Žena atraktivní a bohatá je ve výběru manžela bezradná, neboť nepotřebuje perspektivního muže. Podle právě zesnulého sexuologa Plzáka ve výsledku sáhne po jednom ze dvou typů mužů – buďto typicky maskulinním nebo po muži málo potentním. Neboť jak ukazují průzkumy, žena, která je bohatá a krásná, ztrácí sexuální apetenci, protože má příliš velkou nabídku… Problém je v tom, že zamilovanost, jako každá porucha emocí, trvá tři až šest měsíců. Poté začíná vztah fungovat už na jiných mechanismech než jsou růžové brýle.
Dnes existují tři hlavní problémy současné vědy, filosofie a teologie. Je to vznik vesmíru, vznik života na zemi a vznik lidského vědomí. O všem tom byly napsány tisíce stránek. Fantasii se při tom meze nekladou a zrnka pravdy se hledají těžce. O vzniku života víme dost, ale ne vše. Při syntéze živé hmoty se účastní aminové kyseliny, lipidy, nukleotidy a další. Nikde v dohledu není nic nadpřirozeného, žádná životní síla. Vše se dá ve zkumavce syntetizovat. Je to jen otázka času, kdy k tomu prokazatelně dojde. Složitější je otázka vědomí. Od dob René Descarta se všechno uvažování myslitelů dělí na idealismus a materialismus, podle toho, zda rozhoduje spíš duch nebo hmota. Argumenty jsou tak složité, že filosof Schopenhauer hovořil o tom že vědomí je uzel světa. Měl jsem možnost se do této diskuse zamotat. Na základě rozboru kvantově fyzikálních a fyziologických procesů v mozku mi vychází, že lidské vědomí je v první řadě přirozeným fyziologickým jevem a jiná vysvětlení asi nejsou správná. Nadpřirozené síly zase tedy nemusí hrát žádnou roli. To si ale musí každý sám rozmyslet Stanislav Reiniš
Pane Vieweghu, vy chlapi jste vhodní pouze na oplodnění a pak je lepší se vás rychle zbavit. Investovat do dětí má smysl, děti se vyvíjejí a časem se investice vrátí. Vy manželé jenom berete a vývoji se bráníte, život s vámi je ztráta času. Čtenářka Eva Neuwirthoová, Jihlava
Podávat hračku spolu s nezdravým jídlem bude v San Francisku nezákonné. Tamní radní zakázali tamním restauracím rychlého občerstvení prodávat dětská menu s hračkou. Děti jsou podle mnich vystaveny agresivní reklamě, aby konzumovaly kvůli hračce jídlo, které je nezdravé. Restaurace McDonald´s musí do prosince 2011 „ozdravit“ dětské menu.
Bohatí jsou zkrátka stále bohatší a je jich málo. Musejí budovat ploty, soukromé armády, soukromou policii. Život bohatého člověka stojí strašně moc, a aby byl ufinancovatelný, musí se hledat stále nové zdroje. Humanismus bohatých neexistuje a my ostatní jsme pro ně jak statistická chyba. Momir Bulatovič, ex prezident Černé Hory
„Chlapci, samet nemůžete leštit jen tak po srsti. Musíte vzít ocelový kartáč a proti srsti to pořádně protáhnout. Jen tak všecka nečistota vypadne“, řekla podle herce Michala Palaty jedna divadelní garderobiérka hned po sametové revoluci.
Kde se bere to chronické patolízalství všech těch úředníků a radních? Ti lidé nemají páteř. Problém není v tom, že by měli strach, že by je vyhodili. Většinou mají svá šéfovská místa jistá. Ale oni nemají vlastní názor, částečně ze zásady, částečně ze zvyku. Musí být na někom závislí. Je to závislost na závislosti, jakési univerzální postižení, lokajská poníženost před čímkoli, co je oficiální a s razítkem. A proti tomu je třeba bojovat, protože takto postižená společnost se stane lehce obětí kohokoli, kdo je u moci, i když to z počátku ani tam nemyslí. Když budeme mít takovýto feudálně poddanský vztah k moci, nikdy se jako občanská společnost nikam neposuneme. Demokracie je křehká věc, o kterou se musí bojovat permanentně. Pořád si málo uvědomujeme, že máme svá lidská práva a těch bychom se neměli vzdávat. Lidé jsou ale apatičtí a dávají přednost tomu stáhnout se do sebe a navenek se vším souhlasit, hlavně aby neměli problémy. Ewa Wojciaková, herečka, režisérka a ředitelka Teatra ósmego dnia v Poznani.
Při sledování nekonečného seriálu nejrůznějších korupčních kauz, předražování státních zakázek, braní neoprávněných „provizí“, či dokonce manipulací s evropskými fondy se nabízí nelichotivý závěr, že jednadvacet let od pádu komunismu se v České republice nepodařilo vybudovat zcela funkční demokracii, opírající se o právní stát, ale zato se podařilo vybudovat poměrně funkční kleptokracii. Jinými slovy systém, v němž z pozadí vládnou zloději. Jiří Pehe
Hrůzná čísla nabízejí každý rok statistiky nedonošených dětí, a naši lékaři se ještě chlubí, že v zachraňování postižených nedochůdčat jsou nejlepší na světě. Zároveň tvrdí, že na ně nemají nemocnice dost peněz. Kéž by! Už v roce 2000 se narodilo 5277 novorozeňat o váze pod dvě a půl kila. O pouhých osm let později je už číslo 8638. V této statistice se ovšem skrývá 30 procent dětí daleko menších, permanentně poškozených, odsouzených k živoření s mozkovou obrnou, epilepsií a Downovým syndromem. Inkubátory totiž plní také děti, které se stěží vejdou do dlaně, hlavně proto, že stále víc žen otěhotní díky umělému oplodnění. Lékaři sice dobře vědí, v jakém období předčasného porodu a při jaké váze se nevyléčitelných dětí rodí nejvíc, ale to je nezajímá. A tak za ně samovolně „rozhoduje“ stále dokonalejší a dražší technologie. Rok co rok platí pojišťovny nemocnicím na záchranu dětí zhruba o sto milionů víc, takže se jejich počet neustále zvyšuje. K celoživotnímu živoření jsou odsouzeny také matky ležících dětí, jež v 70 procentech opustí jejich partneři, a musí proto zoufale bojovat o přežití s pojišťovnou a s úřady sociální pomoci. Dokonce i zde už dochází k omezování státní pomoci a za ty, kteří nechají své dítě napospas státu, zaplatí společnost za každé dítě milionové sumy. Právo na umělé oplodnění by existovat nemělo (máme adopci) a na stále dražší moderní technologie také ne. Ani starší ženy bez partnera (singles) by neměly rodit děti na útraty společnosti. Jinak nás čeká zoufalý bezbariérový svět, kde bude stále menší počet zdravých lidí rukojmím postižených. Anebo něco ještě horšího. Alexandr Tomský
Porod je klíčovým momentem v životě ženy, dítěte, rodiny. Dotýká se celé společnosti, zrcadlí její schopnost reprodukovat se. Postoj k organizování nabídky porodnických služeb bezprostředně odhaluje míru respektu, jakou ve skutečnosti stát má k potřebám žen v určujícím, ale i silně zranitelném období. Psychologické výzkumy dostatečně potvrzují, že tam, kde jsou těhotenství a porody řízeny vyspělou, leč technokratickou medicínou, schopnost žen přivádět na svět děti a vylaďovat se na jejich potřeby upadá. Přibývá problémů s přijetím mateřské identity, s potížemi při kojení, s poporodní depresí a nakonec i jen s ochotou žen vůbec otěhotnět. Vymíráme a sociologové přicházejí s jedním varováním za druhým, přesto se nedaří přehodnotit, v čem by stát mohl a měl v nabídce porodnických služeb poptávce žen vyjít vstříc. Tušíme sice, že ne vše můžeme přísně vědecky a racionálně ovládat, a jakmile se o to snažíme, má to vedlejší nežádoucí důsledky. Že i ta nejvyspělejší medicína končí ve slepé uličce, není-li schopna vidět člověka v jeho celistvosti, nebere-li v úvahu jeho psychologické, sociální a duchovní potřeby a pohrdá-li de facto jeho vlastními zdroji síly a zdraví, které máme od přírody k dispozici, jen umět najít či obnovit přístup k nim. Jenže co s tím, když v porodnictví podobně jako v dalších oborech tzv. západní medicíny pro podobné křehké a tiché spirituální otazníky není prostor? A tak celostní pohled na zdraví a nemoc dlouhodobě popíráme. Nepožadujeme, aby lékaři vedle medicínských znalostí a dovedností usilovali také o vhled do mysli svých pacientů, přestože právě ona se nakonec často stává tím nejúčinnějším terapeutickým nástrojem. Porod navíc není nemoc a jde o proces přímo řízený z mozku. Klid, pocit bezpečí rodičky a vnější podmínky, za jakých probíhá, mají na jeho průběh zásadní vliv. Eva Labusová
Dětí v ústavech je moc, hledání nové rodiny je zdlouhavé. Pokud ty procedury urychlíme – fajn. Pokud seženeme více peněz pro pěstouny – dvakrát fajn. Jenže řešíme problém, který jsme předtím sami vyrobili. Hlavní potíž není hledání nové rodiny, ale odebírání z rodiny původní. Některé věci je třeba opakovat do zblbnutí, aby se ledy hnuly. Proto opakujme jako růženec: Máme z celé Evropy nejvíce dětí v kojeňácích, v ústavech tráví život skoro pět dětí ze sta. Téměř polovina z nich je odebrána z rodin z takzvaných sociálních důvodů, většinou kvůli bydlení, které kontrolorkám nejde pod nos. To je ten průšvih, který se měl dávno změnit! Pomáhat je třeba jakž takž funkčním rodinám, aby zůstaly pohromadě, a zejména skoncovat s násilným odebíráním dětí od matek. Pak si můžeme „sjednocovat metodiku“ až do omrzení. Petr Kamberský
Nerudný profesor v mense povídá přisednuvšímu studentovi: Nehodí se, aby labuť seděla s prasetem. Ten se sebere, a povídá už letím. Tak mu to chce u zkoušek osladit, ale kluk ví všechno.Tak mu dá chyták: kdybyste si ze dvou pytlů měl vybrat, jeden s rozumem, druhej se zlatem, který byste si vzal. Študent že ten se zlatem. Profesor na to vítězoslavně: to já bych si vzal ten s rozumem. Študák: jasně, každej bere co mu chybí. Profesor už nasranej napíše na jeho práci Blbec. Študent to bez koukání sebere a odchází. Pak se ale vrátí: profesore, podepsal jste mi to, ale beze známky.
