Být učedníkem je v každém (uměleckém) řemesle (života), zvláště v tom duchovním, a zvláště ve dnech, když se nedaří, spíše řeholí, než povznesením. Mysl novice nechápe ani většinu pravidel a metod výcviku, ani narážky a náznaky zkušenějších (mnichů, kolegů, učitelů). Novic nechápe (a není schopen zaregistrovat) ani všechnu tu lásku a péči, se kterou mu služebně starší připravují všechny ty pasti a pastičky na jeho mnoha programy zablokovaný mozek. A tak místo pružné mysli, která si nic nebere osobně (a tím se, jako génius, kterých chyby dělá, ale pak už je nikdy neopakuje,učí), vlají emoce a zmatek. Novic snad teoreticky chápe, že je v zájmu jeho Cesty k sobě samému (a k osvícení) dosavadní programy zavařit (jako klapající převodovku Trabanta), ale v praxi je z toho zoufalý: navíc mu, takto emočně oslepenému, nedochází, že jen houšť a větší kapky jsou řešením.
Třetí den padal sníh a my zbylí dva kumpáni jsme se těšili, jak si ráno nazdobíme pingpongový stůl: na téměř patnácticentimetrovou duchnu prašanu jsme hodlali do mandaloidního obrazce naaranžovat oranžové míčky, a celé to korunovat poslední dýní hokkaido v téže až reflexní oranžové barvě… abychom to celé mohli vyfotit. Třetí z nás, novic, šel tu noc na první noční směnu své první brigády, a tak jsem vstal hned po šesté, abych ho při příchodu uviděl a zabránil mu iniciativně sklidit sníh ze stolu. Říkal jsem si, bude unavený a spěchat do postele, snad nebude aktivní. Jenže on se dostavil až kolem sedmé a tak tiše, že jsem ho nezblejsknul. Když už měl dokončenu sněhovou očistu, s hrůzou jsem ho spatřil a vyběhl: umetl nejen cestičku, ale i stůl.
Přitom, pokud měl přebytek energie, sníh před naším domem, na rozdíl od sousedů, zůstal neodhrabán. Marně jsem mu mnohokrát zdůrazňoval, že rozhodující je vždy úmysl, a ještě jen ten, který je nasměrován pryč od ega: nejlépe směrem k pomoci ostatním. Tedy „neptej se, co druzí mohou udělat pro tebe (a co rád uděláš pro sebe), ale co ty můžeš udělat pro druhé“. Jako každý novic, dělá většinou jen to, co mu jde, bez ohledu na potřeby situací a těch dalších, a když ale něco iniciativně udělá, je to tak překvapivé, že až stopu zanechávající…
Před několika dny se novic zase (emočně) zasekl: nepochopil, že když chce hrát ve dvojici, měl by se snažit i ve svém zájmu (trénuje delší dobu uvolnění zápěstí a také aby vůbec trefil správně míček) servírovat tak, aby bylo možno míček umístěně vrátit. Když mu to partner naznačil, bránil svůj postoj (a své ego) stále usilovněji (mám nařízeno trénovat zápěstí!). Až se kamarádi málem rozhádali. Večer to nadnesli učiteli, a ten začal novicovi vysvětlovat, v čem udělal chybu: mysl novice se ale opět emočně zasekla tak, až ho museli poslat na mráz zakřičet si KACU!
A tak jsem mu znovu vysvětloval, že když nedokáže nepředpojatě, otevřeně naslouchat čemukoliv, co mu říkám (i kdyby to vypadalo jen jako kratičký vtip, nebo zdánlivě nesmyslná poznámka, nebo rada, která vypadá že není zase až tak důležitá), protože dominantní ego podvědomě neustále „brání“ vlastní postoj, škodí sám sobě: neslyší, co je za radou či vtipem, tedy dlouholetá zkušenost zkušenějšího a moudřejšího. Mozek novice zcenzuruje vše, co se mu nehodí do krámu (diktátu dosavadních zkušeností a znalostí).
Před několika dny se novicovi zvláště (ne)dařilo, takže dostal za úkol své nepozornosti sepsat: Učitel se rozhodl, že dnešní den bude moje lekce bdělosti (spíš uvědomění, jak jsem nebdělý). A tak to pokračovalo dalšími maličkostmi. Nechal jsem brýle na stole (překážely by návštěvě a já bych ji rušil, kdybych si pro ně přišel), hromady větví, které jsem nakrátil, jsem hodil zbytečně na místo, kde nejsou nic platné (a přidělal si tak práci), zapomněl jsem si zahradnické nůžky, pak rukavice, někam jsem položil hrábě, pak jsem chtěl hromadu větví spálit a donesl je na místo, které bych pak musel znovu zbytečně uklízet, místo správného místa, kde to nevadí, pak jsem se rozhodl zapálit oheň a ne a ne jej zapálit, znovu a znovu jsem dělal tuny zbytečných pohybů (učitel se smál, pak přehnaně lamentoval, poskakoval po zahradě, lomil rukama, koukal do nebe a ptal se nebes, proč má tak nešikovného žáka) a nakonec jsem si večer při krájení cibule uřízl kus kůže (takže teď píšu s náplastí).
Až úsměvná pravidelnost, s jakou novic (on sám říká, že to ne on, ale jeho ruka) automaticky splachuje po každém čurání (jest zde zvykem, protože WC nemá možnost po malé straně spláchnout jen třetinovým objemem vody, že zdejší muži splachují po malé až po několikátém použití mísy), nebo s jakou uklidí otvírák na konzervy nebo jinou málo používanou ale v tu chvíli velmi důležitou součást příborníku tak, že není k nalezení, nebo jak si zapomíná, když už se venku obouvá, že si zahraje pingpong, vzít pálku, nebo s jakou občas vyrobí tu nejhorší verzi toho kterého úkonu, či aplikuje otrocky co bylo řečeno před týdnem, aniž si všimne, že se podmínky změnily, svědčí o hloubkách automatických programů, které změnit, natož eliminovat, je setsakra obtížné.
Právě ta směska značných pokroků, které již (vzhledem ke svému mládí) učinil, a zároveň ještě postpubertálních tendencí ohrožujících stabilitu celku (mysl je cele zaplněna tou kterou emocí a nedochází ji souvislosti, natož aby byla schopna tenkých myšlenek), je u něho nádherná, pro mne zábavná a pro služebně staršího studenta kolegu navíc výuková (z cizích chyb se člověk nejlépe poučí, protože jeho mysl není zaplavena emocí).
Mysl začátečníka je dokonalá ve své naivní upřímnosti, s jakou se raduje a dokáže otevřít čemukoliv novému, ale druhá strana téže mince se jmenuje „neschopnost prohrát“. Nejen v Člověče nezlob se, ale i v každodenních sporech o to či ono. Novicovi nedochází, že v klášteru, ášramu či buddhistickém centru je nejlepší taktikou prostě nespekulovat (brání se okřídleným sloganem, který v nás vyvolává záchvaty smích: já jsem myslel…) a prohrávat a prohrávat (všechny ty z pohledu osvícení tak drobné a zbytečné žabomyší spory ega). V téhle maskulinní společnosti, která preferuje mládí, sílu a vítězství, je to samozřejmě velmi obtížné, a prohrávat se nenaučila ani většina současných mladých a úspěšných žen (a také proto mnohé ženy české ve svém ženství upadají a jsou pak nešťastné a nespokojené).
Japonští, čínští a další dálněvýchodní novicové to mají lehčí v tom, že v tamní kultuře má duchovní učitel (a starší kolega mnich) obrovskou autoritu, kterou si novic ani v nejegoističtější myšlence neodváží zpochybnit. A tak mu stačí jen poslouchat… (ve smyslu poslušně udělat to, co je třeba, nemyslet, a necpat se tam, kam nemám, pokud si nejsem jist, že je to správně a pomůže to ostatním). Přitom „nemyšlení“ není vypnutí celého mozku, ale jen jeho oč menší, o to diktátorštější část softwaru.
Čeští novicové jako jeden muž tak „nešťastnou náhodou“ rozbíjejí sklenice, misky, při krájení zeleniny si pořežou prst, kupují stále dokola i to, co pak vyhazujeme na kompost, zapomínají do těsta na koláč vrazit to či ono, neustále odpalují (omylem?) míčky sousedovi přes vysokou cihlovou zeď, nebo je rozšlápnou, a neposlouchají (rady zkušenějších). Takový novic přijede z víkendové výstavy utahaný a nespokojený, protože tam bylo příliš mnoho lidí, a ani si nevzpomene, že mu přitom bylo dopoledne doporučeno jet hned po obědě, protože v tu dobu na takových výstavách bývá přece jen (lidu)prázdněji. Hledá neúspěšně zaměstnání celý měsíc z pohodlí domova (na internetu), přestože rada zněla a zní vyjeď hned ráno, udělej pro to něco sám, člověk musí nejprve dát, a pak teprve dostane… a sotva vyrazí hned ráno osobně, vrátí se s úsměvem: už mám práci, v noci nastupuju.
Z hlediska zkušených, kteří si ani nepamatují, kdy něco rozbili, kdy si něco zlomili nebo uřízli nebo kdy něco ztratili nebo rozšlápli, kdy vyklepli „omylem“ vajíčko do koše a skořápku hodili na pánev, nebo se jinak netrefili, jsou novicové prakticky všichni ostatní obyvatelé našich luhů a hájů. Tak jako masojed netuší, o kolik energie ho jeho tučná vášeň připravuje, ani tihle novicové duchovní školy života (kteří o předmětu bdělé vědomí ani neslyšeli) netuší, jak je nakonec snadné být šťastný, zdravý a neustále obveselován nenapodobitelnými kousky noviců. Stačí jen trénovat bdělé vědomí, nebo jinak, pozornost, a tu by zvláště novic měl trénovat každou vteřinu, neustále: protože není cesta k pozornosti, pozornost je cesta.
