Zjistil jsem, že v nejprodávanějším esoterickém a bylinkářském měsíčníku vyšel rozhovor s lektorkou tzv. ženských kruhů. Zatrnulo mi, protože právě tahle žena mi před lety slíbila, že v téhle (v jejím podání spíše) škodlivé praxi pokračovat nebude. Několik účastnic jejích seminářů si mi tehdy totiž postěžovalo, že odcházely s bolestmi hlavy (a jedna skončila v péči psychiatra). Mohl bych a měl tedy, varovně, také protože není sama a počet podobných lektorek (a jejich vzletně nazvaných a o to povrchnějších a tedy škodlivějších seminářů) roste, v rámci (předem marného vyvažujícího) pokusu několika stovkám svých čtenářů a čtenářek (oproti několik desítkám tisíc čtenářek časopisu Meduňka) naznačit důvody, proč se mi to, co a jak dělá (-ají), vůbec nelíbí, naposledy napsat:
Mohl bych (a měl, protože svůj slib porušila) napsat o tom, že tahle lektorka vždy večer před přednáškou nastuduje z internetu vše o příslušných bohyních nebo symbolech (ať už keltských, pohanských, křesťanských či indických), a pak to suverénně (zároveň s několika společenskými hrami, nebo malováním nahých těl příslušnými barvami a ornamenty k příslušného období, takže se ženy baví a uvolní) smíchá a odpřednáší. Mohl bych (a měl) napsat, že nevím, jak tomu zabránit, ale že bych rád varoval a upozornil další a nové zájemkyně o tyto „super“ semináře na jejich skryté nebezpečí.
Mohl bych (a měl) napsat, že kdysi (protože byla u založení té organizace) „vystudovala“ na dulu. Před prvním angažmá jako dula jsem namítal, že žena, která neměla nikdy dítě, u porodu přece pomáhat nemůže. Prý to nevadí. Když první žena, které jako dula pomáhala, porodila císařem, znovu jsem vysvětlil, proč: pokud zazmatkuje, tělo prvorodičky „požádá“ podvědomě o pomoc tělo duly, jenže to, pokud ještě nerodilo, může poskytnout jen zmatek a „nevím“.. a porod se zastaví a skončí císařem. Tahle „dula“ byla ovšem tvrdohlavá, a tak šla k dalšímu porodu… a opět to byl císař. To už jsem ji zapřísahal, ať svou tvrdou palicí a nevědomostí klidně škodí sobě, ale ne jiným… šla i potřetí za dulu, a potřetí to skončilo císařem…
Mohl bych (a měl) se pokusit naznačit, že časopisecký rozhovor s ní je tedy propagací něčeho, co rozhodně nepomáhá… ani lektorce samotné: ta se jen opět utvrdí ve falešném názoru, že je „úspěšná“, a tedy dobrá (vždyť na ni přece ženy chodí a jezdí). Ženy, které jdou na tzv. Cestu ženy, a jsou zlákány i možností (bubenického) rituálu, totiž netuší, že je bude „učit“ ta, která stále ještě není Ženou (zatím neměla děti): mladistvý vzhled a vzletné řeči jsou jen levohemisférovou maškarádou extrémně „zemancipovaných“ názorů seminářové bohyně (a jí podobných, které tvrdohlavě „chtějí být samy sebou“… a potom, rozvedené, samy i zůstávají… viz mé články a fejetony).
Mohl bych (a měl) napsat, že tahle žena poslední roky neustále jen „bojovala“, a proto jsem jí tehdy také vysvětloval, proč nemůže počít (to by musela svůj boj vzdát, uvolnit se). A právě tento svůj vnitřní boj (což je ovšem princip mužství, ne ženství) podvědomě na svých přednáškách předává nic netušícím posluchačkám… Mohl bych (a měl) se totiž řečnicky zeptat, co asi může naučit a podvědomě předat ta, která na naléhání terapeuta (hlavně kvůli sobě, aby si to naplno uvědomila) před dvěma roky napsala (zveřejňuji to přes jistotu, že budu podobnými ženami nařčen z porušení soukromí, ale tady jde o víc, a tak to risknu: protože já jsem ji kdysi povzbuzoval, aby učila tancem a pracovala s hudbou, cítím za její chování jistou zodpovědnost): Nevím, co se to se mnou děje. Říkám tomu krize středního věku, a moc se to snažím pochopit (radila jsem se s řadou chytrých a zkušených lidí). Možná to jsou hormony, nebo koktejl příčin (včetně značného počtu ženských seminářů, kterými jsem poslední době prošla), jak říká můj muž. Chápu, když nemůže pochopit, proč jsem mu o svých úvahách, že bych ho případně opustila, neřekla před lety, a kroutí hlavou, když jsem mu vysvětlila svůj důvod: nechtěla jsem mu to říct, protože jsem se obávala, že zareaguje tak, že mne hned opustí, a vím, že to nezní logicky, když ho teď chci opustit. Nevím, proč jsem na něho protivná a „ostrá“, jak říká. Oceňuji, že se mi snaží pomáhat, ale nemohu jinak: cítím, že potřebuji být nějaký čas sama se sebou. Nevím, proč se to děje, nevím, co dělat, nevím, proč něco nedělám. Nedokážu to změnit, ale cítím, že to tak má být.
Měl bych podotknout, že od té doby jsem tu ženu neviděl. Na mé varování, že „sama“ sobě rozhodně nepomůže, a řečnickou otázku Co může vyřešit ušpiněná mysl, která je kontaminována nerozhodností a zmatkem… i když odejde někam „studovat sama sebe“, nic jiného než další špinavý zmatek nevymyslí… tehdy nic neřekla. Muže pak opravdu opustila a rozvedla se s ním. Tahle uvnitř velmi nejistá žena, která je stále spíše holčička (jenž neví co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane), teď tedy opět, místo aby tančila, což bylo a je to jediné, co opravdu umí, vede (a po zveřejnění rozhovoru coby klamavé reklamy i dále povede) své semináře s neodolatelnými názvy… a s velkou pravděpodobností tak svůj niterný zmatek podvědomě opět předá (a pokud jí někdo nepomůže zjistit, že je v pasti svého pokřiveného myšlení, dál bude předávat) dalším ženám. Jinými slovy, místo aby ty poslední roky svého stavu „nevím“ pokorně a usilovně pracovala na vlastních hlubinně existenciálních problémech, utíká před nimi a sebou tím, že pracuje na jiných.
Mohl bych (a měl) pro názornost i naznačit, co tato lektorka, žena, která nikdy neměla dítě, nebyla a není tedy matkou, ve svých programech nabízí: Budeme pracovat na léčení vztahu nejen s Matkou Zemí, ale i s naší vlastní matkou a s rolí matky v našem životě… Jedna druhé se staneme pečujícími matkami, vzájemně tak dosytíme to, co jsme nedostaly a spojíme se se svými ženskými předky…Během rituálu budeme společně pracovat prostřednictvím sdílení příběhů, tance, zpěvu, masáží, dechu, meditace, modlitby, ohně, vody, darů přírody, barev, vůní, malování, tvoření… v bezpečném a láskyplném ženském kruhu se ponoříme do posvátných hlubin našeho ženství… Jakoby demonstrovala ironické heslo „Kdo neumí, učí“, anebo „Nejlépe učí to, co sama nejvíc potřebuje“.
Mimochodem, ale k věci: zakladatelka Centra psychosomatických studií, lékařka Helena Máslová, o neplodnosti také i z praxe ví, že „U žen je to z velké mísy psychická záležitost. Na překážku je, když mají příliš mužské, nebo dětské myšlení.“
Nic z toho ale asi nenapíši, protože mi při psaní došlo, že ty stovky (lesklou reklamou a sliby typu „bohyní sexu za víkend“ nebo „běhání žen s vlky“ nesnesitelně snadno zmanipulovaných) naivních žen, které podobné kurzy a ženské kruhy hojně a opakovaně navštěvují, si onu povrchnost a zmatek takto nabízené a provozované ženské ezo-duchovnosti, vlastně zaslouží. I ony za pár (desítek) let zjistí, že udělaly velkou chybu, ale to už bude, pro ně a jejich rodiny, příliš pozdě.
P. S.: Tak jako se věrozvěstky amerického feminismu, z jejichž knih se učily bojovat s muži další generace feministek po celém světě, na konci svého života (rády a šťastně) provdaly, tak jako některé současné emancipované už opět píší „Měly bychom se na emancipaci vykašlat a nechat chlapy, ať nás zase živí. Přiznejme se, že jim se to líbilo a nám taky…“, tak jako Olga Sommerová přiznala, že rozvodem udělala největší chybu svého života, a právě když chtěla znovu se svým bývalým začít žít, zemřel, tak i takhle lektorka superkurzů, a její obdivovatelky (které již čtyři roky varuji), třeba jednou pochopí, že útěkem před vlastními problémy a od podstaty své ženskosti ke kariéře lektorky a k velkým slovům nic nevyřešila(-y), jen to, co měla(-y) vyřešit hned, o pár (desítek?) let oddálila(-y).
Joj, to je mi z ní (a všech podobných) tak smutno…
