Zpívali jsme s Henry Marshallem mantry v Košicích a v Praze, a měli jsme co dělat, abychom posluchačky (protože jako obvykle byla žen většina) rozezpívali a hlavně uvolnili. Při zpěvu kánonických manter (druhá půlka publika zpívá o část písně a melodie pozadu za tou první, viz třeba Červená se line záře, kterou jsme jako děti zpívali v autobusech cestou na výlet a u táboráků) se potvrdilo to, co jsem na většině z přítomných viděl, když si v Košicích šly(i) pro cenu, kterou vyhrály(i) v tombole: styděly(i) se.
Novinářská otázka na Henryho, co soudí o Češích (míněno jak se liší od jiných národů), vyprovokovala i pozdější diskusi. „Ta jejich pravá hloubka se jim v očích projeví až po hodince uvolnění. Ze začátku se Češi zbytečně stydí, nejsou iniciativní, neptají se, bojí se zpívat nahlas atd.“ Jednu chvíli jsem zpěv musel přerušit: „Když už jste tady, když už víte, že se tahle záležitost nikdy nezopakuje, proč si to za svý dělnický peníze neužijete? Proč nezpíváte nahlas, vášnivě, abyste si pak odnesli to, pro co jste přišli – tedy nejen zážitek z Henryho, ale především, díky vlastnímu zpěvu na 100%, zkušenost, že mantry fungují, a za hodinku se dá tělo i mysl zharmonizovat jako málokdy předtím? Přestaňte kuňkat, a dejte se do toho!“ Teprve pak se většina publika rozezpívala a teprve pak se onen všeobecný stud poněkud rozpustil.
Ozkoušel jsem to hned na začátku, když jsem se zeptal, jestli je třeba překládat: když se nikdo nepřihlásil, ani nepožádal, nechal jsem Henryho mluvit bez překladu. Po první velmi nejisté mantře jsem musel publikum „vysvobodit“ a zeptal jsem se ještě jednou, protože zoufalých pohledů bylo víc než dost: mám překládat? Více než polovina žen, které předtím mlčely, teď zoufale přikyvovaly, jako že ano, ale ani jedna to neřekla nahlas (styděly se, že neumí anglicky?), ani jedna nezvedla ruku.
V Košicích při kánonu jedna polovina sálu téměř nebyla slyšet: náhodně tam seděl větší počet těch, které se styděly. Zpívat mantry polohlasně je jako jít do hospody, objednat si jídlo a pak se stydět se pořádně zakousnou a nadlábnout. Jak to, že dvacet let po sametu (a bez nebezpečí vězení) se lidé stále bojí projevit se a vyjádřit?
Tohle Henry z koncertů v rozvinutých demokraciích nezná. A souvisí to i s naší politickou a ekonomickou (ale i genderovou a porodnickou) situací: necháme na sobě dříví štípat a zneužívat se… a hudráme jen doma nebo v bezpečí kamarádů u piva. U zpěvu manter platí totéž, co v těhotenství. Nemůžete být jen tak trochu těhotné, milé ženy. A nemůžete zažít skutečnou sílu manter, když je budete jen kuňkat. A nemůžete zažít přirozený porod bez rutinních a zbytečných zásahů lékařů, pokud budete poslušně chodit do nemocnic, aniž se přihlásíte o svá práva.
Vídám to i na seminářích: většinou by se, zvláště po několika dnech, plných uvolňování (zpěvem, hrou na tibetské mísy, poslechem nádherné hudby atd.), ženy rády na něco zeptaly, ale stydí se. A pak odjedou, a protože se nezeptaly, a tedy nepochopily (a nedocenily) to, co zažívaly, naplno, na 100%, doma nenavázaly, necvičily, neudělaly co jsem doporučoval (například po příjezdu domů něco malého změnit, třeba přesunout nábytek, aby se za tři dny nevrátily do starých kolejí vztahů a jednání, nebo přestaly používat slovo problém), za pár týdnů ze všeho, co v sobě změnily, zbude jen vybledlá vzpomínka.
V Košicích mne ovšem v první řadě upoutala mladá žena s asi tříletým synem: usmívala se tak srdečně, šťastně a neustále, až jsem se na ni raději ani nedíval, protože bych z ní jinak nespustil oči a vypadl z rytmu. Zářila naplněným ženstvím, mateřstvím a osobním štěstím tak, jak jsem to na žádné jiné ženě již dlouho neviděl. Mikrofonem jsem požádal kolegu, aby jí věnoval jedno CD Henryho Marshalla „za úsměv“. Po koncertu za mnou přišla, a ukázalo se, že to je ta mladá žena, která mne s kamarádkami po mé přednášce na tomtéž festivalu před dvěma roky „unesla“, a já strávil nádherné odpoledne s asi desítkou jejích kamarádek (a s jejich muži a dětmi). Saška Kešeľová porodila „doma“ v přírodě, a její internetové stránky jsou plné pozitivních příběhů, rad, zkušeností a příkladů. Přečtěte si její (porodní) příběh a pochopíte, proč je tak šťastná a usměvavá. A proč už se (za těhotenství, za své ženství) nestydí a tedy o svém nádherném a transformujícím porodu „nešeptá“: při (přirozeném) porodu se totiž z dívky zrodila Žena.
S mantrami je to právě takové: když je budete zpívat jen tak (a koukat se přitom kolem a obávat se, že by snad někdo viděl, nebo slyšel, že to neumíte, nebo že nestíháte slova), jako byste s Rolls Roycem jely jako v Trabantu. Mantry dokáží neuvěřitelné věci, jen je musíte zpívat naplno. Jen se musíte přestat stydět: jen tehdy se stanete samy sebou (a i osvícení začali tím, že se styděli). Saška se před lety nestyděla být pyšně těhotná a sama porodit, a také proto se před dvěma lety nestyděla se zeptat, jestli bych nezajel k ní domů… právě tak jako se nestyděly zeptat, jestli bych nepřijel, i některé další ženy v dalších městech, kde jsem již přednášel. Svobodná uvolněná bytost se nestydí (ví, že je rovna i dalajlámům, ba právě naopak, že i dalajlamy jejich otázky potěší).
Vím, že doposud za to ti(y), kteří a které se stydí, zase až tak moc nemohli(y): byli jsme všichni traumaticky porozeni a vychováváni… ale dnes už přece víme, jak z bryndy ven. Proto jsem také na závěr pražského koncertu (v akusticky dokonalém sále jsme nepotřebovali mikrofony) nemohl nezdůraznit, že je třeba si vážit a umět ocenit a docenit každou chvíli, kdy žijeme na 100% (což jsem si myslel, než jsem zažil stydící se české ženy a muže, že je zvláště snadné právě při zpěvu manter, které i stydlivého člověka uvolní).
Naznačuji, že stydět se (zpívat mantry, které spolehlivě člověka uvolní a rozezní a odnaučí se stydět) je dokonale kontraproduktivní Hlava 22.
O tom, že člověk, který zpívá mantry více jak 35 let, a je dokonale vyčištěn, jaksi „znělý“ a rezonující, svědčí i zjištění, že když jsem nechal Henryho fouknout do sférické píšťaly, zahrál nejlépe, jak jsem kohokoliv doposud slyšel. Intuitivně okamžitě rozezněl všechny čtyři komory a moc si to užil… také protože se již celá dlouhá desetiletí nestydí (zpívat, žít, vyjádřit se). Je to skutečná radost, pracovat s pokročilými (zpěváky manter, přirozeně rodícími a aktivně žijícími ženami, a neustále se usmívajícími lidmi, kteří i pomocí zpěvu naplňují své potenciály).
