Zvýšení DPH knih bude dalším výrazným hřebíkem do literární rakve, nechávající pisatele i vydavatele zauvažovat, zda si raději neotevřít hernu. Když je na vymření panda velká a potkani zdárně bují, málokoho by asi napadlo zbylé přežitky vystřílet a obyvatele městské kanalizace přikrmovat – to, co představuje nějaký důležitý statek, je vždy třeba pěstovat, zatímco pýr v poli bují samostatně. Dorazíme literaturu spojenými silami? Stanislav Komárek, Soumrak literatury se blíží, LN 6. 4. 2011
Secesní prostředí s filigránským porcelánem, kde postavy kolem bývalého kancléře Riegera žijí v slunečném luxusu, by mělo být pohodové. Není: V tvářích všech postav se zrcadlí strach. Strach z toho, že protože něco vlastní, mohly by o to přijít. Havlův film je výmluvným svědectvím o tom, v jaké pasti jsou údajně bohatí a vlivní lidé. Nespí strachy. Jsou majetkem a mocí zotročeni. Připomnělo mi to dávné čtyřverší ze zapomenuté písně Jaroslava Hutky: „Drží se talíře, musí se o něj bát. Já mám ruce volné, mohu jim zamávat.“ Havlovo filmové Odcházení dokazuje, že svobodný je jen ten, kdo není svázán mocí a vlivem, nemusí usilovat o jejich zvětšování, ani nemusí neustále intrikovat v obavách, že ho někdo o moc a vliv připraví. Závěrečnou ironickou citací svého nyní tak často vysmívaného výroku (o pravdě a lásce) z doby demokratické revoluce v listopadu 1989 Havel přiznává: Byl jsem naivní hlupák. Myslel jsem, že vedu svou zemi do svobody. Podcenil jsem a neznal jsem, co všechno a jak hluboce dokáže zpotvořit lidská přirozenost, má-li k tomu příležitost. Nevěděl jsem, že lidem jde jen o majetek a moc. Aspoň těm, s nimiž jsem se setkával ve vlivných kruzích. To, co jsme z této země za dvacet let udělali, je děsné. Za to se hluboce omlouvám, nevěděl jsem, že to tak dopadne. Jan Čulík v recenzi filmu Odcházení
Nedávno jsem procházel jedním pražským sídlištěm a prohlížel si jeho obyvatele. Ty tam jsou doby, kdy ještě v raném postkomunismu zde bydleli společně dělníci, vědci, penzisté i začínající podnikatelé. Dnes už jsou sídliště, podobně jako třeba v Paříži, odkladištěm těch, kteří na společenském žebříčku příliš nevynikli. Byl jsem překvapen z tolika přepadlých, nezdravých, frustrovaných obličejů, které v centru města příliš nevidíme. V bombajských slumech vypadají všichni nesrovnatelně spokojeněji, ba přímo září optimismem. Štěstí člověka, alespoň euroamerického, jehož společnost se vlastně tak dynamicky vyvíjela na podkladě kultivace a přiživování soutěživosti a závisti, totiž nezáleží v tom, jak se má takříkajíc „v absolutní hodnotě“, ale o kolik vyniká nad své okolí. K tomu stačí poměrně málo: být jednooký mezi slepými. Fenomén sám se neomezuje jenom na lidi: vzpomínám na přechod jednoho tibetského pohoří, kdy se malí umoření koníci mezi sebou nad propastmi strkali, kdo půjde první. Pro celkový subjektivní dojem je vcelku lhostejné, že obyvatelé sídlištních periferií se „objektivně“ mají značně lépe než králové evropského středověku, ba i než sám byzantský císař: namísto chladných hradních komnat příjemně vytopený byt, jižní ovoce a zeleninu lze mít po celý rok, namísto felčarů a kořenářek nejmodernější medicínská péče. Jen nikdo nepřichází a neklaní se, jsou jaksi na chvostu společnosti, odstrčení a ohloupení mechanismem slibujícím aspoň výhru v loterii či jiných pět minut slávy. Potíž je ta, že úspěch, po němž všichni tolik bažíme, je věc relativní, není pro všechny a celá hra vždy zanechává někoho, kdo „neuspěl“ – jde ostatně o to, na někoho se „vytáhnout“, mít větší vilu a bazén, více citací, být na více obrazovkách atd. Byla tradiční představa, že na onom světě budou poslední mezi prvními, jen škodlivou ohlupující pověrou? Je správné, že ve všech budíme falešná očekávání, namísto toho, abychom se všichni také cvičili ve skromnosti a kooperaci, opaku současných ctností, a trénovali své duše, jak z bludiště prospěchu vybřednout? Stanislav Komárek, Respekt 15/11
Proč jsou v Evropě státy, které sčítáni lidu nepořádají a organizují jen průzkumy na početných vzorcích dotazovaných občanů? Prostě proto, že to stačí. Vysvětlení tohoto zvláštního úkazu jménem sčítání lidu, a zejména jeho absurdní provedení je bohužel prosté. Tento stát v zásadě nikdo neřídí. Není tu lídr, jenž by zdravým selským rozumem pochopit, že duch státního aparátu si vane, kam chce, a proto je třeba úředníkům jejich dotazníky roztrhat a hodit pod nohy. Proč tento stát nemá dostatečně rozumné vedení m na to se snažíme neustále přijít. Naši politici jsou přitom ve svízelné situaci. Většinu času a energie musí věnovat nejrůznějším trikům, jejich prostřednictvím se lze dostat k moci. Hlavním bodem je shánění peněz na kampaň, a to obvykle korupčním způsobem. A když tu moc mají,m musí neustále čelit nejrůznějším korupčním kauzám a také kontrolovat vytahování korupčních kauz na ty, co je vytahují na ně. Co se dá dělat s takhle nemocným státem? Popisovat donekonečna s naprostou otevřeností, co se děje s veřejnými věcmi. Ukazovat na absurditu sčítání domácích počítačů a ledniček. Odhalovat, že král je nahý. Pavel Šafr, Respekt
Měla jsem možnost žít nějakou dobu v několika jiných zemích. Srovnání s ČR je zarážející, protože takovou míru adorace dětí matkami a odsunuti mužů a partnerů na druhou kolej jsem jinde neviděla. Přes to, že jsem měla možnost vidět jiné modely. Přes to, že mám možnost vidět, jak ten český model nefunguje a partnerství a manželství se téměř rozpadají právě kvůli tomu, že žena má po porodu najednou v centru pozornosti dítě, které tam ale zůstane tři roky, v některých případech asi i delší dobu. Manželé a partneři jsou to odsunutí ochotni snášet jen omezenou dobu… matka dvou malých dětí Denisa F.
Technologických možností se spíše obávám, a bojím se o mladé lidi, aby neprotwitterovali a neprofacebookovali celý život. I na svých dětech občas vidím, jakoby jejich generace byla přesným opakem toho, v co jsme doufali. Jejich život se mění v čistý konzumerismus. A přitom vlastně konzumují jedno velké nic. Ale zabere jim to hodiny a hodiny… Když jste úspěšná v Americe, lidi vás za to milují. V Londýně vás za to nenávidí k smrti a dychtivě čekají, až si rozbijete hubu. Roger Waters
Pokud nás bude v roce 2030 devět miliard, budeme potřebovat o polovinu víc potravin, o polovinu víc energie a o 30% víc vody než nyní. Nezměníme-li způsob, jakým se sytíme, narazíme na zeď a cesta podél ní povede k hladovým válkám…Češi patří mezi největší likvidátory životního prostředí se čtrnáctou nejhlubší ekologickou stopou… Každý, kdo mluví o ekologii a není vegan nebo vegetarián, nemluví vážně ale kecá… Pokud by každý člověk na světě chtěl sníst tolik masa jako Čech, tedy kolem sta kilogramů ročně, do třiceti let vyčerpáme půdu, vodu a zásoby potravin. Už dnes hladoví každý šestý člověk… Na chov dobytka vyplýtváme ročně trilion kubíků vody. Kilo hovězího zalijeme 200 000 litrů vody, kilo sójových bobů dvěma tisíci litry… Dva hektary půdy uživí jednoho člověka konzumujícího maso, čtrnáct vegetariánů a padesát vevanu… Permakultura prokázala, že když zahradník ukazuje na koruně stromu, že nikoliv neřezání, ale právě řez způsobuje příliš husté a lámavé koruny, jedná se o analogické přehození příčiny a následku, jako zachraňování novorozenců v porodnicích poté, co preventivní zásahy rodičce zastavily přirozený porod. Tereza Šimůnková, Víkend MF Dnes 9. 4. 2011
Nejen v realitě zemí českých, dlužno podotknout; demokracie se ocitá v krizi téměř všude, pokud vůbec jde o demokracii a ne o vyprázdněný rituál. Zájem o politiku setrvale klesá, partajní představitelé se stali předmětem všeobecného pohrdání, pokud se občan vůbec zúčastňuje voleb, pak s unaveným přesvědčením, že vol koho vol, vyjde z toho vždy týž prošvindlovaný guláš, neboť dávno pryč jsou časy, kdy politika bývala soutěží idejí. Sám pojem „občan“ se v těch souvislostech stává pochybným; termín „poddaný“ by vztah politika k jeho živitelům (a naopak) vyjádřil lépe. Demokratická společnost, postavená kdysi na předpokladu zodpovědnosti a svobodné vůle, se znovu štěpí na vládnoucí a ovládané, na kastu demokratů z povolání a anonymní lidovou masu, ukazující si u vědomí své bezmoci palcem přes rameno a říkající „oni“. Jediný rozdíl lze nalézt mezi společnostmi, jež byly pokud možno ušetřeny všech spásných ideologií, spravedlivějších zítřků a podobných žertů dějin, takže v nich prastarý, nepsaný, babičkovským rčením „to se přece nedělá“ vyjádřitelný zákon slušnosti zůstal jakž takž zachován, a těmi, jež takové štěstí neměly. Luděk Frýbort
Jen člověk plný zášti obviní hlavu českého státu z krádeže – devět z deseti diplomatů píše náčiním sebraným po cestách. Půvab prezidentské čórky spočívá v něčem úplně jiném: ve fascinujícím kontrastu samolibého úsměvu s nečekaně přízemní starostí i cizí propisku, Právě napětí mezi tváří pána zeměkoule a drobným penálovým přilepšením školáka je oním magnetem, který povyšuje původně nicotnou scénku na vrcholný kus. Záběry můžeme vnímat jako metaforu celého Klausova politického působení: s rozšafným úsměvem mašinfíry dovolí svým rukám, aby mu zajistily malou, leč neodolatelnou výhodu. Petr Kamberský, LN 14. 4. 2011
„Doma s dvojčaty jsem nejšťastnější: když se mohu bez obav jen tak dotknout vlastní tváře, promnout si oči, prohrábnout prsty vlasy, aniž bych nemusela bát, že si je umažu…“ Americkým magazínem People právě zvolená nejkrásnější žena světa Jennifer Lopezová.
