Hodně dlouho mi nikdo nevěřil, když jsem si na různých seminářích, nebo v debatách o duchovnosti a cestách k ní vedoucích občas nostalgicky povzdechl, že se těším, až jednou, jako bělovlasý a stříbrovousý dědeček, budu učit zen za pingpongovým stolem. Pokud se někdo otázal, vysvětlil jsem, že v té rychlosti hry je každý hráč jaksi „před myšlením“, a jedná (reaguje) spíše instinktivně, než jak mu řekli nebo jak ho naučili. Bylo vidět, že to vše berou jen jako nadsázku, metaforu, a že jim ta představu, jak dědeček plácá ten malinký celuloidový nesmysl, přijde absolutně nesmyslná. Jednak protože pingpong asi nikdy nehráli, a jednak protože je nikdy nenapadlo, že hrát se dá jen pro tu hru, nikoli pro soupeření: že se člověk nejlépe naučí z proher, nikoli z vítězství. Naznačím mnoha slovy, že libovolným počtem slov ani život, ani pingpong zvládnout nelze, zatímco zvládnutím pingpongu pak život zmáknete mnohem snadněji.
Pingpong jsem miloval od dětství. V malé místnosti v „kulturním domě“ (hned vedle hospody Na špici) se v mém rodném městě jednou objevil pingpongový stůl. Vešel se tak akorát, aby se na obě strany mohlo postavit dítě – nebylo tam víc než 70 cm prostoru (dodnes hraji spíše nad stolem, než za ním, a od té doby jsem sledoval všechny televizní přenosy z mistrovství Evropy a Světa, s možností odkoukat od těch nejlepších, jak to či ono dělají). Později jsme s přáteli, kteří mne navštěvovali ve skladu potřeb pro výtvarníky, hráli na dvou za sebou postavených stolech (a síťku nahrazovalo několik na hřbet postavených knih), a pak dlouhá léta každou druhou noc ve vestibulu Šternberského paláce (stůl jsme vždy vynesli a pak znovu odnesli o desítku schodů níže do prostor vedoucích ke sklepu, kam kromě topiče a správce, kteří si taky rádi zahráli, nikdo z kunsthistoriků nikdy nezašel). Touhle duchovní školou pingpongu tam prošla celá řada budoucích výborných hudebníků, architektů, alikvotních zpěváků, indologů, matematiků (včetně ředitele sekretariátu ministra spravedlnosti, nebo tajemníka prvního prezidenta). Jednu dobu jsem měl stůl přímo v obývacím pokoji (a dcery se pod ním schovávaly a hrály si na princezny). Kdykoliv jsem pak žil někde jinde, koupil jsem si další stůl: to už jsem objevil možnost hrát sám se sebou, tedy plácat míček od stolu do desky na zdi (tak, aby se míček odrazil, jakoby jej odpálkoval protihráč, zase na mou plochu stolu, a já mohl znovu míček odpálkovat do zdi).
Nynější stůl je venkovní, kvalitní (z hliníku), a deska na zdi z dětského pingpongu, takže mohu i v mrazech (na rukavicích jsem si odstřihl ukazovák a palec, abych udržel pálku s nenamrzlým citem) nacvičovat stále lepší údery (pro znalce: třeba backhandový topspin, navíc s boční rotací). Letos jsem si nadělil fungl novou pálku, tu nejdražší, co tam měli, a za stolem jsem si užíval: topspiny létaly a odskakovaly jako nikdy předtím, a když míček dopadl na umrzlý sníh, točil se jako káča ještě dlouho poté (div se do sněhu nezavrtal). Po období, kdy jsem se snažil smečovat rovně, aby se míček také rovně odrazil a já jej mohl opakovaně trefit, si teď vychutnávám možnost a stále častější schopnost smečovat těsně za síťku směrem ven ze stolu (míček se sice o zeď nevrátí, ale mám jich v košíku dvacítku, a když jsou všechny vysmečované a na zemi, teprve pak je jdu sesbírat). A protože jsem dlouho nespěchal, daří se mi, zvláště s novou pálkou, zahrát mistrovské a nechytatelné údery, nad kterými by obdivně pokývali hlavami i profesionálové (a které mi přináší stejně intenzivní niternou radost, jako podařený blog, nádherný rampouch, nebo správná otázka studenta).
Za ty tři roky, co bydlím „pod ořešákem“, jsem pingpong naučil už tři studenty duchovnosti. Tedy, učil jsem je a učím nesoutěžit, naopak mít radost z dobrého úderu soupeře (dodnes jeden vzpomíná, jak jsem bujarým výkřikem radostně oslavil jeho dobrý smeč, tedy „vlastní prohru“). Ne že by jen samotné hraní (tak jako jen samotné sezení v zazenu) bylo zárukou dosažení poznání sebe sama (anebo osvícení): student, který se nakonec naučil hrát sám proti sobě lépe než to umím já, pak ve věci zodpovědnosti a umění soustředit opět propadl.
Od mládí jsem tak věděl, že po pár minutách hry se každý, přes původní pózu a masku, spolehlivě „odhalí“: pohybová nešikovnost vždy zrcadlí nějaké duševní a morální handicapy, a na řeči těla a pohybu v „krizi“ (protože míček je příliš rychlý a často překvapivě umístěný), se rázem zjeví podstata člověka (a mně dnes místo, odkud bych coby terapeut nebo duchovní učitel měl a mohl začít). A tak i nad tímto novým stolem jsem nejprve učil studenty správnou techniku úderů (plácnout do míčku ve správný moment správným způsobem, hlavně s uvolněným zápěstím), a za pár týdnů jim i v krizových okamžicích míček začal létat „jakoby sám“ na správná místa druhé strany stolu. Objevili intuitivnost a dokonalost svých těl. Radost ze stále těžších zadání. Umění (a vlastní schopnost) ocenit a pogratulovat ne soupeři, ale partnerovi. Brát každé zhoršení vnějších podmínek (vítr, sněžení, kluzko) jako výzvu a možnost se zlepšit. Učit se a naučit nepřekážet (programem mysli vnuceným nefunkční školou a společností) svým tělům, protože ta jsou dokonalá, jen jim dát prostor a šanci (třeba být učitelem, který jen tak stojí a nikdy se nezapotí, ač rozběhán ze strany na stranu, a za chvíli nádherně vyčerpán).
Žádná z těch chytrých a čtivých (intelektuálních) knih o zenu své doby (za všechny: Zen umění motocyklu, Zen a umění golfu, Zen a umění psát) ani jednoho svého čtenáře nenaučila praktickému „zenovému“ chování a jednání: tedy natrénovanému umění jednat bez jakýchkoli (dobou společností a rodinou) vtisknutých návodů, jak se co má dělat a myslet. Vždy jsou to knihy o zenu, k zenu jen směřující nebo vedoucí. Vždy jsou to slovní popisy reality, ne realita. Protože tak jako generálové připravují své armády na ty minulé války, tak jako učitelé u nás už pár desítek let vnucují současným dětem ty minulé, za pár let nepoužitelné informace, právě tak jakákoliv kniha, kromě manuálu na mobil, nebo jak sedět v zazenu, neposune adepta zenu (a duchovnosti, resp. realizace osobnosti) ani o píď.
Když ale stojíme za pingpongovým stolem a ze druhé strany přilétá jeden umístěný míček s nepravidelným a překvapivým odskokem za druhým, a my musíme zapomenout na to, kdo jsme, jak se jmenujeme, čím se živíme, kde bydlíme, jsme-li pojištěni, jaká byla naše matka než se narodila, proč neměl Bodhidharma vousy… naše mysl je rázem čistá a připravená jen reagovat – ne o tom myslet. Zjistíme navíc, jaká radost je smát se vlastním nedostatkům.
Racionalita a rozum jsou dobří sluhové, ale prachšpatní a velmi konzervativní páni. Evropské myšlení recept na nadvládu levé mozkové hemisféry nevymyslelo, naopak, zapletlo se do jalových ale o to delších diskusí. Za stolem ale najednou překvapeni zíráme, jak se ruka v desetině vteřiny pohnula správným směrem a s natrénovaně správným sklonem pálky trefila míček v letu a nasměrovala jej zpátky (a postupem času pak natrénujeme i úmysl kam přesně a s jakou rotací míček pošleme na druhou stranu, nebo umění připravit si druhým úderem pingpongový šach mat).
Zjistíme, že ač je svět iluze, a ač je tělo většinou neovlivnitelné, a dýchá si a tráví a vyměšuje hormony jaksi samo, přece jen se dá ovlivnit a ovládnout, tak jako se dá naučit velkou rychlostí, jakoby nic, metat míček soupeři nebo zdi. Zjistíme, že takto se dají zvládnout i sny (a zapřáhnout je do práce v rámci studia sebe sama, a také nácviku duchovních dovedností, jako je třeba předjímání otázek noviců, či celodenní bdělé vědomí): pokud bychom chtěli sen pozměnit příkazem jedné postavičce v jeho ději, nic nezmůžeme a sen se bude nadále vyvíjet přesně opačně, než bychom si přáli. Když si ale jaksi někde nahoře představíme celkovou změnu atmosféry toho snového kusu (tak jako si lze představit, kam příště míček dopadne), najednou se jeho veškerá realita změní přesně jak jsme si představovali.
Právě tak veškeré racionální úsilí dosáhnout osvícení nás „na druhou stranu“ ani sebevětší trhlinou v realitě nedostane, naopak, je spíše překážkou. Pět minut intenzivního vyzývání sebe sama při pingpongu (kdy poslušná zeď vrací míček na poslušnou pálku a naopak, a ono se to hraje najednou jakoby samo) ale už je přímý nácvik umění tvořit a žít tak, jak a pro co jsme se narodili: realizovat své unikátně individuální potenciály.
Jistě, všichni se stále (zbytečně) rodíme handicapování spoustou traumat a poškození, ale síla mysli a pozitivního úmyslu je až božská: to my vytváříte svůj vesmír a svět okolo nás je přesně takový, jak si jej den za dne, hodinu za hodinou představujeme – v téhle společnosti bohu a nám žel negativně a problematicky. Máme tedy problémy. Za měsíc dva za pingpongovým stolem ale zvládneme nejen pálku a míček , ale i pochopit, že máme neustále na víc. Nebo zjistíme, že nemáme, co bychom mohli mít, protože si v guláši nejistot a pochyb nevěříme. Nebo můžeme dokázat (jako kulturista své tělo) vytvarovat a vychutnat si život, okamžik po okamžiku, také tím, že za něj převezmeme, bez předem naučených a tedy za pár okamžiků již zastaralých postupů (tak jako za kvalitu protiúderu), zodpovědnost. Pochopíme, že ani v životě, ani v tomhle zenovém pingpongu, nejde o vítězství, ale o Cestu… a pak, aniž bychom o to usilovali, v obou disciplínách začneme vítězit.
P.S.: Pokud by se našel nějaký mladý profesionál, který by chtěl takto, z duchovního hlediska, poradit, jak například nikdy, ani za stavu 10:10 v pátém setu, neztratit koncentraci, jak zvládnout ego a dostat se „nad“ emoce a vnucovaný ideál soutěživosti, jak stolním tenisem najít sám sebe, nechť se ozve, třeba se domluvíme. Třeba z toho bude i nová metodika mentálního tréninku…
