Jedna z nejlepších knih pro hledače duchovnosti a cest k ní, jaká se v posledních letech objevila na našem trhu, se jmenuje Vnitřní cesty do vnějšího vesmíru, a podtitul sice poněkud neobratně, ale výstižně naznačuje mnohé: Cesty do vnitřních světů prostřednictvím psychedelik a dalších spirituálních technik. I když s názorem, že psychedelika jsou „spirituální“ technika, zase až tak nesouzním. Ale kromě podrobných popisů různých druhů a typů psychedelik, srozumitelného vysvětlení proč a jak fungují šamani, nebo podrobných zápisů zážitků pokusných osob po jejich požití, kniha přináší celou řadu nepředpojatých a soudobě informovaných článků vědců nadšenců, kteří si nenechali vnutit zatím stále převládající názor, že jak psychedelika, tak spiritualita je něco nepoužitelného a k životu nepotřebného. Ukazuje se stále víc, že je tomu právě naopak: jedině (na subjektivním základu) zvládnutá spiritualita může spasit svět (samozřejmě je třeba začít změnou porodů, ale to se spiritualitou, jaké překvapení, také úzce souvisí).
Knihu vydalo nakladatelství Dybbuk (s vročením 2010), a dobře a čtivě (na tu občasnou složitost a délku odborných vět) přeložili Martin Konig a Milan Štědroň. Vloudila se jen jedna chybička, teorie strun je již dávno zavedený termín, zatímco slovnímu spojení teorie řetězce čtenář moc neporozumí.
Mým favoritem mezi čtyřmi autory je psychiatr maďarského původu Ede Freczka: jasně a pádně komentuje současný stav pochopení psychedelik a spirituality, a odhaluje mýty a iluze dosavadního vědeckého dogmatu: Mysli školené v behaviorálních vědách je jasné, že tyto základní koncepty jsou až nápadně podobné „Beckově triádě“: když si psychiatr Aaron Beck všiml kognitivní deformace, s níž zkoumaná osoba v depresi vnímá sama sebe, okolní svět a budoucnost, nazval ji negativním kognitivním schématem depresivního myšlení. Pohrdavý pohled na sebe sama, na svět a na budoucnost jsou totiž základními rysy člověka v depresi:
„Jsem naprosto k ničemu.“
„Svět je nepřátelské místo.“
„Má minulost je tragédie, budoucnost je beznadějná.“
Beck podotkl, že lidé v depresi vyvozují ze situací nelogické závěry a ty potom vedou ke zkreslení reality, což se projevuje zdůrazňováním negačních zkušeností a trivializací nebo neutralizací těch pozitivních. Paralela mezi tezemi vědeckosti a Beckovou triádou je těsná a vyvolává následující otázky: Platí stejný závěr i pro vědecké myšlení? Je podle tohoto světonázoru vědecké myšlení nelogické nebo zkreslené, podobně jako je tomu u pacienta v depresi? Věda samozřejmě není nelogická, může však trpět přílišnou exkluzívností. Musí být trochu předpojatá, aby mohla konzistentní systém vědomostí vybudovat tím, že „měkké“ neboli chabě ověřené koncepty drží daleko od svého hájemství. Nicméně to, co se dnes nachází mimo schématický vesmír „oficiální vědy“, může být již zítra její součástí. Mezi nebem a zemí toho existuje více, o čemž v naší současné filozofii jenom sníme…
Málokomu je dnes zřejmé, a tedy použitelné, vědomí, že pokud sestoupíme do hlubin své psýché, doputujeme k něčemu, co je společné v nás všech a ve všem, objevíme to tak, že budeme vytrvale nahlížet do sebe samých, dokud se vnitřní nestane vnějším. A naopak pokud se zahledíme daleko do hlubin vesmíru a odvážíme se jít ještě dál, v určitém okamžiku staneme před pozorujícím vlastním já.
Kromě několika zmínek na internetu jsem zatím v češtině nikde nečetl tak optimistickou vizi: Každý – dokonce i ten nejposlednější a nejnešťastnější – příslušník lidské rasy v sobě nosí celý kosmos a má možnost si na něj sáhnout, zapojit se do něj… Právě toto „sáhnutí si“ duši uklidní.
Konečně, chtělo by se napsat. Dva tisíce šest set let po Buddhovi, který tvrdil, že každý živý tvor je vrozeně osvícený. Konečně tedy i na Západě, v křesťanské tradici vzývající utrpení (na kříži), dospěli první myslitelé světa vědy tamtéž, kde celou tu dobu přebývali všichni ti dnes i bezejmenní průzkumníci svých vnitřních světů: Proč mystici, které rozdělují dvě tisíciletí a dva kontinenty, dosáhli v těchto sporných otázkách větší shody, než jacíkoli dva vědci moderní doby budou projevovat na téma povahy vesmíru nebo globálního oteplování? Je pozoruhodné, že se tito učitelé nikdy neprovinili teologickým hašteřením o teokratické diktatuře, a stejně tak nemůže být jejich učení pro tyto účely zneužito nikým jiným.
Zatímco Západ uvízl u jediného stavu mysli a změněné stavy vědomí stále opomíjí, Erika Bourgignonová při průzkumu, prováděném mezi 488 společenstvími ze všech částí světa zjistila, že 437 z nich využívá jednu nebo více kulturních forem změněného stavu vědomí, které jsou téměř bez výjimky považovány za posvátné stavy.
Setkání s božským (spirituálním) v nás už konečně snad není a nebude jen výsadou „školených“ kněží, kteří svého „Boha“ vystudovali (tedy nacpali si jej do hlavy, přesněji levé mozkové hemisféry)… ale, jak vědí pár tisíc let zenoví buddhisté, protože čtením o koláči se nenajíš, duchovnost budoucnosti bude založena na individuální spirituální revoluci (zážitku) v mysli každého jednotlivce. Demokracie je duchovní podstaty, protože se týká potenciálů každého člověka na světě: Lidé dokáží rozeznávat svou boží jiskru (Átman) i posvátnou půdu (Bráhman), která je jejím zdrojem. Toto vnímání je konečným cílem (mystickým osvícením) a snaha o něj je největším dobrem (svatým životem) lidské existence. Všichni velcí poslové ducha a mistři mysticismu prohlašovali, že nejvyšším cílem lidstva je znovuspojení s jeho božím principem.
Tahle kniha, pro mne pak speciálně všechno to vzrušující psaní o Sheldrakeovi, rostlinách které komunikují, ale i Penrosově a Hameroffově teorii vědomí (o tubulínech, ale i o matrixu), opět po letech dala zčervenat mých uším (samým vzrušením z čtenářského a myslitelského zážitku).
(Šprti si mohou všechna zvýraznělá slova napsat do vyhledávacího řádku mého blogu a počíst si, ale skuteční hledači informací o Cestě do nitra duše a hmoty si knihu zcela jistě zaběhnou koupit).
