Na stránkách internetového denníku Britské listy se odehrál „předvánoční“ příběh o zoufalství a rychlé pomoci. Jaksi v pozadí velkých příběhů (Drobil a Assange) to byl a je příběh velmi provinciální, malý a ve svých důsledcích pro stát a úřednictvo, ale i pro nás kteří to dopustili, jaksi trapný. Protože ale právě tento skončil dobře, i když je, co se týká vztahu státu k potřebným, téměř typický, jen cituji (včetně dvou dalších stesků) a nekomentuji. Vychutnejte si a naplňte tak svou denní dávku charitativních emocí…
Klobouk dolů před štědrostí čtenářů Britských listů. Ale co dál?, ptá se Jan Čulík a píše: Hluboce se skláním před pomocí, kterou velkomyslně a bezodkladně poskytlo paní Martině, v rozpadávajícím se domku s vypnutou elektřinou a se třemi malými dětmi, obrovské množství čtenářů Britských listů, v okamžité reakci na článek svědka, pana inženýra Šejnohy, nazvaný „Havlovy děti“ Velkomyslnost a dobré srdce tolika lidí je opravdu dobrou zprávou. I po zaplacení povinné darovací daně (7 procent) se zdá, že se paní Martině podaří stoprocentně uhradit veškeré dluhy a ještě nějaké peníze zbudou pro děti, i kdyby ji nakrásně kvůli těmto darům nyní sebrala sociálka podporu.
Pro paní Martinu z jižní Moravy se za dva dny sebralo 250 000 Kč, jásá sám Jiří Šejnoha, a píše: Odmalička nevěřím na zázraky. Příliš brzy jsem začal číst Foglarovy Rychlé šípy. Ale tento týden, co se to stalo? Vypíši vám postupně tu souhru okolností a náhod a všechny s kladným znaménkem. Kdo si to sám neprožije, nemůže tomu uvěřit. Stal se zázrak v pouhých sedmi dnech! Zvažoval jsem, jak pomoci a napsal jsem to také v jednom z emailů. Napadlo mne zveřejnit její slovopád, tu výpověď připomínající styl psaní Bohumila Hrabala. Proč zrovna v Britských listech, to mne napadlo, protože vím, že je čtou slušní lidé. Pozdě večer mi zavolal šéfredaktor BL Jan Čulík a ptal se, co s tím, je ochoten to zveřejnit. Nevěděl jsem co říci, tak jsem cosi zablekotal, zkusme to, ráno uvidíme, jaké budou reakce. Znovu opakuji – nešlo o žádnou výzvu ke sbírce – jen o radu, co s tím můžeme udělat. A nepopírám, byl to také můj malý protest song, když už Karel Kryl nemůže zpívat na živo. Hned ráno se ozvali krajané ze zámoří, to díky časovému posunu šesti hodin. A první milí lidé od nás a další krajané ze všech koutů Evropy (Anglie, Skotsko, Německo, Finsko, Slovensko). Všichni chtějí pomoci malým finančním darem, žádají poslat kontaktní údaje. Odpovídám asi prvním třiceti lidem s letmou kopií šéfredaktorovi. Ten zveřejní číslo účtu Martiny, je si vědom, že nemohu stihnout všem odpovědět. Teprve nyní se z toho stává živelná sbírka na pomoc matce v nouzi – paní Martině. Během dvou dnů lidé pošlou přes 250.000 Kč na její účet; je zachráněna…
Publikovali jsme případ paní Martiny v Britských listech jako případ modelový, informuje a zevšeobecňuje Jan Čulík: Víme velmi dobře, že paní Martina není zdaleka jediná, kdo se v ČR potácí v dluzích a je ve zcela bezvýchodné situaci. Tyto případy musejí mít systematické, celostátní řešení. Těžko mohou čtenáři Britských listů zachraňovat svobodné matky s dětmi na mizině 250 000 korunami každý týden. Měla by vzniknout ve veřejném zájmu organizace občanů, kteří budou vyvíjet nátlak na média i na politiky, aby byly upraveny zákony tak, aby se slabí členové společnosti, především matky samoživitelky s dětmi, do takovýchto situací nedostávaly. Není to raketová věda, takové zákony existují skoro všude v západní Evropě. Stačí je nastudovat a uvážit jejich přenesení do České republiky.
Lidi ve vlastním zájmu by se měli dát dohromady a usilovat o tyto zákonné změny. Aby se v České republice dalo žít. Není příjemné žít s vědomím, že spoluobčané nemají možnost se ohřát a jsou s malými dětmi – nebo třeba hladovějí. Alibistické vysvětlení, že „si to zavinili sami“, je v mnoha případech falešné. Když dokážeme za dva dny sebrat čtvrt milionu, měli bychom se stejnou energií usilovat o kultivaci veřejného prostoru. Je to – jak říkávala kdysi estébé – „i v našem vlastním zájmu“.Na české politiky v této věci ovšem nelze spoléhat – ti se starají jen o vlastní kapsu. Je nutno je k přijetí civilizovaných zákonů donutit a dokopat. Zostudit je, aby je přijmout museli.
http://www.blisty.cz/art/56057.html
http://www.blisty.cz/2010/12/17/art56145.html
Máte naprostou pravdu, že záchrana jedné ženy je chvályhodná a je povzbudivé, že její příběh vzbudil soucit. Znám ale ze svého nejbližšího okolí možná ještě divočejší příběh, píše jiný čtenář, Martin Štrajbl. Vdaná matka dvou dětí odmítala souložit se svým násilnickým a alkoholickým manželem. Ten jí znemožnil přístup k jejím penězům, které chodily na jeho účet. Ona ve stejnou chvíli přišla o práci na částečný úvazek a zároveň jí skončil rodičovský příspěvek. Ocitla se zcela bez prostředků. Byla nucena podat návrh na výživné na děti. Toto se vleče již déle jak rok. Otec do rozhodnutí soudu platí prozatím 4000,- na děti a ona pobírá 1500,- podporu v nezaměstnanosti. Její celkový příjem je tedy 5500,-. Od příštího měsíce pouze 4000,-, jelikož jí skončí nárok na podporu. Ona žije v rozpadajícím domě, který měli rekonstruovat, platí účty za plyn a elektřinu a dokonce musela doplatit doplatky za plyn za období, kdy se on zdržoval ve společné domácnosti. Proč to píšu. V této chvíli její příjmy nestačí na udržení obživy a chodu domácnosti. Řešila to žádostí o sociální dávky. Byla odmítnuta s tím, že ona nemá nárok na základě toho, že otce dětí městský úřad považuje za společně posuzovanou osobu a jeho příjem jí znemožňuje nárok na dávky, a to i přesto, že úřadu byl poskytnut zápis od soudu, kde je uvedeno, že již rok nežije ve společné domácnosti. Úřad se hájí tím, že dokud on uplatňuje slevy na dani na děti, považuje ho za společně posuzovanou osobu i přesto, že on tak porušuje zákon. Na finančním úřadě potvrdili, že on slevu na dani uplatňuje v rozporu se zákonem, ale že oni s tím nemohou nic dělat. Ona žije v regionu s minimem pracovních příležitostí a jako matka dvou dětí je absolutně bez šance. Svou situaci chtěla dále řešit odchodem za sourozenci do zahraničí, kde by mohla okamžitě pracovat a s podporou sourozenců levně žít u nich, ale to do doby, kdy se jedná o péči o děti, není možné. Byl by to únos.
Matka dvou dětí je v tomto státě vydána do náruče lichvářů či kuplířů, protože náš právní bordel ji umožňuje držet v naprostém existenčním šachu, kdy právě z těchto důvodů se část žen rozhodne pro trpění domácího násilí a někdy násilnou smrt a ta druhá odvážnější pro smrt hlady. Já osobně už tuto zem nenávidím a chápu ji jako pro mě nepřátelskou a jsem s ní v osobní válce a snažím se před jejím vedením uhájit, co se dá. Tato země je v rukou mužských šovinistů střední generace, jejíž snem je zotročit si naši generaci, jak se o tom pěkně zmínil Jan Keller na Vratimovském semináři. Mimochodem Jan Keller je asi jediný koho si můžeme v naší zemi vážit.
Známému Turkovi, který se raději vyhýbá cestám do Česka, vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, když zjistil, co se u nás může matce dvou dětí stát s tím, že takový bordel je v Turecku nemyslitelný. Ono i když srovnáte čisté ulice tureckých měst a špínu našich měst, pochopíte, že tato země je již ztracená a že bychom o právech žen v muslimských zemích měli pomlčet. Mám pocit, že postavení ženy je u nás dnes již horší než v muslimském Turecku. A naději jako vy nesdílím. Dnešní idiotismus mladé generace, o kterém mluvil Jan Keller na Vratimovském semináři, není nadějí pro světlou budoucnost.
http://www.blisty.cz/2010/12/17/art56160.html
Navazuji na článek Martina Štrajbla „Tahle země není pro ženy“ a dodávám,“ani pro starý“, píše další čtenář BL, Stanislav Antoš v článku „Tahle země není ani pro staré lidi“. Moje matka zemřela v roce 2004 a pobírala důchod 5.650-,Kč, ze kterého musela kromě výdajů za bydlení zaplatit vodu, plyn a elektriku a více než třetinu důchodu spotřebovaly návštěvy zdravotních zařízení a léky. Na obživu, dopravu a ošacení ji zbývala částka hluboce pod životním minimem. Jakékoliv cestování, nebo návštěva společenských zařízení ji byla zcela znemožněna. Na rozdíl od uvedeného životního příběhu nebyla matka schopna ani emigrovat. Musím proto zcela souhlasit s Martinem Štrajblem že tato země je v rukou šovinistů střední generace, jejíž snem je zotročit si naši generaci.
