Tvrdím to (původně z preventivních důvodů) už hezky dlouho: lidská společnost si ani na prahu 3. tisíciletí neumí poradit s celou řadou velmi závažných a destruktivních jevů. Zatímco software máme na úrovni lovce mamutů, hardware (a prostředí) se vymkly z kloubů a šílí. Tak znovu, ještě jednou a naposledy: zatímco indičtí hudebníci (i při vší své geniální instrumentální virtuozitě stále skromně) tvrdí, že člověk je ještě tvor nedokonalý, podléhající emocím, a tak si harmonii (akordy), princip vesmíru, nezaslouží (a proto je klasická indická hudba založena na rytmu a melodii), západní nadšenci a inženýři lidských duší slouží a budou ve své slepě ignorantské pýše sloužit pokroku a růstu růstu až do hořkého konce.
Ty, které nadšenectví mužů odjakživa dokázaly uzemnit, tedy jejich ženy, jsou dnes ovšem ještě zmatenější, než muži. Jinými slovy, tak jako atomová energie, symfonické orchestry, medikalizované porodnictví, autoritativní a nereformovatelné školství, stranická demokracie (spíše partokracie) a moc tak snadno zneužitelného davu (stačí ovládnout média)… právě tak i vztahy mezi muži a ženami patří do stále širšího souboru jevů, se kterými si neumí(me) poradit. Protože na to, co se dnes děje, nemáme od evoluce software.
Pokusím se nejprve parafrázovat článek (LN 28. 2. 2011) politologa Bohumila Doležala Demoralizace české politiky (jen zaměním jím použité společensko politické termíny za termíny z oblasti vztahů mezi muži a ženami, protože o ty mi nejen dnes jde především): Během devatenácti let existence ČR byla narušena občanská rovnost mezi muži a ženami a prosadila se vzájemná neúcta. Nesmyslné ideje feminismu a genderové rovnosti uvrhla euroamerickou civilizaci do hluboké hospodářské a mravní krize. Naše společnost prochází krizí: místo rovných a vzájemně prospěšných vztahů jí svazují ruce tzv. genderová korektnost, prosazují se ženská práva utržená od (křesťanského) základu a některá hypertrofují (právo na blahobyt a štěstí). Křesťanským korektivem bylo kdysi vědomí, že i nepřítel je bližní a že i na něj se vztahuje příkaz lásky (Přitom nesmiřitelné rozvodové války mezi ještě nedávno se milujícími partnery jsou ukázkou toho nejhoršího možného sestupu z nebe do pekel, pozn. aut.). Jak má takovéhle společenství obstát tváří v tvář islámské a čínské výzvě?
Totéž o ženách (Co ty ženy vlastně chtějí? Samy přesně neví…) naznačuje i současná kanadská spisovatelka Alice Munroová (sbírka povídek Útěk, 2004): Žijí ve světě polarizovaném extrémními podobami ženské touhy: na jedné straně útěky od povinností, nezvedená dobrodružství a romantické lásky, na druhé straně usedlý, zákonitý život manželství, rodinného života a takzvaných jistot. Oba extrémy jsou stejně mocné, a stejně konvenční a ani jeden nevystihuje, co se s hrdinkami v jejich soužení a toužení děje… Svá troufalá rozhodnutí, jimiž se vymykají z řádu, si pak pochopitelně musí odpykat. Muži jsou ovšem pro spisovatelku klíčoví, a závidí jim jejich přímočarost. Jak říká jeden z její povídky: „Kozy jsou nevypočitatelné. Můžou vypadat krotce, ale nejsou. Jen co vyrostou.“ A i pro Munroovou, je podle recenzentky Aleny Dvořákové (HN 25. 2. 2011) život zatoulaná koza. (Potvrzuji do puntíku: i moje bývalá byla a je dokonce dvojnásobná Koza – v čínském horoskopu Koza, v zodiaku Rak).
Naznačuji, že mnohé současné české ženy žijí z hlediska přepychu, možností a lákavých nabídek bezprecedentní dobu, na kterou nebyly a nejsou (emočně, hormonálně) připraveny. Vnější pokrok je (samozřejmě nejen pro ně) neodolatelný a příliš překotný. Neumí si s ním, a se sebou, poradit. O důvodech jsem zhusta psal z mnoha rovin, dnes zdůrazňuji jejich opomíjené, ale tak určující evoluční (hormonální, hardwarové) zadání. Nesnesitelně snadná arogance, s jakou mnohé ženy dnes coby novodobé sociální inženýrky plánují své životy, ale kromě šminek a krémů zcela opomíjejí svá těla (a touhu po dítěti a naplnění ženského poslání), se začíná nevyplácet. Jakkoliv se tváří že ano, s voláním těla si ani ta nejvzdělanější fyzička, matematička, právnička či vysokoškolská učitelka neumí poradit.
Řešení (společnosti, ale hlavně ženám, protože jedině ty mohou změny nastartovat) nabízím také hezky dlouho: přirozené porody, společenské (d)ocenění mateřství, nepřekážet dětem a chválit, chválit, chválit muže (a pak sebe).
