Další citáty z tisku (ospravedlňující a doplňující mé někdejší, tehdy velmi kritizované články a výroky), které se v poslední době navlékají, jako korálky zadostiučinění, na šňůrku života mého… Připomenu původ „korálků“: před mnoha lety jeden náš kocour onemocněl, nežral, jen polehával, a veterinář dokonce ani po RTG nenašel příčinu. Všiml jsem si ale, že mu ze zadku čouhá konec nitě. A tak jsem z kocoura velmi opatrně, ale usilovně vytáhl tak čtyři metry černé nitě (žena tehdy, jako ostatní, šila na sebe a na děti, a i já získal nějaký ten kabát), na které se zachytily, jako korálky, vždy tak 20 cm od sebe, černočerné bobky. Kocour byl zachráněn, a já od té doby sem tam konstatuji, že i korálky zadostiučinění se na niti života vyskytují právě tak řídce.
Nedecimují nás už přes půl století války, nevymíráme bombami, plynem ani morem, nedecimuje nás TBC, záškrt, neštovice. Žijeme pohodlně díky pokročilé technice: nechodíme pěšky dvě hodiny do školy či čtyři hodiny do práce, vozí nás tam motorová vozidla. Nepracujeme těžce tělesně na poli či v továrně, nemusíme od čtyř let věku pást husy a dospělí nemusí ručně jednotit řepu, nemusíme se starat, kolik brambor si na zimu uložíme do sklepa a kolikrát za zimu budeme muset skládat uhlí. Nepereme plínky, nezašíváme ponožky – dalo by se vypočítávat hodně dlouho. Při tom, jak pohodlným se stal náš život, se máme dobře, žijeme si v teple, z noci si můžeme dělat den a jsme čím dál tím vzdělanější a chytřejší. Jenže jaksi nejsme čím dál tím víc hodnější a charakternější. Současně s tím tělesným pohodlím a zvyšujícím se vzděláním chybí vyvažující síla – učení, výcvik, cokoliv, co by mohlo bránit obojího zneužít. Zdraví a bujnost vede často až k agresivitě, vzdělání umožňuje vyznat se a využívat všech křivolakých cestiček k osobnímu prospěchu na úkor druhých (byť by to byla jen ta osoba blízká chybujícího motoristy) a ve svém dopadu ke škodě celé společnosti. Jsme si vědomi, že existují zákony, a jsme poučeni, co nám zakazují či dovolují, případně připouštějí, ale známe současně mnoho způsobů, jak se vyhýbat postihu za jejich překročení. Chybí existence nějaké cesty, možnosti, a to v našem vývoji už od dětských let, co by nám ten zákoník, předkládaný zvenčí, uložilo do naší vnitřní podstaty vědomí i podvědomí, aby ta trestní nebo i jen přestupková bariéra zapracovala ještě než se nežádoucího činu dopustíme. Trestní postih po skutku jenom stojí peníze státní pokladnu. Myslí na to někdo z rozhodujících politiků? Uvědomují si to psychologové? Dnes už si naříkáme na mládež, hrozíme se, hledáme vhodné postihy pro nižší věk delikventů. Dnešní mládež bude dospívat, bude jednou vzorem či se stane pedagogy pro další generace. Není nejvyšší čas honem teď na to myslet a postarat se o vhodné opatření? Bude navrhovaná výchova k etice zase jenom informace k nabiflování nebo je promyšlený i postup k zakotvení v osobnosti? Nebo už je dokonce na všechno pozdě? Je to totiž rozdíl. Jarmila V. Pospíšilová-Šteflová
Myslíte si, že vánoční stromek prodávaný z čerstvých výpěstků je ekologický? Tak to jste vedle jak ta jedle, píše ve FAZ Nadine Oberhuberová (Jak eko je má jedle?): Jen desetina z 29 milionů stromků nabízených v Německu má původ v přirozeném lese. Drtivá většina pochází z plantáží na severu země, takže má za sebou stovky přepravních kilometrů (tuny vypuštěného CO2). Navíc se pěstují v umělých monokulturách, postřikují se herbicidy, fungicidy a pesticidy, jež vám navanou do bytu, přihnojují se minerály, jež prosáknou do spodní vody, a pro pěkný vzhled se přibarvují barvivy, jež… raději to ani nebudeme domýšlet. Chcete-li si užít Vánoce věru ekologické, musíte si koupit stromek s ekologickým logem, či alespoň dbát na dvě věci. Zaprvé musí být stromek z vašeho regionu. Zadruhé to musí být domácí druh, třeba jedle či smrk – taková douglaska už čpí Amerikou.
* LN Jak se dostane internistka z vojenské nemocnice do domácího hospicu?
- Přes mateřskou. A taky trochu přes domácí porody.
* LN Porodem ke smrti?
- Domácí porody mají s umíráním doma hodně společného. V příbězích, nasazení rodiny, v detailech, v lidech, kteří se okolo toho točí. Nevím, jestli jste si všiml: spousta žen si potřebuje svůj porod „přepovídávat“, trvá to často půl roku, než to celý dokola s kamarádkami odvyprávějí a srovnají se s tím množstvím emocí a zážitků. A s úmrtím je to stejné. Pokud se to „povede“, pokud máte šanci umírání v rodině zažít, pak jste schopný to půl roku lidem vyprávět – do všech detailů, jak se otočil, ještě ten poslední nádech, jak jste ho ještě naposledy pohladili.
* LN Je ještě medicína, když neléčíte, ale spíše jen tišíte bolest a doprovázíte do konce?
- Ale my léčíme, a aktivně. Jen cílem už není uzdravení nebo zastavení nemoci. Cílem je kvalita života, ne jeho kvantita. A bolest rozhodně není převažujícím problémem umírajících, jak to asi známe z televize. Toho, co pro umírající můžeme udělat, je opravdu hodně. Paliativní medicína se zcela programově obrací na celou rodinu. Ale je taky pravda, že je těžké to „nicnedělání“ ve smyslu úzdravy. Primář z vrchlabské porodnice Kavan vyprávěl, že nejtěžší pro něj vždycky bylo stát u porodu a držet ruce za zády. Jsme lékaři, jsme naučení zasahovat a je pro nás těžké neintervenovat. Proto stále mnoho porodníků nastřihuje hráz – i když je jasně dokázáno, že je to špatně. Každý volá po medicíně založené na důkazech, a tady máme veliké studie, které ukazují, jak se případné samovolné natržení hojí rychleji než nástřih, v Americe se už dávno vůbec nenastřihuje, ale u nás fik – a je to. Jakmile má doktor v ruce skalpel, je pro něj těžké ho nepoužít… Rodit doma může ženská, která se na to cítí, vytvoří si zázemí a která z lékařského hlediska může. S umíráním doma je to podobné, a je zde navíc klíčová role celé rodiny. Nemůže se rozhodnout sám klient, ale musí se rozhodnout celá rodina. Protože ona o něj bude 24 hodin denně pečovat. Spousta lidí ale chce umřít v nemocnici: chtějí mít za sebou mašinky, co pípají, sestry, které kmitají, lékaře s operačními nástroji – a to je samozřejmě v pořádku. S domácím porodem je to podobné.
* LN Můžu se zeptat – vy máte kolik dětí?
- Čtyři.
* LN A rodily se…
- Taková klasika. První: nemocnice, kde to skončilo epiduralem (anestezie – pozn. red.) a císařským řezem, další dvě ve Vrchlabí (porodnice svého času vyhlášená přátelským přístupem) a čtvrté doma.
* LN Manžel je…
- …taky doktor. Taky internista.
* LN A co vás přesvědčilo?
- Data. Stačí prohledat největší lékařskou databázi Medline. Proto nevím, proč je kolem domácích porodů takový vítr. Jen musíte správně otipovat rodičku. Kdybych měla dítě koncem pánevním, tak taky nebudu rodit doma.
S lékařkou Irenou Závadovou hovořil Petr Kamberrský
Je, nebo není čeština negativní? K tomuhle tázání mě bezděky přivedl americký host jedné vernisáže. „You Czechs are so very negative,“ utrousil směrem ke mně. „I keep hearing only NE‘.“ Málem jsem unaveně protočila panenky. Zase ta stará písnička. Češi samá negace, Anglosasové samé pozitivum. Jenže tahle omletá poznámka možná opravdu stojí za úvahu. .. Je pravda, že negativní konvence v Čechách nevymizela ani po dvaceti letech od otevření hranic. Formule „Nestojí to za nic“ se v odpovědi na uzuální dotaz „Jak se máte?“ u nás vžila stejně jako anglické „Great“ („Super“) v reakci na „How are you?“… Angličtina si sice může se záporem coby stylotvorným či významotvorným prvkem do jisté míry pohrát a v nespisovné řeči dokonce může hromadit zápory téměř bez ladu i skladu, ale nikdy si nemůže dovolit tolik co čeština. I taková věta „Neříkám, že se nikdy nikde s nikým na ničem nijak nedohodnu“ musí v angličtině zaznít pouze s jedním záporem (I am not saying that I never agree on anything with anyone in any way anywhere.) Ale přece jen, nezneužívají Češi možností své mateřštiny příliš? Kolikrát je slyšet: „Neříkám, že mi to nechutná. Nemyslím, že by to nešlo. Netvrdím, že tam nepůjdu.“ Vždyť i nabídka z našich úst může vyznít jako pravý opak: „Nedáte si s námi?“ Proč ustavičně volí zápor, když už mají i svobodu slova? Co je k tomu vede? A kam až to sahá? Probírám se češtinou. Kam se podívám, všude zápor. Kolik jen českých jmen začíná záporem: Nedoma, Nečas, Nesvadba, Neprakta, Nezval, Nekuda, Nešleha, Nejezchleba… Zato mezi anglickými jmény v paměti nevylovím ani jedno. Ani ta, která by se mohla tvářit negativně, nemají se záporem nic společného. Třeba Nolan prozrazuje „vznešený, slavný původ“, kdežto Norris či Norton, jména osobní i pomístní, odkazují výhradně k severu. Mezi českými místními názvy se to zápory také jen hemží: Nesvačily, Nedachlebice, Nehvizdy, Nezamyslice, Nespeky, Nezvěstice, Neznašov. I Šemík uháněl k Neumětelům a v pohádkách jako synonymum chudého rytíře vystupuje pán z Nemanic. Zato mezi anglickými toponymy s náslovným, na pohled záporným no- zas nacházím jen samé odkazy k severu (Norfolk, Norwich) či novosti (Nova Scotia). Při pomyšlení, z jak nepřeberné řady lze brát v češtině – pravda, spíš v té starší – nadávky s předponou ne-, jen žasnu. Jako by čeština posilovala negativnost nadávce vlastní ještě zápornou předponou. Za ekvivalent anglických four-letter words, tedy čtyřpísmenných slov neboli vulgarismů, by v češtině mohl docela dobře posloužit výraz neslova: necita, neřád, nekňuba, nenechavec, netýkavka, neznaboh, nemodlenec. V angličtině přitom najdeme obdobu leda v nobody (nýmand, nula) nebo no-good (budižkničemu). S nelibostí si ale všímám, že v češtině začíná záporem i kladné hodnocení: neopakovatelný, nenapodobitelný, neskonalý, nedostižný, nepřehlédnutelný. Tak jak potom nemají Češi budit negativní dojem? Překladatelka Petra Martínková
