Je to stále zřejmější, a stále víc to potvrzuje empirické poznatky dávných jógínů a taoistů: když se ráno vědomě probudím s úsměvem, je nanejvýš pravděpodobné, že budu mít celý den usměvavý. Když se ovšem mračím, bude můj den zamračený (se všemi dalšími důsledky z téhle emoční zaměstnanosti, a tedy nepozornosti, vyplývajících). Náš mozek se nefláká ani když spíme, tvrdí vědci. Probírá se informacemi, které přes den získal. Nakolik jsou smysluplné, závisí do velké míry na nás. Ale nakolik jsou důležité, závisí na tom, co nás v nejbližší budoucnosti čeká (jinými slovy, jak jsme zvolili a pak si zvykli vnímat svět: kladně nebo záporně).
První volba je ovšem, jak naznačují výzkumy mozku, extrémně a životně důležitá. Jak zvolíme napoprvé, tak už budeme volit neustále, a tím (pozitivním, usměvavým) směrem se budeme vyvíjet. Němečtí vědci tvrdí, že pro „spící“ mozek je to důležité kritérium jeho selekce nových poznatků na ty, které uloží, a ty, jež vymaže. Jinými slovy, mozek nám pak ve spánku upevní ty informace, kterými jsme ho nakrmili: když nás zajímá bulvár, bude považovat za důležité, který známý herec/herečka co, kdy a s kým… nebo v jakých šatech… případně bez nich… A čím intenzivnější emoce u čtení cítíme, tím hlouběji se poznatky zakotví.
Ukazuje se, jak moc na první volbě (jaké znaménko nastavíme) záleží. Přitom ve většině případů jsme byli (v nemocnicích) porozeni traumaticky, odděleni od matky, vystaveni archetypálnímu ohrožení… a všechna další rozhodnutí už jsou „ušpiněna“ první a tou nezásadnější (a vše ostatní formující) negativní zkušeností. Právě tak jsou ovšem, např. ve škole, negativně orientované výchovné metody uplatněny jako první – naše děti jsou nejprve kritizovány, a prakticky nikdy ne chváleny. Právě tak jsou negativně orientována média.
Novost prvního zážitku je důležitá, právě tak důležitá je ale i stabilita: když už jsme něco zažili, mozek je připraven, a nemusí vydat tolik energie. Pokud si pak po jednadvacátém roku věku (kdy je mozek strukturálně dotvořen) vzpomínají (a předtím zapamatovávají) lidí úzkostní a s depresemi (a to jsme vlastně my všichni), snadněji a častěji si vybavují negativní události. „Čím temněji se na svět díváme, tím temnější bude i náš životní příběh“ (píše Ondřej Nezbeda v článku Vzpomínky na to, co se nestalo, Respekt 9/11)
Zjištění vědců, že emocionálně podbarvené vzpomínky jsou v mozkových „závitech“ zakotvené pevněji, odpovídá běžné lidské zkušenosti. Jenže teď už prokazatelně víme, že budoucnost, kterou známe, podmiňuje, které poznatky mozek uloží. Časopis The Journal of Neuroscience přinesl výsledky studie, jejichž závěry zní: mozek přes den získané informace ve spánku přehodnocuje a v první řadě selektuje ty, jež jsou pro naše budoucí potřeby důležité: tedy již naučeně důležité. Mozek je přitom nejlepší v tom, co nejdéle či nejčastěji dělá. Trénuje-li téměř celoživotně „problém“, je mistrem v zabývání se problémy a odpovídajícími následnými reakcemi (zvýšení produkce adrenalinu, napětím celého těla – tedy přípravou na řešení problému).
Opakuji – v případě traumaticky porozeného a od matky ihned odděleného človíčka je pak celoživotně důležité skrýt niternou nejistotu a strach (z čehokoliv, co nezná)… přehlížet informace, které nějak ohrožují pečlivě vybudované společenské masky, a ty „zcenzurované“ pak mozek přednostně ukládat do dlouhodobé paměti. Jakmile člověk nasedne do vagónu života na koleji „problém“, už prakticky nemá šanci směr jízdy změnit. Traumaticky porozené ženy pak traumaticky porodí další generaci poškozených holčiček (a v debatách mluví jen o bolesti při menstruaci a porodu).
Odborník na výzkumu paměti, Gilles Einstein z Furman University, shodně s autory studie tvrdí, že nové poznatky umožňují vysvětlit, proč si informace z rozhovoru o plánované rekonstrukci cesty, po které jezdíme, pamatujeme lépe, než klábosení, aby řeč nestála, třeba o počasí. Vyplývá z toho také, proč je tak těžké přeučit se, zbavit zlozvyků, a „naučit novým kouskům“. Proč je vývoj společnosti tak setrvačný, a kromě revolucí netransformovatelný. V tomto smyslu pak znovu vyvstává základní a nevědomá tragikomičnost našeho životního pinožení, nesnesitelně snadno přehlížená nezodpovědnost těch, kteří nejen u nás dovolují herny, právní nejistotu a okrádání rodin státem, a také ona iluzornost toho, na čem nám takzvaně záleží. Proč všechna ta varovná (i vědecká) upozornění, že se řítíme do zkázy, přehlížíme a nejsme schopni prakticky vůbec nic udělat? Protože nám vládne zákon první volby. Jak (za nás) kdysi zvolili (porodníci, rodiče, učitelky, ideologové a politici), tak volíme až do smrti i my: negativně, nepoučitelně.
Řešení? Dát si právě na onu první volbu velký pozor, a „(z)volit“ vždy pozitivně: porod, východu, vzdělání atd. Konkrétněji (kromě změny porodnictví, o kterém píši jinde a jindy celé roky): děti jsou ve školce a v prvních třídách vždy hravé, šťastné, zvědavé, zdravé, ale pak to v nich utlučeme autoritářským dospěláctvím. Šéfeditor časopisu Science (B. Alberts) napsal 22. října 2010 editorial s názvem An education that inspires (Vzdělávání, které podněcuje), který začíná tou správnou otázkou: „Jak je to možné, že se většina dětí, které vcházejí do školy plné vzrušení a zvídavosti vůči světu, často nudí vzděláváním ještě dříve, než se stanou teenagery?“ Kdo za ně „zvolil“? Většinově a nezodpovědně málo informovaní a znudění rodiče, a většinově znuděné a málo informované učitelky (ti všichni žijící ve státě, který vedou upachtění, leč velmi málo informovaní politici, ve kterých také ve školách ubili přirozenou zvědavost „první volbou“ zjištění, že lhát, a učit se jen pro známky se vyplácí. A tak dále, a tak dokola…
