Za těch posledních více jak třicet let, co nemám šéfy, a naopak mám celé dny volné, si užívám každého dne, ale víkendy přece jen o něco víc „přečkávám“: noviny jsou v sobotu ve schránce až po půl osmé (zatímco ve všední den tam čekají, abych si je položil na radiátor topení a nahřál si je, už před šestou, kdy obvykle vstávám). V dobách, kdy jsem čile korespondoval obyčejnými dopisy, jsem víkendy neměl rád, protože nechodila (a byla zavřená) pošta. A i když teď funguje internet, o víkendu je provoz přece jen podstatně línější (a také čtenost blogu je poloviční). Záleží také na počasí: pokud nefouká a dokonce svítí sluníčko, jako tuhle sobotu, čeká na mne tak třikrát za den desetiminutovka pingpongu, a dvoje sobotní přílohy novin. Hmmm…
Horká miso polévka s tofu a nasekanou petrželkou (udržuje můj tlak krve v normálu) mne rozehřála na pročtení internetových novinek, a po půl osmé jsem si zašel k Vietnamcům pro čerstvé pečivo a do trafiky pro MF Dnes (lidovky jsem vybral ze schránky). Do devíti jsem si pak četl (přeletím titulky všeho, začtu se do některých esejů a článků, abych později, až najde ten správný čas, už věděl, do čeho se pustit podrobněji). Za další hodinku jsem si dal vynikající panýr (Vašek nosí z jídelny, kde pracuje, „zbytky“, tedy ochutnávky jídel, které by stejně vyhodili, nebo věnoval nějakému bezdomovci, ale když ho nepotká, tak to donese až domů), a na oběd jsem měl papriky plněné směsí zeleniny, divoké rýže a sóji), opravil na příští týden další překlad staršího článku (musím vymyslet, jak a kam umístit na blogu poděkování a jméno mé dvorní překladatelky, Evy Tothové z Londýna) a zvonek oznámil, že dorazila návštěva: jednou za měsíc si chodí popovídat sportovní trenér (diskutujeme mentální formy koučingu, protože už má za sebou spolupráci s několika vrcholovými sportovci, učí sportovní třídu žonglovat, a teď dalšího reprezentanta umět se soustředit jen na jednu jedinou činnost). A protože bylo hezky, začali jsme pingpongem, a pak si dali deset nejrychlejších sjezdařů na mistrovství světa v lyžování. Nádhera.
Po jeho odchodu jsem si opět zapinkal, a pak si dal důchodcovského šlofíka. Po probuzení jsem si pustil, když už jsme načali sportovní výkony, další sportovní zážitek (přímý přenos závodu biatlonistů z USA) a vyšel si ještě naposledy zahrát o zeď. Už když jsem se oblékal, obvyklé tiché slzy štěstí mi poněkud rozostřily vidění: mám se jako milionář. Vstávám kdy chci (když se probudím třeba ve tři ráno, pustím si počítač, opravuji blogy, odpovídám na e-maily), mám všechen volný čas na světě, vždy dost čtení a koukání (návštěva mi nechala jedno DVD, na kterém si prý pochutnám), čtenost blogů se udržuje na 300 až 500 čtenářích na každý článek (to je jako mít každý den přednášku pro 300 lidí!), psaní mi jde samo, a pingpong mi taky jde stále lépe (kvalitativní skok na vysokou úroveň koupí nové pálky a potahů se podařil a já si každé pinkání opravdu vychutnávám), jít spát mohu (pokud nepovídáme se studenty) klidně v osm, ale právě tak se klidně probudím v jedenáct a podívám se na nějaký ten dobrý film v televizi. Spánek mi slouží stále jako za mlada, a sny si pamatuji (zvláště ty barevné a hudební a seminářové, vždy poté, co sním nějakou tu syrovou rybu v suši z místního hypermarketu, šest minut autobusem přímo od domu, jezdí každou půlhodinu) a vychutnávám.
Pak jsem zapnul počítač a připravoval zveřejnění nádherné zprávy z Holandska (samozřejmě o tamních přirozených porodech), kterou mi poslala jedna má tamní, ale česká čtenářka. Dopsal jsem své odpovědi rozhovoru pro měsíčník HIS Voice (a uvidím, jak na to zareagují, protože mém odpovědi se asi tradicionalistům novinářům či hudebním pedagogům líbit nebudou), oloupal pomelo a vychutnal si osvěžující citrus, nasypal sýkorkám a dnes i zvonkům a hrdličkám, a pustil se do vyhledávání, stahování (na některých serverech to celé zveřejní až po půlnoci) a čtení zajímavých článků, které přinesly některé lepší noviny. Před půlnocí jsem si pustil (a odposlechem do sluchátek, abych nerušil) příjemný japonský film o čestném samuraji.
Tak tak jsem se měl v sobotu a v neděli nad ránem. A tak se mám prakticky denně (protože každý den se odehraje celá řada pozitivních událostí, přijde pár pozitivních e-mail, protože život mi to servíruje až jakoby automaticky a synchronicitně: jakoby se nejen počítač a internet, ale i život přizpůsobil a adaptoval už jen na ty zprávy a události, které (nejen mne, protože se o ně dělím) potěší (ty opačné strkám do hary: příjemně mi tam přitápí). Hmmm…
Co jsem stáhl a doporučuji ke čtení:
http://hn.ihned.cz/c1-50052070-stat-sve-obeti-vysava-podobne-jako-mafie
Nejpřesnější a nejkrutější popis naší občanské závislosti na něčem, co jsme kdysi stvořili, aby nám pomáhal: na státu.
Jak by to bude vypadat, až se „stát“ rozhodne nás vypnout…
Další vědec, kterému je to jasné: nejsme tvorové rozumní, ale emocionální, s občasným zábleskem racionality.
Další střípek mozaiky poznání lidského mozku (stahuji si tyhle články o mozku, nejen z lidovek, ale především z www.osel.cz, celé roky, a odtud čerpám informace do svých článků).
Nádherný článek od slečny, které závidím možnosti, nasazení, předmět zájmu a vytrvalost průzkumnice.
http://hn.ihned.cz/c1-50030590-zil-jsem-ve-svete-bez-penez
Popis posledních let jednoho vzdělaného a smysl života hledajícího mladého muže, jemuž, kromě jiného, také utekla žena (ani ona nenaplnila všechny ty ekologické a alternativní společné plány, a asi emancipovaně, ale o to usilovněji, jako stovky jí podobných, o kterých poslední roky píši, zatoužila po penězích a pravidelném konzumu a přídělu vnějších emocí).
