Na doporučení svého zenového učitele jsem se přihlásil, a z protekce se dostal na desetidenní seminář vipassány (byl velký zájem a brzy plně obsazeno). 21. 12. jsem se rozloučil s hlavním městem a odjel na deset dnů na západ do Žihle, kde se to, pět kilometrů za vesnicí, v areálu bývalé školy v přírodě, konalo. Rád bych se podělil o své zážitky a dojmy, a případně se dověděl od ostatních účastníků semináře, jak to viděli a zažili oni. Žiji v podnájmu v domku na okraji Prahy společně se svým zenovým (a proto všestranným) učitelem a ještě jedním studentem, takže v prostředí k rozvíjení vlastních potenciálů přímo ideálním: říkáme tomu tady ášram, nebo klášter. Změna ale nikomu neuškodí, a přísná pravidla vipassánového soustředění (nakonec jsem v nadpisu použil termín učitele) slibovala novou zkušenost. A kde jinde, než ve společnosti více jak sedmdesáti stejně motivovaných lidí, by to mohlo jít lépe… Vašek Adámek
Meditační kurz (protože vše bylo podrobně vysvětlováno i začátečníkům) byl veden dvěma učiteli (mužem a ženou) z Holandska, jejich asistenty, ale vlastně dnes již zemřelým Barmáncem S. N. Goenkou, který nám dával instrukce z předem připravených video a zvukových nahrávek, (úspěšně učil několik desetiletí v Indii i na západě a dodnes vznikají centra jeho školy. Po celou dobu soustředění se nemluvilo, přesněji, mělo se dodržovat ušlechtilé ticho. To znamená nekomunikovat nijak, ani gesty, a hlavně utišit se uvnitř. A to pro mne bylo těžké. V té vnější tichosti jsem si o to víc začal uvědomovat, jak jsem uvnitř ukecaný. A byla to dobrá kontrola, jak pokračuji v meditaci, i když se zvednu z meditačního sezení.
Budíček byl ve čtyři hodiny. Od půl páté začínala meditace, tady jsme si mohli vybrat, jestli na pokoji, nebo v sále. Během dne byly tři společné hodinové meditace v sále s učiteli a další chvíle strávené poslechem S. N. Goenky. Výborné vegetariánské obědy byly v jedenáct a večeře byly už jen lehké, kousek ovoce a čaj a mléko. Ti, kdo byli na soustředění už poněkolikáté, po poledni už nejedli vůbec. Bylo doporučeno nepřidávat si, aby meditaci pomohla i skromná a lehká strava. Mně to vyhovovalo, vždy jsem příjemně vytrávil, zase jednou jsem zjistil, že stačí míň jídla a nakonec mám i víc energie. Někteří se přesto nedali, a i když třeba u napůl nakrájeného ovoce byly cedulky – dva kusy ovoce pro jednoho, nabrali si dva kusy banánu a dvě půlky jablka (a měli tak vlastně dohromady dva celé banány a dvě jablka).
Muži a ženy byly odděleni, aby bylo zamezeno vyrušování… Jednoho se mi ale dostalo. To když se jedna žena rozhodla převléknout se večer za tmy v rozsvícené místnosti s roztaženými závěsy u okna protějšího areálu. Smál jsem se dlouho, navíc když se potom u okna, jako u zrcadla (vidět na sebe nemohla, okno mělo záclonu) ještě učesala a namazala krémem.
První tři dny jsme sledovali dech u nosu. Učili jsme se tak soustředit mysl na malý prostor. Potom a až do konce kurzu jsme, podle přesných instrukcí, sledovali pocity po celém těle. Skutečný důvod téhle techniky jsem, dokud mi to po návratu učitel nevysvětlil, ale, stejně jako většina přítomných, nepochopil. Na kurz jsem jel s předsevzetím přijmout vše co a jak se bude učit, samozřejmě za předpokladu, že to bude směřovat správným směrem, tedy k duchovnosti – k umění žít. Pokusím se vysvětlit, proč a jak jsem se musel přizpůsobit.
Vipassána je v překladu vhled, intuitivní poznání. A třeba zrovna k rozvíjení téhle intuici by měli vést všechny formy meditace…a jak chápu buddhismus, taky k pozornosti, k umění pomoci druhým. K rozvíjení všech pozitivních vlastností, které v běžném životě utlačujeme racionálním způsobem života. Jenže v praxi to bylo docela jinak.
Například: abych mohl omezit levou mozkovou hemisféru (jak jsem věděl já, ale jak asi netušili ostatní), neměl bych číst, a tady byl vchod do meditační haly olepený letáky „co, kdy, kde, jak“ ve třech jazycích. Několik studentů nosilo dokonce velkými písmeny popsané mikiny, a navíc seděli v první řadě. Každá meditace začínala podrobnými instrukcemi S. N. Goenky, který rád a nutno říct že dobře (avšak racionálně) mluvil, navíc překládanými do češtiny a němčiny. Vrcholem pak bylo, když nás instruoval, jak sledovat pocity. Dlouze a podrobně vysvětloval, že je jedno, jaké pocity vyvstanou, na tom nezáleží, že můžou být takové a onaké pocity a několik konkrétních pocitů vyjmenoval. Potom znovu vysvětlil že je jedno jaké pocity vyvstanou… a vyjmenoval dalších několik pocitů. A opět překlady. Připomnělo mi to paradox instrukce, když se řekne nemysli na bílého slona: v tu ránu mají všichni v hlavě bílého slona.
Protože už několik let umím meditovat zenově (s polootevřenýma očima, rovnými zády, soustředěním do hary), a také vím, jakých hlavních chyb se začátečníci dopouštějí, překvapilo mne, když jsem hned první den zahlédl učitele, jak při meditaci usíná (dělal to potom často, dokonce si dokázal zívnout i říhnout zároveň). Napadlo mě pořádně zenově tlesknout, a pomoci mu tak k návratu k pozornosti, meditaci a pomáhání nám ostatním (což, jak mě za celou dobu kurzu přesvědčoval, mu moc nešlo), ale bál jsem se, jak hodně by se lekli ostatní meditující („usínající“, protože se zavřenýma očima) kolem.
Čtvrtý den jsem podle formy, intenzity a překladů množících se instrukcí poznal, že vipassána podle S. N. Goenky (při vší úctě k němu a k tomu co dokázal), respektive jeho instruktorů, je, alespoň podle mne, spíše pořádný intelektuální trip. Ale chtěl jsem vydržet do konce. A vydržel jsem, nekritický a také stále připravený, že se něco příjemného a kvalitního stane. Nestalo. Naopak vip intelekt trip pokračoval a gradoval. Devátý a desátý den už z toho byl brainwashing.
Poznám to. Tak jako jsem poznal propastné rozdíly mezi přednášejícími na Terra preta semináři. Když přednášeli lidé, co měli jen nastudováno a chyběli jim vlastní zkušenosti, usínal jsem společně s ostatními. A padala mi brada úžasem a zapomínal jsem na čas a únavu, když přednášeli lidé se zkušenostmi. Zaujali. Bavili. Informace jsem si nemusel zapisovat, mám je nadobro vryté do paměti.
Vrcholem byla slibovaná meditační technika, kterou jsme se měli učit desátý den. Metta bhavana, posílání lásky. Po deseti dnech byli všichni dlouhými sezeními hodně unaveni. Sedělo se vždy hodinu v kuse. Museli jsme předem slíbit, že se nepohneme. Většina lidí seděla se shrbenými zády. Nikdo se neusmíval. Na většině byla vidět únava a bolest. Instrukce byly před samotným posíláním lásky obzvlášť dlouhé. A takto unaveni, utrápeni jsme měli posílat lásku do světa. Tehdy jsem to nevydržel a odešel jsem ze sálu.
Možná, že někteří zkušení vipassánoví studenti to vidí jinak, ale podle mne, zatímco organizace, tedy forma kurzu byla dokonalá, obsah s tím nekorespondoval. Dnes vím, že to, že jsem vydržel do konce, nakonec bylo dobře. Má zkušenost je tak silná, že příště hned poznám kvalitu v prvním okamžiku, nebudu se žinýrovat zareagovat, ve slušnosti ale drze přímo se zeptat (např. Jak mi můžete pomoci k osvícení?). Vzpomínám, jak jsem byl před půl rokem na dni otevřených dveří v jednom buddhistickém centru a kvalitu učení přítomného mnicha jsem přes všechna ta pozlátka a oslavnou a sebechvalnou mluvu dokázal rozpoznat.
Až do fiaska s posíláním lásky, jsem vydržel být nekritický díky zenovému tréninku a hlavně haře, energetickému centru, které jde využívat a nepřímo přes něj přijímat vše,i to negativní, jako energii. Zdá se mi to jako efektivnější a přímější metoda. Mám mít pozornost pod nosem, nebo honit (nezúčastněně?) pocity po celém těle, nebo využít taiči-čuanisty, aikidisty, zenovými mistry prověřenou metodu?
Z jiných seminářů vím, jak všem prospívá, když se jim učitel věnuje. Občas povzbudí, jindy opraví chybu, umí vyprávět vtipy. Lidé přijíždějí současným uchvátaným životem vyždímaní, zamračení, šedivý, a po několikadenním semináři odjíždějí jakoby znovuzrozeni, usměvaví, motivováni do další příjemné práce na sobě samých. Nic z toho se tady nedělo.
Po návratu jsem se snažil sepsat své zážitky a zkušenosti, ale vůbec mi to nešlo, pletl jsem páté přes deváté, byl jsem emočně ušpiněn. Ještě po dvou týdnech se mi zdál dost barevný sen o vipassánové velesektě. Když už jsem si myslel, že jsem v pohodě a budu moct s nadsázkou napsat referát, nesl jsem knížky na jednu duchovní univerzitu a nakoukl na přednášku českého (za pašování drog deset let v Indii vězněného) jogína, který, světe drž se, úspěšně přednášel o Vipassáně. Na tabuli měl nakreslené schéma utrpení (sankhar) a poslouchalo ho na sto padesát unavených, zamračených lidí… Utíkal jsme hodně rychle, aby mě nedohonily vzpomínky z Goenka tripu, pardon intelektmeditace.
Ale co ostatní, kteří si myslí, že takhle je to správné? Mají potřebu hledat, ale směřují do iluze… Kdo jim vysvětlí? Když se prý ptali Osha na Goenku, odpověděl otázkou – Ten úředník?
Od meditace a pobytu v Žihli jsem také tak trochu očekával, že bych se mohl dát do pořádku i zdravotně. To se, přes všechny ty emoce (v tu chvíli a na určité úrovni jakž-takž zvládané), nepodařilo. Jak by také mohlo…
P. S. (V. M.): I v oblasti duchovnosti jde o kvalitu. Při čtení Vaškových vzpomínek jsem si připomněl dobu, kdy jsem coby začínající bubeník na počátku70. let min. stol. trénoval celé hodiny pravou nohu, obsluhující šlapku na velký buben. Ať jsem ale dělal co dělal, nikdy jsem nedokázal bubnovat tak rychle, jak jsem slyšel z nahrávek slavných bubeníků, ale jak uměli i někteří mladší bubeníci z jiných kapel. Jednou jsem si na důležitý koncert vypůjčil již tehdy legendární šlapku značky Ludwig… a na poslední zkoušce jsem žasnul: šlapalo se mi tak lehce a snadno, že jsem nakonec dokázal hrát tak rychle, jako nikdy předtím. Od té doby jsem se mnohokrát v životě setkal s nekvalitou, ale to už jsem ji uměl rozpoznat, respektive okamžitě vyžadovat a hledat její opak, tedy kvalitu (abych neztrácel svůj čas kvůli neumětelství a ignoranci jiných). Naznačuji, že dokud účastníci formálních a povrchních kurzů meditace (nebo jiné duchovní disciplíny) nezkusí kvalitu, nekvalitu nerozeznají, a budou se celé roky a životy marně pinožit (bez velkých a očekávaných výsledků), přičemž stačilo zkusit i něco (někoho) jiného. Říkám tomu syndrom Kropotkin. Víte čím se v šedesátých letech min. stol. v SSSR proslavil (v duchu úderníků a stachanovců) soudruh Kropotkin? Objevil a šířil heslo: Nepokračuji ve vadné práci. Jak jsem to tak slyšel vyprávět, většina účastníků vipassánového kurzu v Žihli se od druhého či třetího dne jen trápila a bojovala s bolestí a únavou: pokračovali ve vadné práci. Jejich zkušenost s meditací byla tedy opravdu spíše vipassená než vipassánová: ke skutečné, mysl transformující meditaci, je nepřivedla ani o krůček.
