Dva dni chodím a přemýšlím. Jednak koho bych zachraňovala, druhak jak to, jestli vytáhnu dřív muže nebo dítě, souvisí s péčí o druhé. Ta souvislost mi opravdu uniká… napsala mi má nejlepší čtenářka (po přečtení blogu s citátem o tom, že Japonky by z hořícího auta vytáhly nejprve muže) a e-mail nazvala: napovědět nestačí, prosím trknout. Děkuji jí tímto za odvahu přiznat bezradnost a rád trkám. Když tohle čtu, vzpomněla jsem si na článek z doby před lety, ve kterém indická návštěva v jakémsi zařízení pro mentálně postižené děti pronesla: „Jak můžete takovýmto dětem dávat jídlo, když jinde zdravé děti umírají hladem!“ Připadá mi to podobné, zachránit toho užitečnějšího… pokračovala, a dala mi tak možnost naznačit souvislosti i dalším, které by to zajímalo. Směr ale měla správný: Zachránit malé dítě mi připadá podobné, jako bránit slabšího (nebo třeba ve sportu fandit slabšímu mužstvu). Z hlediska přežití lidského rodu je to ale nepraktické, to je fakt.
Nápověda je přitom v předposledním odstavci původního blogu o Já nebo MY (Oni)… (nejen) Japonky automaticky pečují o děti, a to na 100%, do sedmi let (nic nezakazují, netrestají, jakoby již kdysi dávno intuitivně věděly, že v sedmi letech je v každém dítěti už hotova struktura emocí, a to na celý další život), a vědí, že se automaticky postarají o rodiče, až ti budou staří (totéž platí v Indii, Číně aj.). Japonské dívky, jakmile si našetří na věno a vdají se, jaksi automaticky, přirozeně, začnou pečovat o muže a pak děti: jsou pak šťastné a nevyvádějí (až na výjimky, zpracované reklamou)… protože péče o manžela a děti je smyslem a středobodem jejich existence. Jinými slovy, jejich ega (rozum) se nenechají poplést (a svést reklamou a luxusem), a vystrašit menstruací a porodem (rozuměj: mužským vnímáním svého ženského světa), a navíc každým přirozeným porodem tu Ženskou (intuici i energii) v sobě ještě posílí… a pak v krizích (a těch současný život dodává tisíckrát víc než před generací a stotisíckrát víc než před padesáti lety) instinktivně (přirozeně, tedy od přírody) ví, jak nepodlehnout módním trendům feministek, našeptávání rozvedených kamarádek, a hlavně že nejdůležitější (zdroj i vlastního štěstí) je rodina. Navíc, milé české ženy, v příběhu o hořícím autě a reakci Japonek vůbec nejde o nějaké logické či pragmatické zhodnocení, ale o niterný, základní pocit a celoživotní nastavení.
Vím, je to u nás (po půlstoletí socialistických poroučení větrům, dešťům a hormonům a dvaceti letech podléhání lživé reklamě) těžké k pochopení (natož k akceptaci), proto ta původní zmínka rány mezi oči… to, že právě tohle české ženy nechápou, je jen důsledek jejich zvádnlivě neviditelné, leč stále hlasitější proměny: tak jak se muž nikdy nepřizná k chybě, natož k celoživotnímu (třeba politickému nebo manželskému) omylu, tak i soutěživé ženy české dnes už většinově neumí prohrát, přiznat omyl, uznat, že i manžel má pravdu atd. Japonky z pohledu „emancipované“ zápaďanky „prohrávají“, ale málokterá feministka u nás ví, že tak jako jiné ženy Orientu, i Japonky jsou doma královny a vůdčí elementy rodinného života (a manžela mají v tom dobrém smyslu slova omotaného kolem prstu a jsou šťastné a dožívají se rekordního věku).
Zopakuji jeden pádný argument, na který ženy české neslyší (právě tak, jako neslyší na reakci Japonek z citátu): když manžel dostane práci v cizině (nebo na druhém konci republiky), pro ženu přirozené je (mělo by být) jet s ním. Opustit rozvedené kamarádky, a následovat ho. Už víme, že partnerská láska je po několika letech zamilovanosti přirozeně podpořena jinými hormony, a ty jsou produkovány především společnými zážitky. Žena, jakkoliv zamilovaná, která z pohodlnosti, nebo přílišné emancipace, nebo profesní ctižádosti, nenásleduje manžela do ciziny či za jeho prací, si spolehlivě zadělává na rozvod (a pak, jak zjistil po půlroce pobytu v USA i textař a podnikatel Horáček: „s cizí ženou v cizím pokoji“).
Mimochodem, problém je i v překladech (a zvláště těch z orientálních jazyků a kultur): např. termín koncept kontinua Jean Liedloffové má smysl v angličtině, ale ne takto otrocky přeloženo, respektive vůbec nepřeloženo, v češtině. Jednodušší a výstižnější by bylo „koncept přirozenosti“. Překladatelka ale změnu tvrdošíjně (emancipovaně, nebo spíše mužsky?) odmítá.
V tomto smyslu je nepřirozené (a tedy rodinný život a vztahy mezi muži a ženami destruující): móda, kosmetika samá chemie (Indce přitom stačí hena a sárí, Japonce kimono, a jak jsou pro své muže vnadné), jesle, medikalizované porody, většina alopatické medicíny a nemoc udržujících léků, arogantní školství, umělá prsa či hýždě, řasenky, vysoké podpatky, hormonální antikoncepce, zachraňování půlkilových „nedonošeňátek“, feminismus, seminářové lži o zvládnutí umění sexu za víkend, atomové elektrárny, dálnice skrz města a města stavěná pro auta, chemické hnojení rostlin a velkovýrobny kuřat, ryb a prasat, a přejídání a příliš sladkostí a čokolád… atd., další doplňte sami. A přesto, že to ženám českým většinově nedochází, nepřirozené je také to, o čem tu píši ( kvůli čemu trkám): automatické zachraňování dítěte z hořícího auta, zatímco manžel (podle onoho tzv. racionálního, dobou a ideologií vtisknutého programu v myslích emancipovaných žen) je až na bůhví kterém místě pořadí (takový Viewegh je podle knihy Biomanželka a rozhovorů pro tisk u své ženy na místě jedenáctém).
Pokouším se jemným trkáním naznačit, že skutečná Žena, jenž je stále ještě spojena s rytmy přírody a Měsíce, a tedy se svou podstatou (anebo která se k tomu dostane přirozeným, orgasmickým porodem a péčí o… muže, děti), a která umí správným směrem (péčí o něho a častou pochvalou) pozitivně nasměrovat svého muže politika nebo jaderného inženýra (jenž myslí jen v horizontu volebního období nebo nějakým laikem politikem nastíněného plánu růstu HDP), by to, co se dnes děje kolem nás, prostě (ve jménu budoucnosti svých dětí) nedopustila, anebo by to uměla změnit. Protože by vždy měla automaticky, přirozeně, na mysli dlouhodobé cíle. Jinak řečeno, současné (muže a především) ženy zkazil přílišný luxus.
Naznačuji, že současné ženy české jsou spíše nepřirozené, než od přírody přijímající, měkké a konejšivé. Právě proto, že egoisticky pečují jen o sebe, svá těla a řasy, nikoliv o své muže a děti. Naštěstí jsou tady např. Japonky, a ti, kteří o nich píší, přestože musí psát stylem „rána mezi oči“… a někdy až trkat.
