Přišlo několik reakcí na mé články (i na ranní meditování, viz změna matrixu), dvě uvádím, a pro pokročilé čtenáře a studenty smysl toho všeho snažení zase posunu dál: skutečně ideální vztahy (lidí k době, sobě, a jiným) mohou být, jsou a budou možné jen mezi lidmi duchovními. Anebo těmi, kteří se potkávají na cestě za duchovností (manželství tedy bude spíše duchovním partnerstvím). Vztah kolegů v zenových a jiných meditačních centrech (nebo v rámci mezinárodních setkávání stejně naladěných hledačů poznání sebe sama), kteří již mají zkušenost s klidnou myslí, plnou tenkých a tím i jednoduchých a soustředěných myšlenek, a také stále delší a nejlépe pravidelné pobývání v kolektivu vyznávajícím (nekonkurující si, ale vzájemně obohacující se) pozitivní myšlení, soucit a přirozenou a respektovanou autoritu učitele, a směřujícím k realizaci (lidských potenciálů), je tedy také ten nejlepší nácvik budoucích ideálních vztahů.
Každý, kdo někdy zažil společný zpěv manter, nebo zenový seššin (tři sta lidí sedí, medituje, společně jí a spí, a všem jde o poznání a dosažení osvícení – ne pro sebe, ale aby mohli pomáhat ostatním lidem zbavit se utrpení), už je na správné Cestě. A nejde o to, kam až ten který hledač došel: každých jedenáct (společně i individuálně promeditovaných) minut, každá pozitivní vize, každý úsměv, každá minuta poslechu a prožívání zvuku tibetských mís a každá soucitná a přejícná myšlenka (v rámci péče o druhé) se počítá: jen tohle jsou ty ideální „cihly“, ze kterých se dlouhodobě dají vybudovat ideální vztahy.
Píši Vám proto, že jsem se trochu zarazil, jak popisujete zacházení s tibetskými mísami. Sám si na ně totiž doma moc rád hraju, mám zatím dvě a pořídil si je v době, kdy jsme s manželkou procházeli náročným obdobím. Stavěli jsme dům a stavitel nám z nedostavěné stavby utekl i s penězi. Bydleli jsme tedy nějakou dobu v hotelu a má žena se jednoho dne ráno vzbudila a řekla, že chce tibetské mísy. Když jsme je pak v neútulném cizím hotelovém pokoji rozezněli, nestačili jsme se divit. Zhruba po dvaceti minutách tichého bimbání jsme přestali a jen naslouchali a usmívali se. Od té doby vím, že mísy fungují a zkouším je používat i na břiše, na čakrách, svých i manželčiných. Po přečtení Vašeho článku nevím, jestli se snad nedopouštím nějaké chyby.
S nadšením sleduji Váš pořad Hudba jinak, mám DVD s Vaším koncertem v kostele u Martina a byli jsme na Vaší přednášce o porodech na Pernštýně. Vaše kniha Tajné dějiny hudby mi doslova změnila život, jsem absolventem pražské konzervatoře, vystudoval jsem violoncello a po přečtení Tajných dějin jsem získal pocit, že přece jen existuje i Hudba, při které je možné se uvolnit. V současné době učím na konzervatoři hudební software a počítače vůbec a přemýšlím o tom, jak vytvořit osnovy pro nový předmět, který by vycházel z Vaší knihy, pokud dovolíte. Ale – jak říká profesor Matulka ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše – nemám ještě všechno prostudováno!:)
Nicméně na otázku jak používat zvuk jako lék vlastně odpovídáte ve svém článku (že je třeba mít vyčištěnou a přijatou minulost, emoce, vztahy atd.), což nevím, jestli je tak úplně bezvýhradně možné pro neosvíceného člověka. Ale snažím se na tom pracovat.
Jen je třeba nepodléhat momentálním náladám, ze slovníku mysli zcela vymýtit negativní pojmenovávání, a z psychiky vyházet všechny ty tak běžné pochybnosti (typu ještě nejsem připraven). I na Cestě samotné, i na jejím začátku, člověk může vykonat spoustu dobra, ne že ne. Ba právě naopak, ty stále hlubinnější pokusy něco pozitivně změnit, i když jaksi „za pochodu“, jsou vlastně jedinou metodou, jak někam dojít. Budu-li čekat, až budu připraven, nebo pochybovat předem o zdaru výpravy, buď vůbec nevykročím, nebo nedojdu. Rovný, správný, autentický vztah k hudbě (nebo k hudebnímu nástroji) je také jedním z aspektů, který se počítá, a pisatelovo odhodlání je zárukou, že nastoupený směr cesty je správný. Zaslouží také dík za odvahu, s jakou se dokázal vyhrabat z pasti jménem soudobá vážná hudba a její interpretace.
Shodně jsem se při „jedenáctkových“ ranních meditacích (jen o hodinku dříve nežli kdy před tím) opírala o hluboké vzpomínky na dokonale plynoucí chvíle, napsala jiná pravidelná čtenářka, a shodně se mi často vybavovaly obrazy jako z filmu „Nádherná zelená“; právě to setkávání lidí, partnerská komunikace, vzájemné pomáhání (a neodmítání pomoci), tvůrčí a radostné okamžiky spolupráce a snaha po vědění a žití věděného byly mojí vizí. S opatrností k vlastním přáním naprosto souhlasím… Myslím, že hodně lidem pomohlo si přečíst Tvůj názor (hned po jeho uveřejnění jsem jej předávala dál, týž den i na své besedě o Podzimu a Koktejlech, které dýcháme), protože si sami neuměli udělat svůj, mnozí váhali, zda se připojit a jak na ten nápad reagovat, ale takhle jsi jim pomohl najít Střed a smysl, a potvrdit tak intuici v sobě… Taky praktické rady (posílala jsem odkazy i těm, kteří Tě pravidelně nečtou) byly hodně dobře načasovány a srozumitelné…
Aktivní terapeutka (a také bylinářka a kuchařka a organizátorka různých setkávání s tibetskými mísami, zpěvem manter a jiných písniček) přidala vlastní komentář i k jednomu článku, a zcela jistě napomůže i těm, kteří jej četli, přečíst si vše znovu a pochopit hlouběji. Totéž doporučuji čtenářům mých knih: čtěte v náhodném pořadí, a za nějaký čas se k textu vraťte – budete nadšeni, jak jste pokročili, a zároveň jak málo jste pochopili při prvním (obvykle zběžné, povrchním) čtení. Takže: díky za každou zpětnou vazbu, každou otázku, každou možnost pochopit, docenit a ocenit.
Ovšem skvostem o pocukrovaných rychlokvaškách jsem se přímo rozsvítila… Celé roky říkám lidem, že exotické metody nejde jen tak šupem nějakého semináře nebo přečtením jedné knihy našroubovat do českých (potažmo jakýchkoli ne-sourodých) hlav. Sama jsem vždy z toho všeho exotického guláše zatím vyšla tak, že jsem si ve svém nitru zachovala stabilitu, to potřebné a použitelné si „přeložím“ do svých, ryze českých srozumitelných parametrů, a cizokrajné názvosloví se mnohdy náhle stává vlastně jen přebarvením týchž základních pravd a pravidel, které vždy stojí jako bytelný fundament v nohách naprosto každé kulturní tradice. Roky tvrdím cestujícím exo-hledačům, že jejich úkol je ZDE, v našem kraji, v jejich, našem rodišti. Kdyby měli svůj životní úkol plnit jinde (třeba v Indii, Tibetu či Peru…), asi by se tam také narodili, ale když se vrodili sem, je jasné, že taky tady mají co do činění… Znám řadu lidí, kterým se zdá být naše lokalita malá (hlavně Vodnáři), často mají tendence utíkat „za lepším“ – za uznáním, za úspěchem, za možnostmi do světa, navštěvují i opakovaně exotické dálky (a přispívají svých neodolatelným chtěním ega m.j. i k zbytečné nadspotřebě leteckých a jiných paliv…), údajně aby nasáli onu jinak vonící duchovnost místo české „zaprděnosti“… A přitom tady jejich úkoly mnohdy leží neviděny ladem; zatímco ve svých myslích se toulají někde v jiném časoprostoru a jiném Já, zatímco zde svá aktuální témata neřeší a nechávají zahnívat, prostě od nich a tím i od sebe a svých životů utíkají, protože je to mnohem pohodlnější, nežli na sobě pracovat. Nevšimli si, že ona „zaprděnost“ ale pochází právě od nás všech, co kolem sebe šíříme to, co v sobě neseme…
Přirovnání k ocukrovaným rychlokvaškám je dokonalé, právě rychlokvašení svůj svět cukrují jen na povrchu, aniž by kdy navštívili hloubku svých sladkokyselých životů…
Díky tedy za to potvrzení, že jdu správně…
Ano. Jedině takto se vytváří a udržují nepředpojaté, tolerantní a inspirativní vztahy.
