Idea, že trhy jsou přiměřené a moudré, umřela. Tohle zjištění je jako rána na solar, stejně ale nikoho nerozhodí. Je téměř rozkošné, jak s chamtivostí, arogancí a sebeklamem finančního světa nic nehne. Pořád je třeba trhat rekordy a zvyšovat růst. Proč? Prostě proto. Jak to, že jim to pořád prochází? Odpověď netřeba hledat na mezinárodních finančních trzích, stačí se podívat na pražský magistrát, je to stejný model, jen upatlanější. Jana Machalická v recenzi čtení hry Davida Harea The power of YES. LN 2. 12. 2010
Lidská společnost je nesložitější systém, se kterým se v přírodě setkáváme. Přírodní a ekonomické vědy v podstatě nedovedou její chování uspokojivě popsat a porozumět mu. Společenští vědci, respektive, ti nejlepší z nich, to dovedou, měli by proto začít aktivně a hlasitě formulovat svoje stanoviska – především ta nekonformní. Ačkoliv nás společnost platí, není naším úkolem být jejími přikyvujícími slouhy, ale pojmenovávat její problémy a navrhovat řešení. Dnešní společnost ovládají ekonomové, a jak jsme v poslední době zjistili, vůbec ničemu nerozumějí. Navíc se nepoučili z toho, co se stalo. Pokud budou mít nejdůležitější slovo při rozhodování o směřování společnosti, dopadneme velmi špatné. Když budou rozhodovat pouze přírodovědci, nebude to o moc lepší. Jsem ovšem trochu skeptická, pokud jde o případný zájem politiků přizvat k rozhodování společenské vědce. Slabé humanitní vědy totiž znamenají hloupnoucí společnost, a v té se dobře vládne. Historička Pavlína Richterová
Pan profesor Hořejší – už ironickým názvem svého článku (Střezme odkaz Velké Listopadové Sametové Revoluce) – zaútočil na bolševickou nepřemýšlivost lidí neschopných samostatného a kritického uvažování, lidí, kteří namísto myšlení provozují, právě tak jako za normalizace jen stvrzující rituály. Jde o lidi, kteří jsou tak zaslepeni svou – po jednadvaceti letech už zcela teoretickou a historickou – „zkušeností“, že si dodneška nedokázali uvědomit, že se svět od r. 1985 možná poněkud změnil, a to globálně. Je to tedy síla. Profesor Hořejší se tedy dalším příspěvkem pokouší dovysvětlit to, co už v prvním příspěvku definoval jasně. Myslíme si ale, že jeho boj s blbci je zbytečný. Nemá smyslu se snižovat na úroveň lidí, kteří nepochopili, či nechtějí pochopit, co už v první příspěvku bylo řečeno brilantně a jasně. Neztrácejte čas s idioty, pane profesore. Je to pod vaši úroveň.
Agresivní společenský model počítá s ekonomickou a politickou konkurencí jako s cestou k politickým cílům. Přirozená soutěživost se tam vyzdvihuje a kooperace se potlačuje. Některé firmy výslovně zakazují spolupracovníkům pomáhat si a dovolují mezi kolegy jen ostré konkurenční vztahy. Politika v tomto světě je dočasná metoda dosahování cílů tam, kde není nezbytné zabíjet. Tržní vztahy jsou v takovém společenském uspořádání absolutizovány. Je to trh bez přívlastků, jak jsme slýchali. Sociálně tržní osa státního života typická pro vyspělý, evropský model státu je popřena. Místo civilizovaného společenského uspořádání zaujímá jen lehce zamaskovaná logika smečky. Divošské instinkty uložené v hloubce našich mozků vyvstávají z prehistorické minulosti a realizují se pomocí moderní techniky. Ivan Odilo Štampach
Tak může být tekutost i metaforou tělesnosti, zakoušením vlastního těla v jeho neohraničenosti. Vzhledem k dějinné stigmatizaci je taková zkušenost součástí emancipačního étosu západní kultury. Ať již jde o menstruační cyklus, těhotenství nebo o prožitek orgasmu – zdá se, soudě podle toho, co o tom ženy reflektující filosoficky svoji tělesnost píší, že takto pojatá zkušenost ženství se pojí s tekutým, živelným, nestálým, pohyblivým, s vodou, mízou, krví, neohraničeností, nekonečnem. Pevné hranice vlastní tělesnosti narušuje orgasmus, těhotenství a porod. Ženské tělo, na rozdíl od mužského (které takovou zkušenost může zakusit pouze v symbolickém řádu), je zkušeností růstu jiného – vlastního života v sobě, vynořuje se ze sebe, vytéká, přelévá se, jeho pevné obrysy mizí, hranice se posouvají… Teprve nyní se možná ukazuje, že i feminismus a emancipace byly „vstřebány“ falocentrickou civilizací, jejímiž metaforickými okruhy jsou nekontrolovatelný růst (zisku a moci nejbohatších) anebo neméně neomezené reformy – škrty (v peněženkách nejchudších). Adam Borzič
Myslím si, že tato civilizace je postavena na mužském principu, že tento princip už dávno přerostl své zdravé hranice a že je jako jednostranné vztahování se ke světu zaklíněn až v nejhlubším koutě, kde se tvoří naše slova. Rozumím tomu, co některé muže provokuje na feminismu – v mužském světě bojuje mužskými prostředky, je výkřikem těch aktivních, ale při jejich zaměřenosti na mužský svět jim možná nedochází, že ta pasivnější část žen nebojuje, ale prostě svou feminitu, není-li žádána, ztrácí a ta mizí z nich, z jejich světa, z jejich dětí a postupně i z jejich pohledu. Smutné je, že jednou z oněch skladebních sil tekutého ženského živlu je vztah – k zemi, k sobě samým, ke světu a péči o něj – to, co tak postrádáme. Markéta Hrbková
Stalo se poslední listopadové neděle, že nezbední Švýcaři opět vzbudili úžas a nelibost evropských politiků, komentátorů, pokrokových myslitelů a vůbec všech, kdož jsou ducha všelidsky spanilomyslného. Sebrali mezi sebou, jak to v té zpozdilé končině už chodí, potřebný počet podpisů a zpunktovali referendum: jak má být naloženo s přistěhovalcem, dopustivším se těžkého zločinu? Má být opečováván dle všech zásad etiky a humanity, nebo raději poslán tam, odkud přišel? Neboť zásady jsou zásady, ale numera neošidíš: přišelci z různých konců světa činí v švýcarském obyvatelstvu 21,7% (s odstupem nejvyšší podíl v Evropě), na úmyslných vraždách se však účastní 59%, na znásilněních 62%, na obchodu s drogami 59%, na zločinech proti osobní svobodě (únosy) 56%, o drobné pouliční kriminalitě, rvačkách a jiném folkloru nemluvě. Odpočteme-li od těch čísel přesídlence z vyspělých evropských zemí i například příslušníky české exilové obce, kteří se mordů a loupežných přepadení zpravidla nedopouštějí, narostou uvedená procenta ještě o hodný kus výš. Luděk Frýbort
Každý pravidelnější čtenář nebo posluchač dobře ví, co Halík na dnešním globálním duchovním tržišti nemá rád, ostatně opakuje to poměrně často. Mimo jiné: ezoteriku a new age, davové třeštění na bohoslužbách charismatických křesťanských církví, novopohanské obřady a kulty, „laciný import“ asijských duchovních cest do západního prostředí. Ze znechucených narážek vyvstává v jeho podání obrázek jakési masy infantilní spotřební spirituality, která jednou slouží k ukájení potřeb kolektivistické části naší psýché, jindy zaměňuje víru za pověrčivost, opájí se mocí vlastního metafyzického poznání, případně jí nedochází, že koncept posvátnosti přírody a země zemřel s příchodem modernity. Ano, všechno tohle samozřejmě platí. Stejně tak ovšem platí, že katolická církev je spolek nudných patronů, kteří si myslí, že každý, kdo není pokřtěný, přijde do pekla. Taková by totiž byla analogie paušální nedůvěry, kterou Halík vůči výše zmíněným fenoménům chová. Nelze popřít, že procento výskytu pošahanosti u nich bude pravděpodobně vyšší než v církevní hierarchii a některé jejich odnože jako zfanatizované křesťanství nebo komerční ezoterické čarování skutečně nestojí za řeč. V oceánu soudobé globalizované spirituality pod ne právě vábnými nálepkami však narazíme i na mimořádně inspirující učitele (mezi desítkami jiných třeba Mariana Caplanová, Jeanne Prevattová, Alfredo Mota de Melo) smysluplně definované komunity, živé synkretické náboženské směry, funkční možnosti osobního vývoje nebo způsoby duchovní praxe.Ty důvěryhodnější z nich často spojuje to, že učí poznávat a kultivovat (nejen) duchovní aspekty lidství, které západní křesťanství nechalo zplanět. Vztah spirituality, tělesnosti a zdraví, práci s vnitřní energií, nedílnou propojenost duchovního života a osobní psychické zátěže, kterou každý nese, nakládání s mimořádnými zážitky, zdravé zacházení s racionálními zábranami. Způsob, jakým se na jakékoli cestě učit, je přitom paradoxně stejný jako ten, který Tomáš Halík a jeho papež doporučují k vyzkoušení přátelům mimo církev: připuštění Boha (jméno nahraďte dle libosti) jako možnosti. Tedy otevření se k experimentu vůči vnějškově neznámým a občas i podezřelým nabídkám (jakou může být účast na mši stejně jako pozvání k dervišským tancům). Navzdory pocitům vlastní trapnosti či nedůvěry se odvážit neznámého, aniž bychom se vzdávali záchranné kotvy vyhodnocující racionality. Jak infantilní či zralý vztah k Bohu si nakonec najdeme, už záleží na nás. Petr Třešňák v recenzi knihy T. Halíka Divadlo pro anděly
Nelze napsat, že „oni“ vyhráli. Máme mnoho z toho, co jsme „my“ chtěli. Ale nutno přiznat, že oni mají víc: právo, které je chrání, peníze, které díky svým prověřeným kontaktům zarobili, a zejména absenci skrupulí, která jim pomáhá vítězit. Máme, co jsme chtěli – a oni na tom vydělali. Jednadvacet let po sametovém převratu je to fakt, s kterým se musíme smířit: bolševičtí aparátčíci a kariéristé všech barev jsou spolu s nevelkou částí disentu hlavními vítězi „revoluce“. Skuteční poražení jsou úplně jinde. Nelituji sametu. Nelituji iluzí, které jsem si dlouhé roky po převratu z naivity hýčkal. Ale čtení zpráv z brněnského soudu člověka nutí k pokorné úvaze: ačkoli se boj proti lidem jako Snášel či Hájek nesmí vzdát, na výsledku mnoho nezmění. Do chlívku jsem se narodil a v chlívku zemřu. Petr Kamberský
Jonathan Hari, 31 letý talent anglické žurnalistiky, líčí své hubnutí. Poprvé ho varovalo, když loni na Vánoce vešel do KFC, ozval se potlesk a dostal děkovný list pro nejlepšího zákazníka. A podruhé, když ho dalajlama při rozhovoru nazval tlustým (fat). Najal si osobní trenérku a opravdu zhubl. Dodatečně dostal zlost na své tělocvikáře ze základky. „Místo aby tlusté děti učili, jak zhubnout, naučí je, že tělocvik je potupné ponižování a zdroj hanby, jakému je lépe se do konce života vyhýbat.“
Existují oprávněné předpoklady, že přerušený kontakt matky s novorozencem dává vzniknout hraniční poruše osobnosti (border-line syndrom). Pravděpodobně jde o narušení instinktu párového soužití, který se kóduje prvním silným emocionálním vztahem s matkou. Vznik vazby je biologický, pudový – nikoliv rozumový. Takto narozený člověk bude pravděpodobně přistupovat ke všem svým vztahům rozumově – „čím je pro mě ten druhý prospěšný“. Tento tržní mechanismus vnesený do vztahů v současnosti je základem toho, čemu filozofové a sociologové říkají narcistická postmoderní společnost.Vznik takto formované společnosti se kryje se zavedením separace v nemocničním porodnictví. MUDr. Helena Máslová, lékařka a zakladatelka Centra pro psychosomatická studia
PS: PF 2011
