…svá teritoria, láká čtenáře a čtenářky (i zvýrazněnou grafikou, nadpis je červený, podtitul bílý) rozhovor s Kateřinou Janouchovou, švédskou spisovatelkou píšící i česky, ze které prý vyzařuje síla a věcnost, s níž hovoří i o choulostivých věcech bez studu a na veřejnost (Literární noviny 3. 3. 2011). Kromě dopisu jedné již nepopletené (vyjde zítra) mne tak potěšily další ženy, které se nebojí podívat se do zrcadla. Zmíněná švédská řádně emancipovaná Kateřina píše:
Problém je v tom, že v Čechách ženy moc velkou emancipační změnu nechtějí. Drží se svých teritorií, domova, kuchyně a jídla, protože všude tam mají pocit generálů a nechtějí, aby se jim do toho výsostného prostoru někdo míchal. Otázka tedy je, zda změnu chtějí nebo ne. I některé švédské matky nechtějí pustit manžela k dítěti, chtějí si to dělat po svém. To je ale ten problém. Není to jednoduché, i ženy se musejí vzdát něčeho, co je tradičně jen jejich. Když už si muž umí udělat všechno sám, tak ženu nepotřebuje a ta nad ním ztrácí svou moc. Takovou situaci může prožívat i muž se ženou, která chce zvládat všechno sama. Obecně tedy nejde jen o to, aby se muži dělili o práci a povinnosti se ženou, ale i o to, že jim to žena musí umožnit… problém s muži ovšem začíná okamžikem, kdy poprvé uklidíme po svém chlapečkovi hračky. Později se divíme, kde má ta typicky mužská strategie vlastně kořeny. No přece u nás, žen…
Jiná pravidelně (na www.osud.cz) píšící žena Mája také míří do vlastních řad:
Svět změníme jenom tím, když k sobě samotné budeme jemná, milá, promíjející…. Pak se totiž naše srdce doopravdy otevře životu a naše láska už nebude obchodem, bude řekou, možná i mořem. Jak samy se sebou mluvíme? Ty káčo líná, ty jsi neschopná…Ale ne, ať se nají ostatní, ty hezky vydržíš dva dny o hladu, no jsi přece chlap, ne? Zdá se nám to normální, zcela běžné. Ba dokonce se cítíme jako hrdinky, kolik jsme si toho v životě odepřely!… A tak dál….Šílená představa, že? No a nejhorší na tom je, že takhle to skutečně nějak je. Všechna rozhodnutí, která děláme, se otiskují do buněk a DNA a předáváme je dalším pokolením. Když nelásku, tak nelásku, když hladovění, tak hladovění, když přísnost, tak přísnost k sobě samému. Ženy mohou zachránit svou láskou svět. Protože bezpodmínečná láska matky k dítěti, to je přece hybná síla vesmíru. Můžeme se učit milovat samy sebe z lásky k dalším pokolení, když už je nám cizí sobeckost. Bezpodmínečná láska je stejně šíleně mocný virus a je jedno, kde se nakazíme, důležité je, aby nákaza byla konečná a celoplošná…(můžeme pak nakazit celý svět). Když začneme milovat samy sebe jako ženy, i náš pohled na muže se změní. Čirá nenávist za to, že jsou nezodpovědní a neschopní milovat, se změní v pochopení toho, jak to je doopravdy. Možná…je to jen taková hypotéza. Jen taková nabídka do budoucnosti. Že ženy zachrání svět tím, že si zajdou na kafíčko a dortík, pak si odpustí tisíc zbytečností, hodí nohy na stůl, usmějí se a šup…. Celý svět se promění pod dotykem té nejjemnější síly. Té, která všechno přijímá, všechno odpouští… Aby se svět mohl vznést na křídlech andělů a aby každý tvor poznal náruč a objetí mateřské všeobjímající lásky, aby se to mohlo stát, potřebujeme my ženy jen to jediné. Tak směšně lehké a tak nekonečně obtížné. Obejmout samu sebe svými pažemi. Májiny cesty (31)
Flagelantky i vegetariánské masochistky si mohou níže kliknout a přečíst podrobněji, co jsem o tom a jiném psal nedávno i dávno (pro líné zestručním: začít můžete tím, že začnete své muže a syny chválit, a své děti rodit přirozeně a orgasmicky):
http://blog.baraka.cz/2010/12/telo-zenu-neomezuje/
http://blog.baraka.cz/2010/11/zmateni-kalichu-a-mece/
http://blog.baraka.cz/2010/10/4185/
