Je pro mě, asi stejně jako pro mnohé jiné, těžké popsat, co se dělo v mém těle a mysli. To, co jsem zažil, nejlépe popisuje úvodní citát. Když jsem putoval do Chartres, jen jsem tušil, že něco jako slyšitelná geometrie existuje, napsal Roman Frajt, jehož popis cesty do Chartres již zde byl publikován. Tentokrát přes stylistické potíže na počátku psaní (a původní neochotu) výstižně a snad i inspirativně popsal, co se dělo v něm.
„Podstata harmonie tkví ne v mechanice vibrací a abstraktně popisných symbolech, ale v univerzálním, fyzikálním nastavení vlnového světa… Hudba je slyšitelná geometrie.“ Richard Merrick
Zavřel jsem oči a zpíval, můj hlas byl obrovským prostorem katedrály nádherně přetvořen v andělský, pronikavý a hluboký. Hlava mi svítila a já se s každým tónem rozletěl katedrálou ode zdi ke zdi, do všech částí a zpět. Každý alikvot byl jakoby světlo, které prosvítí zdi katedrály a ukáže na zdech skryté nápisy. Takhle jsem si užíval půl hodiny. S malými přestávkami na pláč štěstí, když už to obrovské štěstí nemělo dost místa v mém těle a muselo ven. To byl můj zážitek v katedrále Chartres.
Možná, že takový zážitek nemá každý, kdo vejde do katedrály a zazpívá. Možná, že roky strávené prací se dřevem při učení se výrobě kytar, informace, kterými jsem byl pozitivně naočkován čtením knih a blogů, čas trávený meditací nebo zpěvem manter, mě připravil na to, co jsem v Chartres zažil. Možná, že katedrála skutečně funguje tak dokonale, protože je postavena v geometricky lidských měřítkách.
Zážitky to byly tak úžasné, že si je vůbec nedokážu spojit s běžným světem. Zatímco tam jsem byl v nádherném klidu, návrat do běžného světa mě okamžitě vrátil k myšlenkám na to, jak vydělat peníze na jídlo a střechu nad hlavou. Chtěl bych zvládnout způsob, jak ty zážitky zakomponovat do svého života. Takhle mám pocit, že je to jen v mé fantazii.
Čtyři roky jsem studoval střední školu výrobu kytar. Byl jsem už dost alternativní, a spíš jsem tam šel, abych pochopil principy akustiky a zároveň zvládl zručnost na to vymýšlet vlastní nástroje. Navrhoval jsem na kytary speciální hmatníky, tak aby kytara ladila v přirozeném ladění. Několik týdnů počítání a rýsování ale skončilo tím, že mi můj kytarářský mistr řekl, že se to takhle nedělá a zakázal se mi o to v dílně pokusit. Začínal jsem ztrácet nadšení, ale o to víc jsem se doma zabýval tou pravou hudbou, takovou, která mi dělala dobře a probouzela ve mně to pozitivní. Později jsem si přečetl knihy Hudbu jinak a Tajné dějiny hudby, které mě nadchly, a já jsem si znovu ověřil, že vybrat si hudbu jako svůj životní směr byla trefa do černého. Hrál jsem na tibetskou mísu a po nějaké době bylo pro mě jedno ťuknutí stejně osvěžující, jako půl hodinka jógy. Ráno jsem vstával ve čtyři, abych využil smysluplně svůj čas před nesmyslnou školou. Cvičil jsem, žongloval, ťukal na misky, bubnoval na kovovou darbuku, zpíval si mantry a pravidelně tancoval nadšeně po pokoji na nějaké arabské nebo africké rytmy.
I tak mi ale škola hodně dala. Začal jsem zkoušet aplikovat zážitky a zkušenosti z ranních cvičení na výrobu kytar. Pracoval jsem meditačně, hladil dřevo a vysvětloval mu, co od něj chci a jak vznešený je jeho úkol. Před každým počátkem nové práce jsem si představoval už nový dokonalý díl. Teď už tuším, že stavitelé katedrál to tak dělali taky. Každý kousek dělali s představou dokonalé katedrály.
Taky jsem se rozhodl zlepšit atmosféru dílny. Pouštěl jsem v dílně meditační hudbu a vysvětloval spolužákům, že když tam budeme poslouchat heavy metal, výsledky budou heavy. To už jsem z četby věděl, že je třeba myslet a jednat pozitivně. Pravidelně jsem obcházel jednotlivé kamarády za jejich pracovními stoly, a chválil je za všechno, co se jim jen trochu povedlo, a když se jim nevedlo, pomáhal jsem a radil. Po pár měsících začali ostatní spolužáci z mojí dílny taky pravidelně obcházet ostatní a chválit. Navíc jsem začal využívat svoji cvičením vytrénovanou schopnosti cítit energii. Položil jsem ruce na dřevo a vysílal ze svých prstů energii a podle toho jak energie ve dřevě plynula, jsem poznal, jak bude dřevo rezonovat a jestli v něm není suk nebo kaz. Měl jsem úspěch, ostatní za mnou začali chodit, abych jim taky vybíral materiál.
Hodně mi pomohlo ladění dřevěných desek. Probíhá to tak, že se na vrchní kytarovou desku nasype krupice, pod desku se vloží reproduktor, pouští se různé tóny a sleduje se výsledný obrazec vzniklý z pohybu krupice po desce. Později jsem se dozvěděl o kymatice, Chladniho obrazcích, výzkumech Švýcar Hanse Jennyho, který zkoušel účinky zvuku na různé materiály položené na kovové destičce. Určitě nebylo náhodou, že jsem si pak u maturity vytáhl právě ladění desek a kymatiku. Nadšeně jsem maturitní komisi vykládal o historii kymatiky, lidech co ji začali využívat pro stavbu hudebních nástrojů, o svých zkušenostech s laděním, co který obrazec vypovídá o desce, jak poznat do které tóniny je deska naladěna a jak to všechno upravit pro co nejdokonalejší nástroj. Maturitní komise byla nadšená. Protože jsem toho řekl tolik, nevěděli jakou mi dát doplňující otázku a tak mě prostě vyzvali, ať jim zahraji na kytaru, kterou jsem vyrobil. Samozřejmě byli ještě nadšenější, protože zvuk kytary byl výborný, předsedkyně komise nadšeně požádala o vypůjčení kytary, aby si na ni taky mohla zahrát a já měl maturitní vysvědčení plné jedniček.
Tak jsem se vlastně nevědomě připravoval na Chartres. Šel jsem tam dva dny pěšky z jiného malebného francouzského městečka a celou dobu si zpíval mantru. Pomáhalo mi to nezapadnout do myšlení a udržet si slavnostní náladu. Když jsem přišel ke katedrále, byl to nádherný zážitek. Zážitek štěstí, že jsem to zase dokázal. Meditační chůzí jsem obešel třikrát katedrálu. Byl jsem dokonale soustředěný, bez myšlenek, takhle hluboko jsem se ještě v meditační chůzi nikdy předtím nedostal. Cítil jsem se jistě, pevně a zároveň klidně. Kéž by každý můj krok v životě byl stejně dokonalý, jako ty v Chartres.
Sundal jsem si boty. Věděl jsem, že je třeba vejít bos, aby do mě mohly energie dokonale proudit z kamenné podlahy, a vešel jsem. Zažil jsem ale krátké zklamání. Velký labyrint vytvořený v kamenné podlaze, můj cíl cesty, způsob, jak se dostat zpátky do jednoty s kosmickými rytmy, byl zastavěn židlemi. Vzal jsem to ale celkem dobře, ještě zklidněný meditační chůzí jsem věděl, že se mi to podaří nějak zařídit. Byl jsem pevně odhodlaný projít labyrintem. Teď se ale nedalo nic dělat a já si užíval nádherného klidu. Nechal jsem nohy, ať mě vedou, a užíval si nádherného pocitu naplnění. Prohlížel jsem celou katedrálu kousek po kousku. Nejvíc jsem miloval skleněné mozaiky: díval jsem se na ně hodiny, splýval s nimi. Cítil jsem, jak mi jejich pozorování navozuje dokonale harmonický stav a přivádí k hlubšímu stavu mysli. Nechal jsem si ty mozaiky sluncem kreslit do sítnice, a cítil, jak hluboké informace jsou v nich obsaženy.
Všechno v Chartres pro mě bylo dech beroucí. Mé tělo se třáslo a často se pravidelně kývalo dopředu a dozadu. Přes chodidla mi stoupalo až do hlavy množství energie. Obratle mě začaly „pálit“ odzdola nahoru, a já vnímal každou část svého těla trochu jinak. Cítil jsem se jiný, lehčí, jakoby ze mě spadla všechna minulost a já si dovoloval být naprosto spontánní a přirozený: nevšímal jsem si, co na mé kývání a často legrační pohyby říkají ostatní. Nechal jsem se vést tělem. Chodil jsem křížem krážem, na některých místech jsem se zastavil a udělal třeba pět pomalých otoček. Ať se se mnou dělo cokoliv, nepochyboval jsem, že je důležité nechat to plynout. Věděl jsem, že ten pohyb je prožívání a vstřebávání Chartres. Svým pohybem jsem vyjadřoval hudbu Chartres. To byla moje slyšitelná geometrie. Můj pohyb byl viditelnou hudbou.
Později jsem zašel za paní, která byla v katedrále nejspíš na výpomoc, a řekl jí, že bych chtěl projít labyrintem. Byl jsem přichystaný se nevzdát, silně odhodlaný. Odpověděla jedním slovem: Friday, a podala mi letáček v angličtině. V pátek je celý den labyrint přístupný! To bylo zítra! Úplně mně to vyrazilo dech, byl jsem připraven na to nejtěžší a ono to bylo tak jednoduché. Šel jsem do ubytovny pro mladé, kterou jsem si vyhlédl a mentálně i fyzicky se připravoval na zítřejší zážitek. Umyl se, připravil si čisté oblečení a šel brzo spát. Ráno jsem nejedl, cítil jsem, že to bude lepší. Šel jsem do katedrály brzy, hned po otevření, abych měl klid od turistů, přicházejících spíše přes den.
Vešel jsem a žasl. Několik lidí už procházelo labyrintem, a všichni věděli, jak hluboký to může být zážitek. Byli bosí a chodili pomalu krůček za krůčkem soustředěni v sobě. Dokonalá atmosféra. Cítil jsem, že si pomáháme navzájem. Vešel jsem a užíval si krok za krokem. Všechno se slilo, čas plynul úplně jinak, má mysl se zklidnila a zase vyrušila v cyklech, které mě postupně dovedly k naprosto přeměněnému stavu vědomí, tentokrát ale bez vizí, něco pro mě úplně nového, vše bylo stejné a zároveň úplně jinak.
Prostě jsem nechal nohy plynout, šly pomalu krok po kroku, ale občas nečekaně zrychlily. Cítil jsem jak je ta cesta dokonalá, jako bych se ladil s vesmírem. Jako mají planety svou dráhu kolem slunce, i já jsem se konečně cítil, že jdu správně, v harmonii. Vešel jsem do středu, užil jsem si to, poprvé jsem zvedl víc hlavu a prohlédl si celou katedrálu: byla ještě nádhernější, cítil jsem se jako střed celé katedrály. Vyšel jsem pomalu zpátky. Vracení bylo stejně úžasné jako vcházení. Cítil jsem, že soustředěnou cestou zpátky si všechno vepisuju do těla už natrvalo, teď už mám dokonalý otisk, který ve mně navždy zůstane: A pak mé tělo vyšlo z katedrály a provedlo mě po městě. Ukazovalo mým očím krásy, kterých jsem si předtím nevšiml. Jak je to moje tělo dokonalé, a jak to může všechno vědět, napadalo mě. Pak se se mnou vrátilo znovu do katedrály a znovu prošlo labyrint, tentokrát o dost rychleji, ale klid byl stejný. Procházelo se katedrálou a znovu mi ukazovalo krásy, kterých jsem si předtím nevšiml. Sošky, mozaiky, nápisy, obrazy. Posadilo se mnou na lavičku a já se pomalu vracel k běžnému stavu. Můj pohyb byl znovu hudbou v pohybu, slyšitelnou geometrií.
Schopnost nechat vše plynout. Nechat tělo (intuici, nevím vlastně co to je) převzít kontrolu, to jsem se v Chartres naučil. Jásal jsem, že teď už se není třeba bát. Vždy když nebudu vědět, co a jak dál, jen nechám tělu volnost, protože je mnohem moudřejší, ví co je třeba. Pravda ale je, že jsem to už po opuštění Chartres nikdy neudělal. Neuvolnil jsem to, nevypustil ze sebe. Snad se bojím toho, co bych v té spontánnosti dělal, co bych říkal, jak by mé tělo ventilovalo všechno potlačené z mého života, koho bych mohl ztratit.
Vím, že to není tak snadné. Důležité je ale v cestě pokračovat. Já už jsem (v Chartres, ale i předtím) vykročil. Krok za krokem se pokusím uskutečnit svou geometrii života.
