Jen někteří odborníci a žurnalisté v případu cunami poškozené a stále radioaktivně unikající jaderné elektrárny Fukušima nepodlehli panice na jedné, nebo se nepropadli do fachidiotismu na druhé straně. Jan Rovenský z Greenpeace napsal hezký článek o tom, že jádro nepotřebujeme. Nepotřebujeme nové atomové elektrárny (což jsou ve skutečnosti parní elektrárny, kde se pod kotlem topí uranem místo uhlím nebo plynem, mimochodem, poprvé to někdo naplno takto pojmenoval i v denním tisku, viz níže), protože nepotřebujeme stále víc elektřiny. Naše spotřeba roste jen v souvislosti s růstem růstu: stačilo by zadat inženýrům jiné zadání (například vyrobte laciná auta na vodu a baterie, které vystačí na 5 let) a rázem by se vyjevilo, že jsme, nejen v oblasti energetiky, oběti pohodlně setrvačných mýtů a kdysi špatně položených otázek.
Už v polovině 80. let min. stol. jsem ve svých samizdatových sešitcích, které jsem ve 20ti kopiích vypouštěl do českého hospodského světa ke kolování, napsal o případu ledniček (fejeton se pak objevil v knize Něco v síti, DharmaGaia 1999): V USA a v Japonsku zjistili, že nárůst spotřeby elektrické energie se dá celý pokryt úsporami její spotřeby. Jinak řečeno, neustále se zlepšující technologie vyžaduje stále menší příkon energie. V Japonsku mají např. všechny vypínače na lampičkách, vypínače pro domovní světla nebo světla na chodbách hal a úřadů, malý reostat. Chcete větší nebo menší světlo (a tedy i spotřebu)? Pootočíte reostatem. Haléřová záležitost s obrovskými úsporami. Stát dotuje elektrospotřebiče, které mají nižší spotřebu, takže každý nový typ je vlastně levnější – no nekupte to. USA je proslavenou obrovskými ledničkami a mrazničkami. Ty měly po válce výkonnost 60% (silné stěny, motor nahoře), ještě před nedávnem měly výkonnost, díky modernímu tvaru, tenkým stěnám a motoru dole, jen 35, 40%. Pokud tedy taková mraznička měla spotřebu 1200 kWh za rok, stačilo několik let vývoje, a spotřeba novým ledniček byla šestkrát menší! A co víc, prý již existují prototypy ledniček, které mají spotřebu 6 kWh za rok – tedy 200x menší! Víte čím jsou poháněny? Svou lednici „dobijete“ vždy, když ji otevřete a na solární články dopadne denní světlo. V našem prostředí by to znamenalo žádné Temelíny a méně škodlivých emisí atd.
Přitom už i u nás vycházejí v tisku (eko)logické úvahy, jak by to mohlo se spotřebou elektřiny vypadat třeba v roce 2050 (Vzpomínáte? Rozhodující je úmysl!). Vítr: 33 %, solární elektrárny: 22,3 %, biomasa: 18 %, voda: 12 %, zemní plyn: 11 % (v roce 2011 je to přes 21 %), uhlí: 0,2 %, jádro: nula. To vše při konečné roční spotřebě elektřiny 3 543 TWh (tedy 128%dnešní spotřeby) a konstantním hospodářském růstu 3,3 %. To moc nevypadá jako návrat do jeskyně nebo na strom, že? Použitá vstupní data (včetně potenciálů jednotlivých zdrojů) pocházejí převážně z Evropského statistického úřadu a databází ministerstev průmyslu jednotlivých členských zemí. Jedním slovem: mainstream. Plné znění najdete na www.energetickarevoluce.cz. A pokud vás zajímá, jak by mohla vypadat čistá energetická koncepce pouze pro ČR, klikněte někdy na www.chytraenergie.info.
Babičky moudře varovaly: dvakrát měř a jednou řež. Negativním a život ohrožujícím následkům zbrklého a arogantního přesvědčení sociálních a atomových inženýrů (a jen patologické případy studujícím porodníkům, mimochodem, ministr zdravotnictví chce rozpoutat diskusi, jestli máme nadále zachraňovat půlkilová a lehčí nedonošeňata, když každé stojí stát více jak milion, a je pak na celý život poškozeno), že poručí větru a dešti (a tělům rodičky), musíme řešit stále častěji: navíc jsou stále horší. Je už stále zřejmější, že opomíjejí zásad předběžné opatrnosti (stejně jako snaha vyzrát nad přírodou tím, že si po povodni postavím dům opět v záplavové zóně) je a bude stále dražší.
Velmi mě pobavilo nabubřelé tvrzení, píše jeden bloger, které zaznělo v jednom výukovém krátkém filmu, jež nabízí nejmenovaná čezká energetická společnost školám: „umíme atomy přimět ke štěpení a uvolňovat teplo, které roztáčí parní turbínu, jež generuje elektřinu.“ Ano, z poloviny je to jen parní turbína pohánějící generátor – vynález z roku 1884. Přimět atomy ke štěpení nemusíme umět. Dělají to ochotně samy. Co umíme, je vyrobit obohacené palivo, v němž je atomů ochotných ke štěpení velká koncentrace. Pak už se jen zoufale snažíme udržet to štěpení na uzdě. Možná ani není velká drzost tvrdit, že štěpnou reakci pod kontrolou udržet dokážeme… Fyzikové to jistě umějí teoreticky, inženýři by věděli, jak na to prakticky. I tady jde ale o peníze až v první řadě. Čím dražší zabezpečení elektrárny, tím dražší elektřina. A nejde jen o elektrárny jaderné. Do ceny elektřiny z elektráren spalujících fosilní paliva by bylo férové započítat nejen náklady na provoz elektráren, těžbu a dopravu paliva, ale také ekonomické důsledky vypouštění jedů do atmosféry a devastace přírody těžbou.
I on ale podehl prizmatu současnosti a nenapadlo ho, že nejlacinější elektřina je ta, která není potřeba: Fukušima má s Černobylem společnou jednu věc – přivedla nás k další křižovatce. Neviditelná ruka trhu nás popostrčí rovně kupředu po hlavní silnici hazardu vykoupeného zdánlivě nižší cenou elektřiny. Psychologie davu velící opustit jadernou energii nás pošle zpátky do fosilního pekla, v němž se všichni udusíme smogem. Bohužel, my jako poslední. Před námi se udusí spousty živých organismů, jež jsou s námi na jedné lodi zcela nevinně a vystoupit nemají kam. Otevírá se nám ale také příležitost odbočit a vydat se cestou bezpečné, ale dražší jaderné energie.
Svou roli tu nenápadně ale o to fatálněji hraje totiž i další iluze: iluze odbornosti a dojmu, že čím víc informací o tom či onom problému máme, tím racionálnější rozhodnutí pak učiníme. Omyl. Masivní záplava informacemi vede k tomu, co psychologové a behaviorální ekonomové nazývají iluzí znalosti. Americký psycholog Fred Davis se svými kolegy testoval schopnost ekonomů předpovídat cenu akcií v závislosti na množství informací o daných společnostech a dospěl k zajímavým závěrům. Nejlépe si vedli ti, kteří měli k dispozici pouze základní údaje o tržbách a maržích. Ti, co dostali jako přídavek celou řadu detailnějších informací o společnostech, si vedli o poznání hůře. Zajímavé také je, že s novými informacemi dramaticky stoupla sebedůvěra analytiků ve vlastní předpovědi. Jádro informační iluze je právě v přesvědčení, že víc informací nám automaticky garantuje lepší odhad budoucnosti. Od jistého bodu je to ale přesně naopak. Čím více informací máme, tím horší jsou naše předpovědi a tím více jim věříme. Větší dostupnost informací a názorů odborníků na každou oblast našeho života zvyšuje náš komfort a sebedůvěru v to, že se rozhodujeme správně. To je ale omyl… napsal Jan Bureš.
Naznačuji, že spotřeba a potřeba jsou velmi odlišné pojmy. Většina energetiků, politiků a dokonce i ekologů „uznává“, že se bez jaderných elektráren neobejdeme. Podobají se desetiletému klukovi, který před výkladní skříní hračkářství logicky přesvědčuje maminku, že právě tohle autíčko (ale ono i bliká, maminko!) zoufale potřebuje. V tomto smyslu je i ještě celkem nedávno velmi rozšířené úsloví !trvale udržitelný rozvoj“ protimluv, a zaplaťpánbíček za decroissance, rozmáhající se hnutí za umenšování růstu (spotřeby). Jinými slovy, co potřebujeme je stále menší spotřeba.
