Nejlepší lék na cokoliv je prevence, a nejlepší prevencí je včasný pozitivní příklad. Zatímco téměř deset let se „ledy“ změny v porodnictví hnuly jen sem tam (individuálně, při vší úctě k těm několika aktivistkám, které vydržely), teď, jako bych to objednal u příležitosti druhého aktualizovaného vydání knihy Nová doba porodní, se události, nehorázné články ale i okamžité asertivní reakce, jen hrnou. Jedna čtenářka se svěřila s osobním příběhem (ze zkušenosti vlastní, ale později i poučené - protože kdysi ve zdravotnictví pracující -, babičky): počtěte si a předejte poselství dál.
K separaci dítěte od matky po porodu „jen“ toto osobně: Od svého narození jsem prý celý rok noc co noc proplakala, přestože jsem měla veškerou potřebnou péči. Až po roce, když konečně moje maminka již odmítla poslouchat rady ostatních matek „odbornic“, že si nemá dítě brát s sebou do postele (aby jej v spánku nezalehla), si mne vzala k sobě na noc pod peřinu. Tu noc prý můj pláč „zázračně“ ustal a od té doby jsem neplakala a začala konečně trochu prospívat… Tohle jsem se dozvěděla až zcela nedávno, právě když dcera porodila, odmítla kočárek, nepoužívala ani připravenou kolíbku (vlastnoručně pletený proutěný koš) a babička – moje maminka – se k těm „podivným“ postupům nejdřív nesouhlasně, ale pak ze zkušenosti vyjádřila.
Z útržků mých vlastních hlubokých vzpomínek na toto období svého života vím, že jsem od narození trpěla silným pocitem odloučení, osamělosti, opuštění a zrady. Proto ten pláč… Snadno se v nás pak berou všechny ty pocity křivdy a nutnosti boje o přízeň a zaslouženou lásku. A to jsem měla rodiče svědomité a laskavé, jen se trochu báli dělat věci jinak, podle svého cítění…
Moje sedmiměsíční vnučka je na tom docela jinak (i díky tomu, že dcera četla v těhotenství Novou dobu porodní a Každá maminka je Mozart). Přestože její porod se konal v porodnici a dcera (z anatomických důvodů) nemohla dlouho kojit, spí holčička mezi svými rodiči na společném lůžku, je zcela spokojená a prospí celou noc, a to po celou dobu od příchodu z
porodnice. Jakmile to bylo možné, začala ji dcera nosit v šátku (kočárek si vůbec nepořizovala) a všichni říkají, že tak klidné dítě je málokdy vidět (i když umí pořádně rošťačit). Cítí se v bezpečí a nevymáhá si pozornost, protože ji prostě má. V šesti měsících s viditelným vděkem přijala (vyžádala si) chodítko – od toho okamžiku totiž není závislá na tom, kdo ji kam odnese, ale je samostatně se pohybujícím „velkým“ členem rodiny. Komunikuje, i když ještě ne slovy („tata“ je první, na toho je od narození zvláště vysazená, protože ji taky hodně nosí).
Nedávno ochutnala první pevné sousto (mimo běžná mixovaná jídla) a pozorovat ji při tom soustředěném zkoumání bylo pro nás všechny zážitkem. Stejně tak si bezeslovně „řekla“ o pití z hrnku (i když lahvička stále funguje), ale protože viděla nás ostatní, že to tak děláme, potřebovala to vyzkoušet. To štěstí v jejích očích, že jí rozumíme, bylo nepřehlédnutelné. A když jí někdo něco zpíváme, „zpívá“ si taky… Při nošení v šátku (venku nejraději) usíná v pozici „bříško na bříško“ – odtud přece vzešla, tam to (vibračně) dobře zná…
Myslím, že i když se třeba v těhotenství, během porodu či po něm trochu něco přece jen „zvrtne“ a nelze se tomu v tu chvíli vyhnout, nemusí to v člověku drhnout navždy, ale je stále možnost to docela dobře napravit – jen je to na rodičích. Nastavit míru doteků nad „obvyklý“ (navyklý) rámec (včetně nošení v šátku), neopomínat účast dětí při všech běžných činnostech dospělých, komunikovat i když dítě ještě nemluví (a mnoho dětí, narozených po roce 2000, prostě slova ke komunikaci prostě jen nepotřebuje, protože jsou možná empatické a telepatické) a řada dalších společných činností (i když si můžeme myslet, že to dítě z toho „ještě nemá rozum“) – prostě proto, že rodičovství JE prioritou, to vše pomůže „pochroumaný“ kousek života (pobyty v inkubátorech, odloučení, osamění při operativním porodu apod.) z paměti dítěte přece jen poměrně rychle vymazat a přepsat (nahradit) jej plnohodnotným vztahem, pocitem bezpečí a důvěrou – v rodiče a svět. Uzdravení vzpomínek je možné, jde to, jen se na to musí vynaložit mnohem více trpělivosti a nepodmiňované lásky a když tento krok udělají rodiče v ranném věku dítěte, nemusí si to nést do dospělosti ani dítě (jako psychické trauma), ani rodič (jako pocit viny)…
Jak píše Jean Liedloffová, dítě je přirozeně připraveno na určitou míru „předpokládaného“ stresu kolem svého narození, ale nesmí strádat trvale a narážet dlouhodobě na neznalosti a neochotu rodičů se vzdělávat, byť „staronovými“, ale přirozenými postupy. I proto plánuji debatní večer na téma „telepatické napojení“ rodičů na děti, jakousi besedu o komunikaci s dětmi, které nepotřebují slova (a rodiče mnohdy ani netuší, že nějaká telepatie, empatie či intuice existuje!)…
