Důvod, proč postupně snižuji intenzitu svých komentářů (jak ve formě výpisků z četby, tak samotných blogů) na ožehavá témata je také v tom, že o všem, o čem jsem ještě před rokem dvěma musel psát, protože o tom nepsal nikdo jiný, dnes píší média běžně. Předkládám opět několik citátů pro pamětníky a pečlivé čtenáře (řky), už ani ne pro (osobní zadostiučinění a) zasmání: to naše lenost, přezaměstnanost triviálními tématy a postupná naprostá ztráta schopnosti se (až na vzácné mladé výjimky) zvednout a jít před magistrát (nebo jiný úřad, nebo porodnice či školy) umožňuje stále větší prostor šíbrům a korupci až na půdu. A také dnes už až nesnesitelně snadnou výmluvu na to, že se stejně nic nezmění. Přitom, jak píše Pavel Kohout, katastrofální stav současné společnosti je do značné míry jen optický klam a exil teď by znamenal jen cestu do jiného jinde.
Dodnes se potýkáme s dědictvím Schul kodexu z roku 1805, podle něhož Rakousko-Uhersko nepotřebovalo lidi vzdělané,, ale dobré poddané. Úkolem veřejných škol bylo pozvednout vzdělanost prostých lidí, avšak ne zase tak moc. Industrializace vyžadovala gramotnost a snadno zacvičitelnou pracovní sílu, schopnou přijímat pokyny a disciplinovaně je plnit. To stačilo, neboť před většinou dětí se rýsovala perspektiva doživotní manuál ní práce v jednom oboru. Gramotné, leč nepříliš vzdělané masy se rovněž snáze ovládaly… Hod ně učitelů, rodičů, školských úředníků a politiků stále chápe cíle vzdělání podobně jako za Marie Terezie. Ve školách dosud převládá výuka napodobující kázání vesnického faráře. Oldřich Botlík, LN 16. 4. 2011
Abychom pochopili, kdo vlastně je Kristýna Kočí, musíme lépe rozumět současné době, utvářené seriály. Je produktem emancipace naruby, zaměřené na konzum a zábavu, na sex a prachy. Mnohem dříve, než se společnost dopracovala skutečného zrovnoprávnění žen s muži, objevili obchodníci význam žen jako konzumentů. Mám na mysli nejen takové zboží, jako jsou šaty, kosmetika, krášlicí služby nebo všemožné zboží pro děti. Myslím na kulturu, zejména (dnes) televizní zábavu. Ještě před deseti lety jsme nevěděli celkem nic o pořadech typu Zoufalé manželky, Sex ve městě nebo Město žen, v nichž ženy už nebojují za své uplatnění a život podle vlastní volby jako hrdinky 19. století, ani neusilují o sladění kariéry s mateřstvím a manželstvím (jako, povšimněme si, naprosto všechny ženské postavy v nedávno reprízované Nemocnici na kraji města), ale řeší sex (a trable, z tohoto tématu vyplývající – například situaci milenky vůči manželce a naopak, lesbickou orientaci, impotenci partnerů i vlastní sexuální chlad, rozchody, návraty). V těchto dílech se hraje o osobní štěstí bez společenského kontextu, o mužích se tu mluví téměř výhradně jen jako o partnerech k sexu a pro volný čas, a hlavně – holky spolu mluví naprosto otevřeně, „sprostě“, jen místo u piva sedí u nějakého toho koktailu… Kristýna Kočí… je produktem emancipace naruby, zaměřené na konzum a zábavu, na sex a prachy. Alena Zemančíková
O té rovnoprávnosti si myslím, že má vlastně povzbuzovat rozdíly mezi ženami a muži. Byla to obludná ideologie, která je chtěla zestejnit na pracovní sílu. Ovšem: za stejnou práci mají ženy brát stejný plat. Ale ony mají hlavně pěstovat ženské vlastnosti a chování, neboť ty jsou také dílem kultury. Dobře vypěstěná žena se hned pozná podle řeči, slovníku, tónu, vlastně už podlet postoje a gest. A za chvíli podle témat. Zajímavých vypěstěných žen nikdy nebývalo moc… Vyšší postavení ženy plyne z toho, že rodí. A potom krmí, učí mluvit, chodit, formuje zvyky, způsob oblékání, řeči. Vede děcko ke všemu, co sama umí a vyznává… A tyto všechny pravomoce měly by si ženy dneska bránit. Zejména proto pak být náročnější při výběru mužů. Bohužel často vídám, ucházejí se dívky o muže hloupé, primitivní: tím, jak se strojí a zdobí, přitahují pozornost stejné úrovně. Vídám to s politováním a už vidím, jak to dopadne, koho chytne. .. Říkávají učitelé, že do školy přicházejí děti nevychovaných rodičů, s nimiž je těžké pořízení. V čem můžeme vidět naději na zlepšení a co si máme přát? Vyvoďte si to zase sami: je to v ženách. Ludvík Vaculík, LN 26. 4. 2011
Najednou s úžasem zjišťujeme, že zárodek v těle matky velmi dobře monitoruje, čím se matka živí, v jakém je celkovém stavu. A podle toho sám sebe nějak přednastaví: „domnívá se“ totiž, že po narození se ocitne v podobném postavení jako je jeho matka. Představme si populaci chudých rolníků, hubených, ale zdravých. Co se asi stane, když jejich děti s nastavením „sežer co můžeš a ulož tuk, abys přečkal zimu“ přijdou do prostředí permanentně přeplněném kaloriemi? Nastane epidemie cukrovky a obezity… Ano, matka skrze epigenetiku může ovlivnit zdraví svých budoucích potomků… Ukazuje se také, že přístup „nejlepší pro vaše děti je prostředí bez mikrobů“ je úplná pitomost. A že není na škodu, když dítě přijde do styku s trochou špíny, sní hovínko, rozbije si koleno a trénuje si tím imunitní systém. Dnešní systém hysterické posedlosti hygienou způsobí, že imunitní systém “z dlouhé chvíle“ začne produkovat alergie, autoimunitní poruchy. Teoretický biolog docent Anton Markoš, LN 26. 4. 2011
Český show-business je naprosto zničený. Z celoplošných rozhlasových stanic má pro mladou hudbu jediný smysl Evropa 2, která díky neexistující konkurenci dělá jen věci, které má stoprocentně vyzkoušené. Televize Óčko už, stejně jako všechny hudební stanice, na hudbu prakticky rezignovala, a pro velké televize se pop stal zcela okrajovou záležitostí. V diváckých anketách bodují pouze vyloženě opelichaní umělci, nebo ti, kteří onen smrádek českého byznysu umí dobře imitovat a vlastně se mu přizpůsobí. Luděk Staněk, Reflex 16/11
Klaus to pero prostě otočil jako kapsář peněženku v pražské tramvaji číslo 22. Je úplně jedno, jestli by ho později stejně dostal, jak tvrdí jeho mluvčí. Kdyby ho totiž býval měl jisté, nebylo by to na první pohled patrné. Netvářil by se tak přehnaně nenápadně. Byla to vzorová etuda jak jedná člověk, když něco činí s nedobrými úmysly. Nechyběl ani závěrečný spokojený úsměv. Tatíček Masaryk šel do vrcholného úřadu s heslem „Nebát se a nekrást“, Klaus, jeho následovník na hradním trůnu to teď pootočil na „Nebát se krást“. Petr Volf, tamtéž
Jsme opravdu tak líný a sobecký národ, že u nás nemůže fungovat sociální solidarita, jak tomu je třeba ve skandinávských zemích, nebo jsme jenom otráveni ideologickými výpary v českém ovzduší zamořeném našimi vládami? Ptá se blogerka v článku Česká vize – zachrání nás jen katastrofa na blog.respekt.cz
Nedávno jsme s manželkou experimentovali s jídlem. Zkoušeli jsme, jaký rozdíl bude v chuti jídla, když jej budeme připravovat narychlo a pak pěkně pomalu, s láskou, pečlivostí a něhou. Rozdíl byl šokující, stejné jídlo chutnalo úplně jinak. To samé si lze vyzkoušet i s vodou. Jednu sklenici napusťte vodou a nechte ji ležet. Druhou sklenici jsme vzali do rukou a chvíli jsme si představovali rozkvetlou zahradu, slunce, radost a štěstí. Ejhle, tato voda chutnala úplně jinak, než ve sklenici, která jen stála. Toto lze velice dobře poznat i na mase a zelenině. Velký rozdíl je v tom, jestli máte potraviny domácí, a nebo průmyslové. Na rajčatech je tento efekt nejmarkantnější. Domácí rajčata ze skleníku jsou do sladka a máte i pocit uspokojení hladu. Bohužel, u těch kupovaných v supermarketu, máte spíše pocit bez chuti a hlad trvá. Manželé Suchánkovi
