Přečetla jsem článek Popletená a podezíravá a je to přesné, zacílím do vlastních řad – máte pravdu. Prošla jsem obdobím testosteronu a zaplaťbůh se z toho dostala včas na to, abych nezničila rodinu i sebe. Jsem programátorka a webdesignérka, vystudovala jsem matfyz, pak jsem 4 roky učila na gymnáziu, vdala se, odstěhovali jsme se z města, napsala mi jedna čtenářka a udělala velkou radost. Doufám, že její příběh potěší a inspiruje i jiné ženy v podobné situaci. Zvýraznil jsem jen věty, které považuji za zvlášť třeskutě zapamatováníhodné a k důkladnému (ženskému) zamyšlení.
Oba jsme chtěli děti, dva naši miláčkové se „povedli“ hned, jak jsme pomysleli, rodila bych dneska jinak, ale holt tenkrát jsem byla někde jinde, než jsem teď. S dětmi jsem byla doma, věnovala jsem se jim, ale zároveň ve mně byl přítomen pocit, že bych „měla dokázat ještě něco víc“, než být „jen“ ženou v domácnosti. Po večerech jsem hodně studovala a postupně jsem se vypracovala v oboru tvorby webů na úroveň, kdy jsem vyhrála jednu kategorii celostátní soutěže a umístila se v dalších „kláních“, dělalo mi dobře, že jsem byla mezi soutěžícími většinou jediná žena a byla jsem schopná se mezi muži prosadit.
Dlužno říci, že mým konkurentům to nevadilo, naopak, vzali mě mezi sebe, ti, kdo psali knížky, ze kterých jsem se učila, se se mnou bavili jako rovní s rovným. JENŽE – stejně to uspokojení vydrželo jen chvilku, ego bylo polechtáno, ale štěstí a vyrovnanost mi to nepřineslo. Spíš naopak – jen se tím prohluboval pocit, že jsem nedoceněná, vadilo mi, že manželovi jsou ty moje úžasné úspěchy celkem fuk a víc mu záleží na tom, aby jel s kamarády na hory. Nelíbilo se mi, že někam jezdí beze mně, že si někde užívá a já sedím doma s dětmi. Nojo, tak to bylo, pyšná na to dneska nejsem, ale jediné, co s tím můžu dělat, je poučit se, a to se taky stalo. Dostala jsem se postupně do stavu, kdy mně svět přestal bavit, byl šedý, byla jsem unavená, okolí bylo nepřátelské a otravné, už bych byla snad začala baštit i nějaké antidepresivní bobule.
V pocitu zneuznání mně utvrzovaly i podobně naladěné „kamarádky“, seděly jsme u kafe a vylévaly si vzájemně srdce, jak jsme dokonalé a ti naši chlapi si toho neváží a neoceňují nás. Jenže jsme trošku pozapomněly, že si ani my nevěříme a nevážíme samy sebe, tak proč by měli oni … Šílenou snahou všechno dělat dokonale jsem si zničila štítnou žlázu. Když jsem byla už téměř na odpis, „náhodou“ jsem na internetu narazila na zážitkový sebepoznávací seminář s rodinnými konstelacemi a přihlásila se, následovaly ještě další 3 s delšími rozestupy (a dost, nepatřím mezi „seminářové bohyně“ :-), „obyčejný“ život vnímám jako nejlepší zdroj poučení). To bylo přesně to nakopnutí, jaké jsem potřebovala, přiznat si některé skutečnosti a nahlédnout opravdový stav věcí nebyla tedy procházka růžovým sadem, dost jsem si poplakala :-).
Postupně se jak z cibule odlupovaly vrstvy sebeklamu, úzkosti, zjišťovala jsem proč reaguji v konkrétních situacích tak, jak reaguji, začalo se lépe dýchat, svět získal zase barvy a já radost a spoustu energie. Souběžně s tím se ztrácela soutěživost a snaha komukoliv dokazovat své kvality, s manželem, se kterým jsme byli zralí na rozvod, si už zase povídáme, smějeme se a já mám upřímnou radost z toho, když se jede povyrazit s kamarády a užije si to, co mu dělá dobře, do batohu na skialp dostane na cestu domácí bábovku.
Daleko víc oceňuju jeho silné stránky, které jsem dřív přehlížela a přestaly mi vadit věci dříve až nesnesitelné, jako že své oblečení skladuje na hromadě na zemi před skříní :-). Baví mně starat se o rodinu, vařit, pracovat na zahradě, prakticky není nic, co bych doma dělala s nechutí. Nevěřila jsem, že je vůbec možné zažívat takové pocity štěstí. Jasně, že přicházejí i nějaké ty starosti, ale přistupuji k nim úplně jinak, máloco mě rozhodí a když už něco ano, rychle se srovnám. Dva roky jsem nebyla nemocná, samo spadlo dolů i pár kilo a krátce před čtyřicátými narozeninami se cítím žensky přitažlivější, než před pár lety (a to ne za pomoci nějakých malovátek a podobných serepetiček, tím čas neztrácím, uznávám přirozenost).
Vnitřní změny mi přitáhly do života jiné lidi, i v tomhle ohledu si přímo medím. A co mně fascinuje doteď je, jak i když se vlastně zvnějšku nezměnilo nic, žijeme ve stejných podmínkách, jako jsme žili, tak atmosféra v rodině je úplně jiná. Pracuju z domova na ŽL, takže jsem stále k dispozici a kdykoliv utnu práci, když mě potřebují moji blízcí. Vím, že zpátky do starých kolejí už se nikdy nevrátím, to bych byla blázen. Je to obrovská úleva, že jsem na TO přišla, jak být spokojená, je to takové tiché, trvalé štěstí, přála bych ho zažít všem nespokojeným – ano, popleteným – ženám. Jenže základ je začít u sebe a to ne každý je ochoten přijmout, taky jsem musela nejdřív padnout na zobák, než mi začalo svítat :-).
Tolik ve zkratce můj příběh – třeba Vás potěší, že se najdou i ženy, které Vaše články skutečně oslovují – a určitě nás je hodně, protože kromě seminářů byl a je Váš blog dalším zdrojem, který mi hodně dal, ač jsem ze začátku nad některými články i docela brblala, že to s kritičností vůči ženám přeháníte. Takže převeliké díky a krásný den! D. H.
