Zatímco instrukce byla nakrájej to na tenko, a navíc při hledání zaměstnání dostal v jedné suši restauraci za úkol naučit se krájet na tenko, Roman máslovou kedlubnu z farmářského trhu nakrájel dosti našišato, přičemž jedna strana byla až neobvykle tlustá. Při obědě jsem pak poznamenal, že nesplnil očekávání, a že ta kedlubna by byla nakrájená na tenko, kdyby už z počátku „nemyslel“, a měl tedy předem tenké i myšlenky. Pokusím se studentům duchovna a zenu zvlášť naznačit, jak je důležité mít tenké myšlenky (a jakkoli metaforicky to zní a vypadá, stejně na tom něco je).
Jak jsme tak vyrostli a přizpůsobili se společnosti a době, ve které žijeme, zvykli jsme si jet (a myslet a předjímat a existovat) tak na čtvrt plynu. Nemusíme se moc snažit. Jen tak automaticky, zvířátkově přežíváme, a bez cíle a motivace obvykle utrácíme drahocenné vteřiny zázraku jménem života v povrchnostech a prkotinách o to víc jsme obětmi vlastních nezvládnutých emocí. Cesta z iluzí a zmatků v mysli a hormonech byla popsáno už kdysi dávno, a instrukcí je dnes také dost, jen se rozhodnout (rozhodující je úmysl) a pak se vyhrabat (usilovnou prací) z pasti myšlení ven. Svět, a zvláště ten niterný, je jedna velká iluze.
Pomohu (si, vám) další metaforou, jakkoli je to jen metafora. Představme si, že máme mozek a mysl plné tlustých myšlenek. Jeden dávný zenový mistr v reakci na košatou odpověď mnicha na jednoduchou přímou otázku použil jinou metaforickou lekci: „Copak když nakreslíš žížalu, jí pak ještě přikreslíš nožičky? A pak ještě botičky a tkaničky? A pak ještě ponožtičky?“
Právě tak jsou naše odpovědi, ale i myšlenky, ale i reakce, košatě tlusté, chlupaté dalšími a dalšími odbočkami a kořínky k dalším kořínkům… a tak máme na hladině mysli emocemi věčně rozbouřený a zároveň nerozpletitelně provázaný guláš nedořešených a zapomenutých, ale o sebe vzájemně drhnoucích a tedy překážejících nevyřešeností, takže pokud i dostaneme nápad, ten se rychle v tom hustém slizkém zmatku utopí. Navíc nám nikdo neřekl, že i mozek bychom si měli aspoň občas uklidit.
Tenká, pronikavá a daleko dosahující myšlenka zato prosviští zmatkem, zamíří rovnou do středu pomyslného terče situace a projede jí jako ostrý samurajský meč máslem (nebo kedlubnou). Jako když je světlo koherentně uspořádáno do tenkého, všepronikajícího svazku, kterému se pak říká laser. Právě tak již umíme řezat ocel super tenkým proudem vody. Metaforické směřování je snad jasné: tenká myšlenka (stvořena v mysli, která už umí soustředit energii) pronikne zdánlivě neproniknutelnou houštinou nějakého neřešitelného problému (zvláště když přestaneme myslet na to, že je neřešitelný), a rozřízne gordický uzel příliš komplexních souvislostí jen to fikne. Je-li pak třeba, z mnoha tenkých myšlenek může člověk dovedně, jako pavouk, uplést (svázat) pevnou strukturu nebo konstrukci (která je ovšem, jako pavoučí síť, ekologicky snadno vypáratelná, tedy recyklovatelná).
Odpovědi zenových mistrů a jógových guruů jsou právě takové: tenké a pronikavé. Projedou bahníčkem pohodlných stereotypů a donutí adresáta jak ke zdravému úleku, tak ke zbrklým pokusům o soustředění (úlek je zde pozitivním katalyzátorem, protože mysl začátečníka se octne v tom pro poznání sebe sama ideálním stavu – před myšlením). Začátečník samozřejmě, protože je ještě netrénovaný, zazmatkuje, a adrenalin, který by mohl posloužit k pomyslnému obrannému útoku (klidně i na odpověď či výzvu mistra či guru k souboji intelektů), zavelí k ústupu (útěku). Podruhé či potřetí (protože je jako génius: chyby dělá, ale nikdy je neopakuje) se už ale nelekne, a projde pomyslnou bránou (v neexistující bráně) svých iluzí.
Jedna z cest jak natrénovat rovnou hladinu mysli (respektive zintenzivnění a zefektivnění mysli): když už se na ní objeví myšlenka, je (nacvičeně) tenká, a je snadné ji zachytit a vytáhnout, nebo nechat zmizet – tím, že si jí prostě vůbec nevšímám. Pokud si jí začnu všímat (jako když si hypochondr začne všímat, kde a jak ho píchá či dokonce bolí, a pak ještě otevře seznam diagnóz), začne chlupatět a tloustnout. A nabalí se na ni další a další myšlenky.
Tahle verbální zamyšlení vypadají pro začátečníka nesrozumitelně, ale (protože mají přece jen jakousi poetickou hodnotu) neurazí. Jenže ony jsou to navíc časované bombičky: i současný povrchní a nezkušený čtenář si ani nevšimne, že se mu do podvědomí usadí semínko šému, které pak, dříve či později, v té správné chvíli, spuštěno rezonančně, jakoby zmáčkne ten správný čudlík: mysl si v AHA okamžiku navíc všimne, že tenké myšlenky jsou hezčí, efektivnější, snadněji se s nimi operuje, a přesněji se jimi dosahuje i těch vzdálených cílů.
S tenkou myšlenkou (na krájení kedlubny nebo čehokoliv jiného) pak člověk krájí tak tence, že by ho ihned vzali do jakékoliv suši restaurace na brigádu. A protože pak díky tenkým myšlenkám se ze začátečníka brzy stane dobrý a ještě lepší kráječ, dostane se třeba na školení až do Japonska, a převratně, pozitivně a široce změní a zintenzivní svůj život.
Na počátku byla… myšlenka. A ta myšlenka byla tenká…
