V úterý 28. 12. 2010 stále mrzlo, ale svítilo sluníčko, a tak jsem se vydal do města udělat si radost zakoupením profesionální pálky na stolní tenis. A když už jsem byl na Vinohradech, rozhodl jsem se zkusit, jestli budou v Balaramě. Co se mi cestou stalo, o to se teď podělím.
V prodejně Všechno na stolní tenis jsem byl obsloužen k plné spokojenosti. Nechal jsem si poradit a nakonec koupil nejen profesionální potahy (ale i prkno, na které mi pak potahy rovnou nalepili). Zatímco mi to lepili, vychutnával jsem si způsob, jakým jedna teta až z Vysočiny vybírala šortky pro svého synovce (který je prý velmi dobrý) a dlouze to s ním konzultovala po telefonu: nahlas jsem se podivil, co to je za kluka, který nekoupí rovnou co mají, a nekouká, jak mu to sluší, ale spíše jak je dobrej… Původně mi totiž ze způsobu, jak teda vybírala, porovnávala, nechala si ukázat další vzory a varianty (sám jsem pod zářivkovým světlem nedokázal rozeznat co jsou šortky tmavomodré a co černé a drobných rozdílů jsem si prostě vůbec nevšiml) nebylo jasné, jestli tak pečlivě kupuje šortky (nakonec za 150,-) jedny nebo tucet, pro celý oddíl stolního tenisu.
S lehounkým nákupem za 2500,- v igelitce jsem se vydal pěšky Mánesovou ulicí nahoru. Sluníčko rozehřívalo střechy, takže začalo kapat, a slečny a paničky raději (pro mě zábavně, pro ně asi panicky bázlivě) šlapaly po hrbolatém odházeném a zledovatěle nebezpečném sněhu, než po dlaždičkách s rizikem, že jim nějaká ta kapka zapadne za výstřih (nebo límec).
Před náměstím Jiřího z Poděbrad jsem byl širokým úsměvem místní prodavačky zlákán, abych navštívil obchod (s klubem) Rybanaruby. Vstoupil jsem, a za pět minut se mi podařilo jak ji, tak majitelku, která čile datovala do klávesnice, potěšit a nakonec i rozesmát svým bezbřehým optimismem (a několika veselými historkami z mého života). Intuitivně jsem uhádl, že se koná inventura, nabídl, že v lednu dodám několik výtisků Nové doby porodní (prý se na ni už nějaké ženy ptaly), a byl nakonec odměněn tím, že ona mladičká prodavačka mi poděkovala a pochválila Meditaci, prý sebrala tatínkovi vánoční dárek a čte a čte…
Za stále hřejivějšího sluníčka jsem pak došel až do indické vegetariánské jídelny a dal si výživný, chutný a teplý oběd (a zakoupil i smaženou zeleninu na špejli, pakoru, na večeři). Všichni se tam, téměř jako obvykle, na sebe usmívali, já si přebalil věci do tašky a stejně pomalým (kochacím) tempem odkráčel na metro. Autobus mi jel za přesně těch pár minut, které mi stačily k nákupu pečiva v malé pekárně, a tak jsem dojel domů už příjemně natěšen k prvnímu otestování nové pálky a nových míčků.
Než mi začaly mrznout prsty, zažil jsem pak pár minut posvátného a nadšeného údivu, jak kvalitně se míčky odrážejí, jak dokonalou rotaci jim pálka udílí, a jak kvalitativně vyšší bylo vše, co jsem za stolem za mínus šesti zažil. Nádhera… ten přechod na vyšší kvalitu hry, žití a bytí.
Po převlečení a rozehřátí jsem si sedl a kochal se pozorováním hejna sýkorek, ale i vrabců a kosů, kteří vyluxovali vše, co jsem jim nasypal, a protože mám na stole u velkého okna vytápěné verandy připravený dalekohled, užil jsem si i detailů. Jako bych to totiž objednal, poprvé mi minutku „poseděla“ bez hnutí i sojka (a objevil se i strakapoud).
Příjemně unaven všemi příhodami a zážitky jsem se uložil k odpolednímu důchodcovskému šlofíku, a namlsán vším, co se mi stalo, jsem si k tomu zmlsaně slabě pustil i zpěv slavíků (poslední dobou mou neoblíbenější „hudbu“: za 49,- z Levných knih, no nekupte to…).
Dokud bylo ještě světlo, stihl jsem pak ještě dalších pět mrazivých minut pinkání za pingpongovým stolem: užasle jsem sledoval, že správně udeřený a hlavně kvalitní míček po odrazu od stěny ke mně letí zpátky ve vlnách, jako zvuk nebo foton!?! Zázrak!
No a pak přišla e-mailová odpověď tazatelky (viz článek Vrozeně osvícené), která samozřejmě potěšila: Vážený a především sympatický pane, děkujeme za čas a pozornost, kterou jste věnoval našemu dotazu. Udělal jste nám tím vším obrovskou radost, jelikož jste zformuloval, tedy vlastně „zhmotnil“ to, co jsme tak nějak vnitřně cítili, jen to nedokázali takhle krásně vyjádřit. Ano, já tazatelka jsem Vaší odpovědí doslova i zmoudřela. Ano, jak píšete a zmiňujete, postrádala jsem (než jsem přivedla ve 32 letech na svět své první dítě) přítomnost posvátného… nyní osobně už nic moc nehledám, nyní si to jen užívám… s mimískem. Ještě jednou díky za „osvícenou“ odpověď i konání.
Hmmm. Tak to se mi stalo v úterý 28. prosince 2010.
