadchne další. Když se „věci“, lidé zlepšují. Má vizi, tu nejpozitivnější (buddhisté ji malují v podobě mandaly, kde jsou všichni osvíceni, nebo k tomu směřují). Všichni jsou v pořádku (neškodí, naopak pomáhají), chovají se k sobě lidsky, učí se, zlepšují se, rostou.
Říká se, že učí pozitivnímu myšlení. Když se ale řekne učit, učitel, vzpomenu si na školu. S ním je vše jinak. Poslouchat, povídat si s někým, kdo žije tím, co učí, je opravdu radost. Vždy mě drží „nahoře“, tedy pozitivního, dobře naladěného. A ani si nevšimnu, kolik jsem se toho, otevřený učení, naučil. Někdy v budoucnu si zavzpomínám, jak nejistý a nemluvný jsem za ním tenkrát před čtyřmi roky přišel. A jak jsem byl šokován tím, že zrušil všechna má očekávání – tím, že na moje otázky rovnou nabídl praktická řešení.
Pořád ho zažívám někomu pomáhat. Ne běžně, charitativně, ale jako ten rybář, který se vrací z rybolovu s úlovkem, potká hladového žebráka, ale nedá mu ryby, zato ho naučí je chytat. Už mockrát správně nasměroval. Umí být i přísný, když je třeba. Někdy až zalapám po dechu, když mě rovnou upozorní na mou chybu (naznačování předem nefungovalo). Rozdíl je jednak v tom, jak člověk napomenutí přijme, a hlavně v tom, co je za tím napomenutím. Vždy mi tak pomáhal, abych už chybu neopakoval. Nedávno dokonce vyhodil jednoho svého studenta z hodně laciného podnájmu (po tom co poněkolikáté zklamal, a neudělal co slíbil, nepostaral se), ne aby ho potrestal, ale aby mu trestem pomohl.
Jak bych poznal osvíceného člověka? Zahrál bych si s ním ping – pong. Občas spolu hrajeme. Zatím jsem pro něj slabý soupeř, a myslím, že by si lépe zahrál o zeď (simuluje různé údery). Ale jeho těší nejen hra, ale i mé zlepšování se (a ví, že ping – pongem nabyté umění reagovat „před myšlením“ použiji v životě a při pomoci jiným). Nedávno hurónsky křičel radostí z mého povedeného úderu. Byla to bezprostřední radost, a i tak se dá poznat, jestli je člověk skutečně v pohodě, chcete-li, osvícený. S ním je vše bezprostřední. Žádné hraní si na to. Já se o to teprve snažím. On tím žije. Mimochodem, myslím, že to je veliká lidská výzva – na nic si nehrát. A zároveň si hrát. Vašek
Něco je navždy jinak, když tě člověk potká naživo… Hana
Jste moc hodný, toho si vážím nejvíc. Kolem Vás do všech směrů prýští obrovská radost, ta se kolem krásně rozlévá (např. do mě, celé vaší zahrádky nebo dvou ptáčků na stromě). Stejně jako na sošce tlustého usměvavého Buddhy, jde na Vás vidět, že prostě milujete všechno živé kolem a užíváte si to. Když se mnou mluvíte, nemáte v hlavě myšlenky o účtech za telefon, o politicích nebo o tom jak Vás předběhl někdo ve frontě. Ne ne. Prostě jste tady a teď, se mnou a okolím. A v tom jste pro mě jediný na světě, jediný, koho jsem potkal, kdo to umí. Je to úžasné a samozřejmě se to moc chci naučit taky! Takže je to poprvé v životě, co mám tak silný vzor a motivaci. A Vy mě to učíte, bez toho, že byste z toho něco měl. A proto říkám, že nejvíc si vážím toho, jak jste hodný. Víte, jak na štěstí a naštěstí se s námi o to dělíte. Každý kdo chce, může číst Vaše blogy, stáhnout si časopisy a knihy. Naštěstí jste nepřestal kvůli někdy i vulgárním a ostrým kritikům psát, máte nad nimi nadhled. Víte, že za to vlastně nemůžou. Taky jsem na Vás za ty dva roky vypozoroval krásnou vlastnost, které si prakticky nikdo nevšimne a tábor Vašich odpůrců z toho bude asi v šoku, je to skromnost. V tom smyslu, že ukazujete jen to, co je třeba, i když toho umíte daleko víc. Když například ukazujete lidem jak hrát na mísy, tak jen ťuknete, protože to je zrovna chcete naučit, i když byste mohl zahrát plno různých, nádherných tonů a všechny omámit. Když ukazujete hraní na buben, zahrajete jednoduchý základní rytmus, a nikdo se nedoví, jak úžasně dokážete hrát po více jak dvaceti letech bubnování. Prostě jste krásně neegoistický. V tom jste pro mě taky první a vzor. Tak děkuji moc. Roman.
P. S.: Ještě z e-mailů od Romana: Líbí se mi jak mi odpovídáte na nevyslovené části otázek. Blog je parádní. Dáváte pěkně zabrat mým spojům mezi hemisférami. Musím číst pomalu a vychutnávat si každou větu. Čtu Něco v síti. Otázky jako Co když jsme Andělé, kteří se snaží být lidmi, nebo Co když je modlitba nebo soucit laserem na negativní otisky, zaklínadlo či co když je mantra jakýmsi v vstupním heslem, kódem k určitým dávno otištěným energiím mysli alchymisty či mága? Je to parádní. Je to geniální! Vychutnávám. Plno vět mě zase krásně nakoplo a nadchlo.
Neodpustím si komentář: Kniha Něco v síti vyšla v roce 1999. Prakticky bez ohlasu, objevila se jediná recenze, ve které známý novinář napsal: „Něco v síti, nic na papíru.“ Roman je první, o kterém vím, kdo ji umí číst.
