První skutečně jarní den, ne podle kalendáře, ale teploty a všeho toho shonu ptáků (pozoroval jsem námluvy strakapoudů, kavek, poslouchal cvrlikání a švitoření, které jsem tady ještě neslyšel) mi poskytl přehršle dojmů a hlubinných a uvnitř i venku rezonujících pocitů štěstí, že žiju. Dalšího dne se ukázalo, že přišla „velká bouře“: zrušili nám místní obchůdek, kolega si namohl krk, pračka se při ždímání vytrhla z odtoku a vylila se do kuchyně (šest kbelíků vody, nabírané lopatkou na smetí), a šéfredaktorka Levných knih definitivně odmítla vydat Novou dobu porodní (tahle anabáze stojí za podrobnější popis, někdy příště). Objednané žížaly stále nepřišly. Na druhé straně mi přišel e-mail s nejlepší pochvalou, jakou jsem kdy dostal, večer kluci přemístili zavazející vrak, vypálili další várku dřevěného uhlí, přišel vrch eko záchodu. Hoši koupili fikus a prkýnka a hranoly na výrobu WC. Stále nesprchlo.
To až o pár dnů později, nebe se mračilo, ale nekáplo, a pak konečně až čtvrtého apríla, po rekordně teplém víkendu (v Praze 25 stupňů), to konečně zalilo trávu, stromky, a povytáhlo pupeny (tulipány to rozbalí každým dnem, broskvoň nabírá): jaro je tady. A je vidět i na zahrádce.
Zvýšený rachot z ulice je zapříčiněn odvozem haldy u teplárny poblíž rybníka Slatina někam do Uhříněvsi, takže jsou na silnici dopo a odpo kolony, a když jede sanitka, musí houkat. Nedávno jsem klukům četl (pro nás) humornou zprávu o tom,jak někteří ptáci imitují zvuky okolí, a jeden takový teorizoval celé jaro obyvatele jednoho vnitrobloku zvukem hasičské sirény. Jako bych ho objednal, jeden takový sirénový ptáček se objevil i na našich dvorcích. Ale nepřeháněl to s intenzitou, tak to bylo spíše zábavné než terorizující.
Žížaly po víkendu došly, a nepošly, jak jsme se obávali, tak dostaly zbytky ovoce a zeleniny a hlínu a raději jsme je, kvůli chladným nocím, umístili na verandu. Když se Vašek dal do kompostu, zjistil, že tam přes zimu vyrostly žížaly de luxe délky i tloušťky, takže bychom je mohli vyvážet a prodávat. Každé ráno se nám daří „probudit se“ partičkou hbitého pingpongu: své partnery nešetřím, a šiju do nich tak, abych je neustále překvapoval a tedy buddhoval (fyzicky, ale především v mysli probouzel): jak se lepší oni, lepším se i já, a nadšeně se pozoruju, jak, když se předpisově přemístím na forhand, dokážu smečovat i z velmi nízkých míčků a ještě je umisťovat až na hranu nebo ven ze stolu (z backhandu mi to jde od doby, kdy jsem si pořídil profesionální pálku). Už si to mohu dovolit, naučil jsem je radovat se z dobrých úderů soupeře, který tak není soupeřem, ale partnerem a učitelem.
Je to téměř hmatatelný pocit kombinace nácviku, uvolněného zápěstí, bystrého úmyslu nejméně jeden úder před skutečným plácnutím míčku (užívám si i rozdílu zvuku při běžném úderu, při smeči, nebo když pinknou ti na druhé straně stolu svými pálkami) i přechodu do automatických reakcí na prudké míčky směrem ke mně. Navíc ráno téměř vždy nefouká, a čerstvý vzduch provětrá plíce i mozkové závity. Navíc už jsem na stěnu napsal fixou tři čínské znaky (song wan tao), znamenající Škola uvolněného zápěstí. Zatím si toho kluci nevšimli, bude to další „poučení“, až na to přijdou a uvědomí si, že řadu dní neviděli, co měli přímo na očích.
Zajel jsem se na kole podívat k rybníku, abych viděl, odkud náklaďáky ten odpad vozí. A cestou se kochal žlutí podbělů, nachovo-hnědou měkkostí mechů, bílou vůní švestkových a třešňových kvítků, chlupatostí velikánských jehněd (jedny měly až tropicky pestré a dlouhé pestíky) a menších kočiček, a šedo-okrovou zaprášeností polehlých polí rákosu: o to víc jsem uznale obdivoval ty dvoumetrové stvoly, které podél potoka pyšně ustály všechny větry a evropsky imitovaly bambus… téměř jsem najel do jednoho kapitálního ušáka, který se zastavil tak, že mne nemohl vidět přijíždět (mám od dětství rád velmi tiché kolo), pozdravil jsem kachny na vodě, a zaposlouchal se do pytlíku z PVC, který se zachytil na jednom trnovém keři tak, že jej vítr neustále zpěvavě nadýmal a povlával jím téměř pravidelně rytmicky. Letmo, tedy kolmo, jsem přímo prorážel tlusté pachové bubliny plné energie jara. A odpoledne jsem si sedl s netbookem ven a psal si. To teplo je až příliš letní, co nastane v létě?
Umím vypnout mysl i jindy a jinde (proto rád jezdím vlakem, přes všechen ten hluk jsem jaksi uzavřen vnějším vlivům, a „medituji“ tím, že vypnu vše, co jsem měl v hlavě předtím, než jsem nastoupil: zapnu se zase až dorazím na místo určení), ale tohle vypnutí mysli na kole je přirozenější a i tělu příjemnější.
Na ořešáku se v jedné dutině zabydluje párek nádherně kropenatých špačků, a pravidelně přilétají podivní holubovití práci s čtyřmi vodorovnými bílými pruhy pod očima. Budeme jim říkat „ptáci ořešáci“. Na jaře verze 011.
