O haře (slovo z japonštiny, označuje energetické centrum lidského těla) a možnosti jejího využití, jsem se dozvěděl v době, kdy jsem pracoval v automobilce, fabrice s japonským výrobním (a na české poměry velmi produktivním) systémem. Ale ne od japonského mistra (šroubků, meče, aikida, zenu…). Ale od na první pohled nenápadného pána, který bydlel v sousední vesnici, a který mě, hned jak jsem projevil zájem, pozval k sobě domů.
Jedno z prvních praktických cvičení, které mi bylo ukázáno, byla pomalá meditační chůze. Vyšli jsme ven z domku, a protože informace jak a proč to funguje a co se při tom dělá a nedělá, jsem dostal už předtím uvnitř, učitel popošel pár metrů k pěšině v trávě a hned jaksi spadl níže – do hary, tedy zpomalil, vybalancoval se, bylo na něm hezky vidět, jak má těžiště pod pupkem. Místo abych dával 100% pozor, nejlépe harou, měl jsem v hlavě ještě nějakou tu nedokončenou myšlénku, taky mě překvapila jeho rychlost, s jakou dokázal změnit dva režimy fungování… Takže jsem na něj promluvil a na něco jsem se zeptal. Ale on, světe a začátečníku div se, nic. Po chvíli, kdy ukázka stačila, se zastavil a překvapil mě znovu, zeptal se – Co jsi říkal?
Byla to dobrá lekce. Protože jsem ji pochopil a díky jeho jistotě jsem si zapamatoval napořád. Tak, že to i dnes, po letech (dnes ale vím, že je lepší zaznamenávat si rovnou, byť jen v poznámkách) mohu sepsat. Vím že mě učitel slyšel, a dnes vím, proč tenkrát hned neodpověděl. V první třídě bych tenkrát neuměl trénovat zároveň být v haře (a tímto tréninkem, čím častějším a pravidelnějším probouzet pravou mozkovou hemisféru, tedy to vše co při většině denních činností upozaďuji, a nechávat odpočinout a relaxovat tu levou) a zároveň umět třeba odpovědět a nenechat se vyrušit.
A jak probíhal můj trénink v práci? Šlo to ztuha. Pracoval jsem ve fabrice na pásu, každou minutu a po dobu dvou hodin, jsem dělal znovu a znovu skoro tu samou činnost. Takže ideální podmínky k tomu, jak díky haře vypadnout z běžného veverčího (do)kola honění myšlenek. Jenže každý výrobek měl jinou výbavu, takže jsem musel být ve střehu, u každého na začátku letmo přečíst průvodní list, a pak si jej, při neustálém pobíhání, nabírání šroubků a správných součástek a utahování, pamatovat. A navíc, každou chvilku přišlo vyrušení zastavením linky, když kdokoli nestíhal, nebo udělal chybu. Těch chvil, kdy „to jelo“ jakoby samo, lehce, ještě zbývaly síly a hara se i se mnou pohupovala kolem autíček (až se mi na mysl drala rušivá myšlenka – Takhle bych vydržel hodně dlouho) zase tolik nebylo. Ale to vlastně byly dobré podmínky, ve smyslu těžko na cvičišti, lehko v další etapě života. Dnes tuším, že jsem se tenkrát učil být v haře a zároveň ve střehu.
Jak jsem si potom užíval procházky v lese kolem Labe, nebo projížďky na kole. Na zpáteční cestě, kdy už byla tma, jsme opřel kolo za strom a chvíli ještě pomaloučku meditačně, co krok to výdech a žuch rovnou do hary, co krok a nádech a šup rovnou z hary. Když přišla myšlenka, žuch, další krok a výdech nebo nádech ji rozpustil. A když se mi dařilo kolébat se v klidu a bez myšlenek delší chvilku a nechal jsem se tím mírně uspat, spolehlivě mě k pozornosti probudil první pták (kteří za tmy pískají tak zvláštně).
A jak trénuji haru dnes? Ještě v ní neumím zůstat dlouho. Zato si přibírám nové a další činnosti, před kterými mě to automaticky trkne, že mám „jít“ do hary. Je to vždy, když přijdu ke schodům, nebo když začínám mýt nádobí… když si sednu do metra, nebo autobusu, nechávám si všechny zvuky motoru brzd lidí přicházet rovnou do hary, vnímám je harou.
Když se mi jednu dobu zdálo, že mi to nejde, že se nezlepšuji a učitel mi mohl horem dolem napovídat a motivovat mě k dalšímu tréninku (o který jde především), napsal Hara je hara je hara. Poslední dobou mne pak nejvíce učí ranní probouzecí pingpong. V té rychlosti a nutnosti zareagovat na míčky, které mi učitel posílá velkou rychlostí vždy jinam, než čekám, jsem přirozeně „před myšlením“, a jak jsem vždy, když se mi to povede, chválen, i když zatím stále většinou v hlavě, pracuju jaksi oklikou na tom, abych se „probudil“ (slovo buddha znamená probuzený) a zároveň „našel“ v haře. Tedy, abych ji takto neustále trénoval, posiloval, a pak to prý naskočí automaticky samo…
