Vida. Byl jsem internetem (a možností publikovat nejprve přes prostředníky, a pak sám, na blozích) nadšen hned od počátku jeho existence u nás. Splnil se mi (jím) celoživotní sen: už v ranných 70. letech jsem pod postelí a pak v kleče psal na psacím stroji v dvanácti průklepech a sázel své první časopísky a (pokusy o) knihy, takže možnost psát dočista do čista (a přesouvat odstavce a nesnesitelně snadno opravovat chyby a překlepy)… si už jenom stále víc a zkušeněji užívám. A rád bych se (ne pochlubil, ale) podělil o radost z dobře vykonaného díla. I vy, mí čtenáři, jste totiž u toho… když se něco (většího) mění.
Když se mne někdo ptá, proč už nepřednáším a nepořádám semináře, odpovídám, že to je přirozený vývoj ke stále efektivnějším metodám šíření toho, co je šířit třeba, a dělení se o to, o čem jsem si jist, že je třeba se podělit. Zatímco kdysi (v polovině 70. a počátkem 80. let min. stol.) mé občasníky a knihy (např. o rockových nebo sci-fi snech) četli jen 4 čtenáři (víc průklepů, pokud jsem tam chtěl mít i fotky, se nedalo udělat, a tak jsem je vždy dával svázat, aby vydržely to kolování po malostranských hospodách), a na mé přednášky chodilo deset až patnáct lidí (i když na koncerty s Emilem Pospíšilem, kdy jsem v první polovině pouštěl indickou klasickou hudbu a povídal celou hodinu o nejen její duchovnosti, chodilo tak padesát jógínů, na letních pobytech s Miládkou Bartoňovou jich tam bývalo tak osmdesát, a na přednáškách v tělocvičně na Letné přes sto padesát)), a v 90. letech to bylo dvacet až třicet posluchačů nebo seminaristů, teď mne každý druhý den „čte“ vždy tak tři sta lidí.
A fejetony v kyberprostoru navíc nezaberou moc místa a jsou tak ekologické, zato jsou ale k dispozici (než vypnou proud) každému kdykoliv a (s možností zapnout si notebook klidně i na pařezu v lese) kdekoliv. Navíc je možnost si v tom tisíci zamyšlení vyhledat příslušný slovní obrat nebo odborný termín pomocí vyhledávače. A snad pozorným čtenářům také dojde, že jejich dnešní podoba je záměrná, že to tedy je (v některých článcích) hyperlinkově provázáno skrz naskrz, a začíná to žít vlastním (google) životem (a když snad opravdu nepůjde elektrický proud, knih je už také dostatek: aktualizované vydání Nové doby porodní už je v tiskárně, a poslední, zbrusu nová kapitola Po deseti letech, je nedočkavkyním k dispozici na kliknutí na obálce knihy v tisku).
Navíc Ústav pro jazyk český ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví před dvěma lety oficiálně zařadil mé internetové stránky do svého digitálního fundusu… a dnes mne napadlo zjistit si, kde všude jsem čten. Vida: zatímco u nás jsem byl v minulém týdnu čten přibližně 10 000x, na Slovensku 600x, v Anglii (samozřejmě Čechy a Slováky) 100x, ve Švýcarsku 60x, v Německu 50x, ve Španělsku 40x, v USA 30x, v Thajsku, Irsku a Norsku 20x, jednou si mne někdo přečetl např. i v Mexiku, Rusku, Slovinsku, v Keni, Íránu nebo v Turecku. Sláva možnostem internetu, vivat.
Zvláště v době, kdy umění číst (mezi řádky a v souvislostech) většinově upadá, a i docela dobře informovaní lidé jsou prostě líní brzy ráno vstát a jedenáct minut meditovat na pozitivnější matrix budoucnosti, je třeba poděkovat: jak za možnost takto šířit radostné zvěsti (o možnostech být šťastný, zdravý a osvícený), tak čtenářům a čtenářkám za to, že si mé (někdy čtenářsky velmi náročné) články najdou, a že je nejméně z poloviny (viz statistika čtenosti a opuštění stránek) i dočtou. Hurá. Mám z toho všeho radost nejen já, ale teď už i vy… (už babička mi totiž říkávala, že sdělená radost = dvojnásobná radost).
