Tahle pohádka (původně mýtus) je tak trochu zrcadlem (při vší úctě se přímo nabízí ironická otázka: kdo je v zemi zdejší, ten nejrozmazlenější) a jen pro pokročilé a skutečné ženy, které ji dokáží přečíst i mezi řádky, nebrat její poselství osobně, a zamyslet se nad hlubšími souvislostmi… a také nad rozporem mezi tím, jaké ženy bývaly (a jaké jsou dodnes cikánky a domorodky, které občas vyvádějí, ale jsou pyšné na to, že ten její je zbije, a tedy miluje), a čím se staly díky luxusu, ve kterém tyhle dnes „emancipované“, přes všechny ty hromady věcí, které si kupují, šťastné nejsou. Ono „bití“ (i v mé záměrně účelově přehnané interpretaci, protože jak jinak vyzvat ženy k přemýšlení) nechť si představí ve smyslu lekcí (pokory, respektu a disciplíny), které naivní holčičkovské a rozmazleně „pyšné“ princezně ve většině z nich uštědří jejich král Miroslav.
Kdysi jednomu muži zemřela náhle žena a on propadl velkému smutku a neustále ji oplakával. „Kde jsi, ženo moje milá? Kde jsi, ženo má?“ Den ze dne byl smutnější a stýskalo se mu čím dál tím víc, taky proto, že teď musel chodit po sousedech a tu si vyprosit kousek kukuřičné placky, tam trochu jiného jídla. Jednou v noci se ten chudák vypravil k hrobu své ženy, vrhl se na zem a hlasitě plakal a vyčítal: „Ach, ženo má, proč jsi mě tady nechala samotného?“ Najednou na něj padl stín a v měsíčním svitu se před ním zjevila jakási postava. „Proč tak hořce pláčeš, co se ti stalo?“ ptal se přízrak nebožáka. Muž se vylekal, ale pak se vzchopil a povídá. „Zemřela mi žena a pláču proto, že je mi samotnému smutno, a rád bych ji ještě jednou viděl.“ A tu mu přízrak řekl: „Nu dobře, zavedu tě k ní. Indián se ocitl pod zemí v panství boha smrti. „Chceš-li vidět svou ženu,“ povídá mu bůh smrti, „jdi k řece. Tam na břehu najdeš koně a toho koně mi přivedeš.“ Muž se vypravil hledat řeku. Našel ji rychle, ale koně tam neviděl. Všude byly jen samé ženy, které praly prádlo nebo si myly vlasy. Vrátil se tedy k bohu smrti, a přiznal se, že koně nepotkal, na břehu viděl jen samé ženy. Tu mu bůh smrti poručil: „Jdi znovu na břeh řeky, a každé ženy se zeptej, jestli není kobylou. Ta, která ti odpoví, že ano, je tvoje žena. Jak se jí na to zeptáš, promění se v koně a ty ho ke mně sem přivedeš.“ Tak se indián znovu vypravil k řece a vykonal vše podle příkazů boha smrti. Mnoha ženám položil otázku, zda nejsou kobylami, a teprve po hodné chvíli u jedné z nich uspěl. Sotva se jí zeptal, hned se proměnila v koně. Indián vzal stuhu, kterou nosila jeho žena ve vlasech, ovázal ji koni kolem šíje, a pak ho vedl k bohu smrti. Mezitím mu kůň vyprávěl: „Ano, jsem tvoje žena a každý den prožívám ve dvou podobách, lidské a koňské.“ Došli k velké jámě, z níž šlehaly obrovské plameny, a žena pokračovala: „V ženské podobě se chodím koupat do řeky a mýt si vlasy, v podobě koňské tahám dřevo pro tento oheň, do kterého mě bůh smrti pokaždé uvrhne, abych trpěla. A to strašné utrpení je mi souzeno proto, že jsi mne nebil, když jsem ještě žila na zemi.“
Jinými slovy, žena, kterou muž nebije (a které pak přestane imponovat, také protože podlehla nátlaku reklam a rozvedených kamarádek, respektive nezvládnutých hormonů, a nedochází jí, že ječením a vyčítáním muže inspirovat nemůže), pak dopadne jako žena onoho mužika, který vylovil zlatou rybku a za příslib tří splněných přání ji opět hodil zpátky do moře: čím víc žena měla, tím víc chtěla, a nakonec neměla nic.
Tak jako samice v říši savců (od jelenů a koňů až po šimpanze a orangutany), i lidské ženy téměř celou historii lidstva (s výjimkou příležitostného matriarchátu) byly umravňovány a „bity“ autoritou fyzicky silnějších a morálně determinovaných mužů (alfa samců), kteří rozhodovali, udržovali je v mezích patřičnosti, a imponovali: jejich lunárně ovládaná těla potřebovala (a potřebují) nějakou tu disciplínu, aby se tak eliminovaly jejich emociální výkyvy, než měly děti (přirozený porod pak hormony „zhormonizoval“)… a také těžký (ale šťastný a ženu naplňující) úděl matky donedávna nedal sebemenší prostor pro rozmazlenost.
Mimochodem, dočetl jsem Totem vlka, román z dob 70. let min. stol. a odehrávající se na čínských stepích u hranic s Mongolskem, ve kterém nelze neobdivovat popisy statečných, silných, muže inspirujících, ale poslušných pasteveckých žen, které by nikdy ani nenapadlo chtít po svých manželech, aby seskočili z koně a zavázali jim střevíček. Naznačuji, že onen ideál princů na bílých koních, tedy instituce lásky na první pohled a manželství na celý život, je „starý“ pouze něco více jak 300 let (a ve filmu necelých 100 let), což je ve srovnání s desítkami tisíc let vývoje člověka jen lusknutí prsty)… a je kulturní indoktrinací: nikdy předtím nebyly ženy tak extrémně uctívány a princeznovsky nošeny na rukou. Na to je evoluce nepřipravila… a s tím (luxusem) si dnes vůbec neví rady.
Nebo ještě jinak: v dnešní ženě probublává stále hlubší rozpor mezi evolučně danými (hormonálními, menstruačními, pubertálními, těhotenskými, poporodními a kojícími) rytmy, které, tak jako povodně, cunami nebo nukleární reakce, si občas postaví hlavu, na jedné rovině, a se současným, společností (a z kloubů selského rozumu vymknutým feminismem) vtisknutým programem mužského stylu výchovy, výuky, studia, konkurence, soutěživosti, kariéry a možnosti to, co se mi znelíbí, prostě vyměnit, na rovině druhé. Ať předstírá suverenitu jakkoliv, příroda se zákonitě ozve, když to žena nejméně čeká, a dá jí patřičně najevo, jaké je její základní poslání. Ta, která s tím vším (přirozeným, rozuměj: přírodním) a také se svým dnes tak překážejícím a iracionálním tělem „bojuje“, nakonec vždy prohraje.
Přiložený obrázek dokonale vystihuje současnou paradoxní situaci typické emancipované ženy: zatímco je původně delfín, zblbnuta feminismem, médii a muži odborníky (nejen v oblasti porodnictví, kojení, umělých obličejů a prsů a hýždí, ale i módy a bot s vysokým podpatkem, kosmetiky a farmacie atd.), ale i vnucenou touhou po „rovnoprávnosti“ (utrácet a užívat si), chová se pak jako kráva, která chce jen vyhrávat (i na moři, s delfínem). Přitom by stačilo přijmout evolučně dané, prohrát snahu o vnucené závodění, které nakonec prohrají oba, a znovu se vrátit ke svému původnímu ženství… Je-li mladá, má ještě šanci: orgasmicky porodit, začít pečovat o muže a děti, a objevit tak v sobě původní dokonalou a spokojenou a tedy i šťastnou a zdravou Ženu delfínku.
P. S.: Pohádku našel novic Roman v knize Kojot a opossum a jiné mexické pohádky: Příběhy a bajky vycházející ze starých aztéckých mýtů a prehispánských legend z území dnešního Mexika o bozích, zvířatech a lidech převyprávěl do češtiny hispanista Oldřich Kašpar. Vydal Garamond, 2006.
P. P. S.: Jedna čtenářka mi připomněla Nohavicovu písničku o tom, jak „chlopek“ „tu svoju robku zbil“:
V jednym dumku na Zarubku
(ostravská zlidovělá, někdy z počátku 20. století).
V jednym dumku
na Zarubku
měl raz chlopek
švarnu robku
a ta robka
teho chlopka
rada nimjala
Bo ten jeji chlopek
dobrotisko byl
on tej svoji robce
všycko porobil
čepani ji pomyl
bravkum daval žrať
děcka mušel kolibať
Robil všecko
choval děcko
taky to byl
dobrotisko
ale robka
teho chlopka
rada nimjala
Čtvero novych šatu
čtvero střevice
do kostela něšla
enem k muzice
same šminkovani
sama parada
chlopka nimjala rada
A chlopisku
dobrotisku
slze kanum
po fusisku
jak to vidi
jak to slyši
jaka robka je
Tož dožralo to chlopka
že tak hlupy byl
do hospody zašel
vyplatu přepil
a jak přišel domu
řval jak hrom by bil
a tu svoju robku zbil
A včil ma robka
rada chlopka
jak on piska
ona hopka
Hanysku sem
Hanysku tam
ja tě rada mam
Věřte mi luďkově
že to tak ma byť
raz za čas třa robce
kožuch vyprašiť
a pak je hodna
tak jako ovečka
a ma rada chlopečka
