Tak nějak by mohla vypadat zkratka Automatického Vyhledávání Negativních Možností. To je nějaký v posledních dvou dekádách v mozcích stále většího počtu inteligentních českých žen již ustálený a dominantní program, kterého si ony samy nejsou vědomy, a který je nutká soutěžit o co nejnegativnější popis nebo komentář toho či onoho jevu. Chytly to i těhotné, přinejmenším jedna, která po mé nadšenecké přednášce, nazvané Osvíceny porodem (ve které jsem překvapeným těhotným, kterým postupně padaly brady, a jedné málem vypadlo i ňadro, naznačoval, jak jsou dokonalé a jak by mohly změnit svět… stačí otevřít si na blogu vpravo nad mou fotečkou Prezentace a kliknout), měla dotaz, ale bohužel mimo mísu a navíc negativní. A tak mám sto chutí napsat, tak jako David Radok (viz výpisky příští týden), marnost nad marnost, protože ty, kterých se to týká, mé blogy nečtou a číst nebudou, že si myji ruce a i v téhle oblasti jsem vyhořel a končím.
Prý co říkám na to, že v Indii se neustále upalují ženy. Tentokrát spadla brada mně: řekl jsem jí, že to je žurnalistický mýtus, protože v Indii už nejméně dvacet let nebyla upálena ani jedna vdova. Mladá žena tak ve čtvrtém měsíci těhotenství se ale nedala: prý měla na mysli ženy, které se popálí doma když dělají placky. Brada mi spadla ještě víc. Popletla hrušky s jabkama a trápila se, ve svém českém luxusu, sebevraždami žen v Indii. Snažil jsem se odejít od nesmyslného tématu (ani jsem se nenamáhal uvést, že v Česku se ročně horkou vodou nebo kávou popálí stovky malých dětí a ženy skáčou z okna nebo dávají dětem vypít jed) a naznačit jí, že když její mysl takto automaticky vyhledává negativní možnosti světa, vůbec to nepomáhá jejímu synovi (jak víte že budu mít syna?) v bříšku: „Ten potřebuje, abyste byla šťastná, vůbec nepřemýšlela o věcech, které nemůžete změnit, naopak, myslela jen na něho a na všechno to příjemné a zázračné, co se děje ve vašem těle. Abyste mu, tělu i synovi, nepřekážela.“ Přitom jsem na té samé konferenci popadl zdarma nabízené starší březnové číslo časopisu Betynka, kde se už i zde na str. 37 píše: „Problémy se mají řešit když nastanou, ne o nich zbytečně bádat předem. Vím, že je na světě spousta neštěstí, ale právě teď prožívám jedno z nejkrásnějších období svého života a nechci si jej kazit.“ A co se týká hřišť, tamtéž jen o pár stránek dál: „Prezentujme dětem svět jako hodný důvěry, kde má naše dítě své stabilní místo, svět, který ho s láskou přijímá“.
Celé dekády žasnu, když slyším, jak se ženy trumfují v popisech bolestí (při menstruaci, při porodu, při gynekologickém vyšetření) a v kritice svých nepřítomných manželů (dnes vím, že i ony jsou jen oběti obětí medikalizovaných porodů svých matek). Když jsem s dcerami pobýval na pískovištích, raději jsem si opodál četl něco hodně napínavého, abych to ani náhodou nezaslechl. Zasahoval jsem až tehdy, a zasahoval jsem donedávna, když jsem chodil s vnučkami do parku: ne chlapečci, ale jejich matky by měly dostat pár pohlavků. Za co? Jedna čtenářka mi napsala:
Právě jsme se vrátili z dětského hřiště a stále jsem silně otřesena. Fakt, že mámy na své poklady křičí a neustále jim něčím vyhrožují je smutný, ale chceme-li ven, musíme to přestát. Nedávno se k nám na písku přidal asi pětiletý kluk. Synovi půjčoval ochotně všechny hračky vykládal na co je bagr jak, co dělají ve školce atd., moc příjemná chvilka. Dokud nezasáhla paní se kterou tam byl – maminka: Ty ses nějak rozvykládal, mlč a neotravuj. Oba jsme byli jak opaření. Za chvíli si půjčil naše auto, oběma nám otrnulo, ale za chvíli jsme byli zpět v realitě – okamžitě to vrať ještě to rozbiješ a pak ti namlátím. Řekla jsem jí, že auto jsem mu půjčila… načež se mi dostalo milé odpovědi, že chlapec je děsný nešika…. Pohled na naprosto nešťastného kluka, který si chtěl jen vykládat, byl skličující. Jaký je váš pohled na dění na hřištích jako na místo, kde se setkává dětská touha zkoumat a objevovat s častou naprostou nepřipraveností a zabedněností rodičů?
Jak to, že ani dnes, kdy prakticky v každém strakatém časopise pro maminky se objeví nějaký ten článek nějaké té psycholožky o tom, že děti, zvláště chlapečci, by se měli chválit, chválit a zase chválit, to mnohé maminky (a ani paní učitelky) neví? Že jim nedochází, že tresty, ale ani káravé poznámky a negativní programování uštěpačnými poznámkami jsou vysoce kontraproduktivní? Už jsem o tom nedávno psal (Ignorance v porcelánu), ale AVNM z úst těhotné mne zarazilo: jak bude asi celoživotně naprogramovaný její syn, který je již v děloze (takže nebude mít možnost volby alternativy) krmen automatickým vyhledáváním negativních možností? Ano, je to mateřská a ženská nepřipravenost a zabedněnost par excellence..
Ona to není maličkost, která se vás, dámy, netýká. Každá chodíte (nebo budete chodit) s dítětem na pískoviště nebo na hřiště, každá máte sousedy atd. Osvěty je vám všem třeba jako soli (protože informace, myslím ty závažné, ne kde mají levnější svetříky z ciziny, už existují, jen se rozhodnout je vyhledat). Mávnutím rukou problém nevyřešíte, a protože jste poslední roky mávaly rukama maximálně tak nad cenami v hypermarketu, už je to tady: epidemie AVNM. A miminka v bříšku takto postižených těhotných už sají (ještě než jsou kojena) AVNM plnými doušky, a vaše mysl za pár let už vůbec nebude schopna si uvědomit, že třeskuté a ne šťastné životy jsou logickým důsledkem AVNM.
Do téhle kategorie zařazuji i nemoci: slečna, která měla mou prezentaci nafilmovat, a později nastříhat a umístit na YouTube, aby měly (jak téma, tak ženy z HaMu) reklamu, nepřišla. Prý onemocněla. Hm. Já jsem (kromě toho že mne sem tam píchne a holt musím preventivně myslet na to, abych možnosti těla nepřecenil) nebyl nemocný hezkých pár desítek let. Člověk dospělý, srovnaný se svým tělem, a preventivně mu naslouchající, by měl být zodpovědně moudrý a tedy nikdy ne nemocný. A tak jsem organizátorkám věnoval dvě tisícovky za zapůjčené a nakonec tedy vůbec nepoužité mikroporty a kameru atd. Nejde o ty peníze, ale o to, že byly vyhozeny, místo aby třeba nějaké rodičce doma-rodce z Krumlova zaplatily porodní asistentku z Rakouska. A tak záznam z nádherně třeskuté přednášky, ze které by padaly brady dalším stovkám žen, které by si ji otevřely na internetu, neexistuje, protože už před nedávnem jsem ohlásil, že s psaním, a tedy logicky i přednášením pro těhotné a o přirozených a orgasmických porodech končím (ženy to vlastně ani slyšet nechtějí).
Další promarněná šance. Nemám nejmenší chuť nadále podporovat AVNM v jakýchkoli mutacích. Naznačuji to i v druhém vydání Nové doby porodní: situace na českém poli porodnickém, co se týká ochoty porodníků konečně změnit své postoje, ale také informovanosti rodiček, je horší, než byla před deseti lety, kdy jsem knihu psal. Mnohé ženy si, jako ovce, postižené infekcí AVNM, vybírají rovnou negativní možnosti zavedené velkovýroby poškozených výrobků. Od zbytečně medikalizovaných porodů, přes opakování mýtů o tom, jak kojit a co jíst a dávat jíst, od aplikace AVNM dětem od útlého mládí, přes dětská hřiště, až po trestání dětí za prkotiny (opět viz Ignorance v porcelánu) a autoritářskou drezůru ve školách … tak moc mne ona nesmyslná otázka výše zmíněné těhotné vykolejila a rozesmutněla. Že negativistickým médiím a politikům podléhají pindulíny, to bych chápal. Ale když už i těhotná žena podlehla… zoufal jsem si. A najednou mi došlo, že ona mýtická porodní síla, o které jsem také přednášel (viz Desatero porodní síly), bude asi, nejen v jejím případě, použita spíše negativně, k propagaci a šíření AVNM. Uff.
A musel jsem se z toho vypsat, abych neonemocněl (rozumějte: nechytl AVNM).
