Když se v rozhovorech o těch současných ženách, které jakoby všeobecně zbarbínovatěly, dostaneme s diskutujícími mladšími muži na téma kdeže jsou ty nezkažené, musím po pravdě konstatovat, že osobně znám pouze čtyři. Mám na mysli skutečné ženy, které se nemaškarádí, zůstaly přirozené a tolerantní, nesoutěživé, navíc se smějí všem vtipům o ženách, samozřejmě nečtou strakaté časopisy, a přestože jsou sebevědomé a ve svých oborech vynikají (protože jsou svědomité, koncentrované, inteligentní atd.), dokázaly zůstat ryze ženské. Souvisí to i s tím, na co se poslední rok opakovaně (řečnicky i přímo) ptám: kde jsou nějaké ty vyrovnané starší ženy po přechodu, které jsou dnes moudrými babičkami a rádkyněmi celé společnosti? Oněch čtyřech známých jsem se záměrně zeptal, jak se dokázaly stát a zůstat Ženou…
Odpověděla mi první z nich, a náhodou se na internetu objevila výpověď té současně obvyklé: při vší úctě k celoživotní námaze a odhodlání téhle bezradné ženy vypadá ta druhá už dnes mnohem ženštěji a vyrovnaněji (a troufám si předpovědět, že ona podobné potíže mít nebude, už jen proto, že hormonální antikoncepci a žádné jiné módní léky neužívá).
Jsem žena v klimakteriu. Moc se o tom nemluví, ale není to žádná sranda, napsala odvážně o svých potížích jedna blogerka. reklama Chování mého šílícího organismu mě zaskočilo, protože do mě doktoři přes třicet let cpali horem dolem různé hormonální preparáty, aby moje reprodukční ústrojí vytrhli z netečnosti a donutili ho alespoň k náznaku funkčnosti. Což, viděno zpětně, bylo zřejmě dost nerozumné počínání, kterému jsem učinila přítrž tím, že jsem prostě veškeré substituční a jiné pilulky přestala brát. Čekala jsem hladký a víceméně bleskový skluz do post-menstruační nirvány, ale ouha, veškeré systémy se vymkly kontrole. „Podle čínské medicíny trpí žena nepříjemnými symptomy klimakteria tak dlouho, dokud se nesmíří s tím, že stárne,“ říká mi akupunkturistka, kterou jsem vyhledala před necelým rokem, abych zkusila zase nějak poskládat rozložené složky mojí osobnosti bez chemické intervence.
Tahle žena a matka tuší, že veškeré její potíže jsou psychosomatického rázu, a důsledky třiceti let užívání hormonálních preparátů. Jenže intelektuálně stále není smířena (v dnešní společnosti kultu mládí se není co divit) se stářím, a mužsky bojuje. Podobně a marně „bojují“ za početí i stovky žen, které by zcela jistě počaly hned poté, co by svůj úděl „přijaly“ (rozuměj: přestaly bojovat). Doufám, že pokud si tohle přečte, vezme to tolerantně, jako dobře míněnou radu (všem podobně postiženým).
A teď druhá strana mince současného ženství: jedna z těch skutečných i když mladých žen žije v Londýně, a na mé dotazy (viz i titulek) odpověděla: Největší vliv na mě mělo asi to, že jsem žila a vyrůstala v mužském světě (otec). Ten ženský a dnes bohužel feministický vzor jsem neměla. Přirozeně jsem se naučila lépe číst mužské reakce a rozumět mužům víc (jejich slova nejenže znamenají něco jiného, než mi jako ženě zní, ale rozumím i tomu nevyslovenému, a následným skutkům… dokázala jsem z tváři otce vyčíst víc, než mi mohl vysvětlit slovy). Vím, že to zní jako paradox – žena v mužském světě… a právě proto je víc ženou. Ale je to tak, tak jsem to na sobě a v sobě vypozorovala. Proto si myslím, že každá žena by měla mít šanci vystřízlivět z toho feministického blbnutí, a žít v mužském světě bez vlivu zblbnutých kamarádek. Po čase jsem totiž přišla na to, že tahle zblbnutá mysl a náhledné zblbnutí chování není k ničemu dobré, že ženám spíše překáží. A třeba by se naučily rozeznat a zapamatovat si ten ohromný rozdíl mezi ženskou přirozeností a naučenými nesmysly feministického světa. Můj mužský vzor byl tedy naplněný, a já jsem přirozeně doplnila ten ženský (bez vlivu naježených žen) a starala se o otce, o domácnost, o sebe. Dalším faktorem, kterými umožnil stát se a zůstat ženou, byla zvědavost, měla jsem vždy ráda výzvy, nesnesu nespravedlivost, byla jsem a jsem vytrvalá, mám ráda moudré učitele, a odjakživa jsem milovala zpívání, protože to zpracovává a uspořádává emoce.
S menstruací jsem to měla netradičně, vysvětlili nám ve škole, že na nás už přichází čas odkdy budeme pravidelně krvácet v měsíčních intervalech do konce života (do přechodu). Několik děvčat se rozplakalo, a některé jsme se ptaly – to musíme? Teď se nad tím usmívám, ale poprvé jsem taky nevěděla, co se sebou. Rychle jsem si ale zvykla (byla jsem zvědavá, co se to se mnou děje) a neobtěžovalo mně to. Cítila jsem se naopak výjimečná. Mít své dny bylo ženské tajemství, tehdy jsme byly samy sebou a bez dlouhého vysvětlování jsme si rozuměly navzájem. Byl to náš ženský čas. Podobně vůbec nemám strach z přechodu (jen když do té doby budu mít kopec dětí, abych je mohla naučit, co jsem se v životě naučila já). Mám na přechod i svůj plán: ráda bych pak adoptovala (osvojila si) další děti. Mám pocit, že tehdy už budu mnohem zkušenější a vyrovnanější, a budu už mít řadu otázek zodpovězených, abych ty odpovědi mohla předávat dál. Už teď se těším…
„Ženy se stanou zcela rovnoprávnými, až se smíří s tím, že budou mít pleš, a uznají, že je to nesmírně důstojné,“ ironicky leč výstižně přehnal Albert Camus. Zvláště české ženy budou zdravější a mnohem spokojenější, až v pubertě oslaví první menstruaci… a začnou brát všechna období svých životů jako rovnocenná… tedy i přechod a stáří. Cesta je to celoživotní, a je-li na samém počátku narušena (třeba přehnaným a dívčími časopisy zmanipulovaným očekáváním malé barbíny, která se navíc jako čert kříže od puberty bojí nejen akné, ale i menstruace, těhotenství, porodu a kojení), pak už po tobogánu důsledků (třeba po třiceti letech braní léků) vede jen k tomu, že bude zaskočena chováním svého šílícího organismu.
V případu citované blogerky (opakuji, při vší úctě) jde navíc také o to, jak porodila své děti (tedy jak se na ní a jejím původně evolucí dokonale naprogramovaném těle projevily příliš a zbytečně medikalizované porody, které všechny možnosti otevřít se – porodem se dívka rodí v Ženu – dokonale zablokovaly. A není to samozřejmě jen problém Česka (či USA): čerstvá čísla jsou hrozivá – v Evropě je průměr císařských řezů 30%, v Itálii, odkud ta zpráva pochází, 40 – 60%, a nedávno v Brazílii 80%! WHO „doporučuje“ ne víc než 15%!
To mladé ženě z Londýna, která je už teď Ženou, její plány zcela jistě vyjdou. A když ne tak, tak jinak. href="http://blog.baraka.cz/2009/01/menstruace/"> http://blog.baraka.cz/2009/01/menstruace/
http://blog.baraka.cz/2009/01/mozek-nactilete-divky/
http://blog.baraka.cz/2010/12/telo-zenu-neomezuje/
http://blog.baraka.cz/2009/01/zeny-a-duchovnost/
