Zaujala mě věta o místních rychlokvašných rituálech: Netuší, jaké energie (jiných než regionálně a kulturně zdejších frekvencí) vyvolávají, naprosto nepřipraveny. Co se děje, když si české ženy zahrávají s exotickými rituály? Jde mi hlavně o vysvětlení, co se děje při přivedení cizích frekvencí do místních (českých, evropských) frekvencí, v rámci schopnosti naučit se nové věci od jiných kultur a nevnést chaos do našich frekvencí. A zpívání manter hodinu (108krát) denně je v pořádku? Pokusím se z různých úhlů naznačit podstatu nebezpečí naivního používání exotických duchovních metod.
Je to asi tak, jako když si Čech, zvyklý po generace na sezónní ovoce, a např. v období Vánoc jen na sušené křížaly, dá po vánočním kaprovi pořádnou porci ananasu se zmrzlinu a šlehačkou. Dostane pak logicky a nevyhnutelně chřipku, protože ananas roztahuje, zatímco jablka a hrušky stahují…
Češka, která je dědičně uvyklá na vití věnečků pod břízou a vepřoknedlozelo, nebo maximálně tak na králíka za pletivem králíkárny, jenž ovšem najednou běhá s vlky, nebo se v rámci rituálu symbolicky (a omalováním a nahotou) vtělí do středoamerického jaguára (přičemž nemá ani ponětí, co to je pobývat v tamní nadmořské výšce, nebo v deštném pralese), nebo pokřtěná katolička, která sice do kostela nikdy nezašla jindy než o Vánocích, ale na semináři nadšeně křepčí nahá za zvuků bubnů u ohně, a leze pak do indiánské potní chýše (přičemž její povědomí o tamní animistické duchovnosti se má ke skutečné duchovnosti asi tak jako had k zahradní hadici), a má tedy své tělo a hlavně vědomí natrénováno na králíka a břízky, ale najednou je nažhaví na frekvenci jaguára a džungle, spíše dříve než později narazí. Co z toho pak její mysl může mít? A pokud to bude i vypadat, že mysl to zvládla, tělo začne protestovat a vysílat do mysli popletené signály. Výsledkem bude popletený guláš idejí a rychlokvašený pocit, že to, co právě s přítelkyněmi prožila, je ta pravá duchovnost (nebo to pravé ženství). A případné přetížení slaboproudých transformátorů silnoproudem exotiky.
Zkusím to metaforicky jinak, třeba z oblasti hudby nebo jídla: co to asi udělá, když na housle použijeme místo smyčce paličky na buben, nebo když se dirigent pokusí dirigovat oštěpem místo taktovkou? Co se stane, když to tvé „rádio“ (mysli), přijímající obvyklé frekvence místních vysílačů, je najednou zahlceno jinými frekvencemi úplně jiných rádií? Nebo když by člověk sledoval soubor Pygmejů tancovat verbuňk? Nebo když si dáš k řízku smetanovou omáčku s hruškou a pocukruješ si rychlokvašenou kyselou okurku?
Těla a hlavně mysli těchto nadšených ale většinou civilizací fyzicky oslabených žen (ale i mužů), nejsou na tolik odlišné energie připraveny… (vzpomínám, jak si jedna o mnoho let mladší tanečnice o své tělesné kondici myslela, že je mnohem lepší než ta moje, ale na Havaji, když jsme prudce a dlouze sestupovali na jednu lávovou pláž na břehu moře, a pak vystupovali zpět do civilizace, zkolabovala, a musel jsem jí stopnout auto a nechat ji vyvézt nahoru).
Pokud nějaký nadšenec hraje více jak hodinu, a pravidelně, na didžeridu, už to je až moc. Měl by délku hry prodlužovat postupně, když už, ale mělo by mu jít, jako v duchovnosti, spíše o kvalitu, než o kvantitu. Tedy ne například 1000 poklon a zápis do Knihy rekordů, ale spíše jednu jedinou, absolutně kvalitní, a tu pak ještě stosedmkrát zopakovat při udržení té nejvyšší kvality provedení a soustředění mysli.
Poklony ale nejsou zase až tak cizorodý rituál: ty dělá tělo toho, kdo je dělá (a které se zná). Právě tak zpěv manter 108x, tedy v doporučované délce, je věc, která rozhodně neuškodí, ba naopak, protože jde o uvolnění… Uvolněné hlasivky a emoce zpěváka jsou pak samy o sobě terapeutické, tak jako sám princip manter: neustálé opakování krátkých slov v sanskrtu (což je řeč umělá, vibrační), a tedy rezonující na archetypálních základech funkce těla a mysli kdekoliv a kdykoliv na světě v historii (bez ohledu na právě panující či převládající kulturu), uvolňuje jinak neustále zablokovanou mysl. A to zvláště nám Evropanům nikdy nemůže škodit…
Když je tělo při bubnování, poklonách atd. unavené, řekne si prostě únavou o pauzu (má brzdu, kterou naivní neinformovaná mysl člověka, který si neumí naslouchat, postrádá). Rizikové je ovšem i nekritické přebírání filosofických konceptů toho kterého exotického rituálu naivní myslí, která si myslí (protože nemá žádnou autentickou zkušenost), že to přece nic není… ale neuvědomuje si, že ani mysl, ani tělo není připraveno.
Když někdejší mistr světa v šachu Američan Bobby Fischer odpovídal novinářům na otázky, mimoděk na sebe prozradil, že trénuje fyzickou výdrž těla tím, že v představě zvedá padesátikilovou činku. Tehdy to bylo nová a tajná informace. Jeden novinář hned provokoval: A proč nezvedáte rovnou dvěstěkilovou činku? Bobby Fischer se zamyslel a odpověděl: To bych si mohl ublížit.
Vytrénované tělo českého jógína nebo sportovce si s mnohým poradí, takže indiánská potní chýše sweat lodge mu prostě, pokud jde o tělesnost, jen připomene saunu. Jenže sweat lodge není jen vypocení, ale i duchovní forma rituální očisty, která měla v životě severoamerických indiánů nezastupitelnou roli. Evropanovi neuškodí, když se v Rolls Royce projede šedesátkou (jak byl zvyklý v Trabantu), ale naopak to škodlivé a nebezpečné je.
Celá staletí a mnoho generací prováděné rituály například příslušníků jihoamerických pralesních kmenů nebo australských aboridžinců, kteří mají ještě neohlušené uši a civilizací ještě neobroušený šestý smysl, jsou pro zhýčkané a rozmazlené a navíc soutěžící Evropany a Evropanky bezcenné, a někdy dokonce se škodlivými či bolestivými následky, právě tak, jako když se našinci (už tak přežraní) dodělají dezertem – velkou rychlokvašenou a navíc pocukrovanou kyselou okurkou.
